První test před ZOH ukázal mezery. Je čas zajímat se o hráče z farmy

Nakonec povedená tečka. Česko mělo na první reprezentační akci sezony silný tým, ale pětihvězdičkový dojem zanechalo až při závěrečné demolici Švýcarů. Zásadní je ovšem chápat smysl podniku Euro Hockey Tour. Ve vztahu k hlavním zápasům sezony, kde se rozdávají medaile, nemá celkový výsledek valný význam. Jednotlivé prvky a herní fragmenty ovšem už ano.

Jako dobrý důkaz se dá brát situace z minulé sezony. Sérii čtyř evropských turnajů výběry trenéra Radima Rulíka nakonec ovládly, Česko často působilo dominantně. Bavilo, umělo měnit tempo hry.

Jenže nakonec na mistrovství světa vypadlo ve čtvrtfinále a skvostný výsledek z Euro Hockey Tour měl rázem hodnotu použitého papírového kapesníku. Samotné výsledky nevypovídaly o ničem.

Na druhou stranu se na turnajích tvoří kostra a mezi hráči vazby, které se pak mohou na velkých turnajích vylepšovat o hráče z NHL. Radim Rulík na startu své třetí sezony u reprezentace pokračuje s osou kolem Dominika Kubalíka, Lukáše Sedláka, Matěje Stránského a spol.

Tady jsou klíčové body z prvního reprezentačního vystoupení podle Seznam Zpráv.

Švédsko a Finsko vybraly silné týmy, nekonalo se zkoušení nováčků a aspirantů reprezentace. Ale to samé platí pro Česko. Nejlepší hráči, kteří byli zdraví, dostali pozvánku.

V prvních dvou zápasech proti týmům ze Skandinávie národní tým nevedl ani sekundu. Vládl soupeř, Česko dotahovalo - a ano dá se vždycky mluvit o určité naději, že v závěru Švédy i Finy dokázalo zatlačit. Jenže pokud jeden vede a druhý prohrává, tak nějak se očekává, že první se spíš zatáhne, druhý víc riskuje a hrne se do útoku.

Kvůli tomu, že Česko má v NHL 11-13 hráčů hrajících stabilně, musí pro únorovou olympiádu hledat hráče i jinde.

Švédi a Fini ovšem mají svoji hlavní sestavu za mořem. Pokud pojede někdo z Evropy, tak výrazná menšina. Takže i proto byl střet se soupeři, kteří mají na Hrách aspirovat na medaili, tak důležitý.

Česko se svým elitním evropským výběrem nedokázalo za vyrovnaného stavu přehrávat soupeře. Na olympiádě úroveň stoupne o několik tříd nahoru.

Tím pádem má smysl řešit téma, že by svaz měl najít prostředky na inspekční cestu po AHL. Ve farmářské lize nastupuje přes 20 hokejistů. Pro klid duše je důležité, aby trenéři přímo viděli, jak si v zápasech vedou, aby poznali detaily.

Může být klíčové si osobně porovnat parametry soutěží v Evropě a v AHL.

Sice půjde o nákladnou věc, ale ve výsledku se vyplatí. Je lepší vědět a vidět, než se pak drbat za hlavou, že možná někde po světě hrál někdo jiný, kdo zapadl a v konečném olympijském výběru není.

K prvním dvěma nezdarům turnaje je potřeba přidat ještě jeden objektivní důvod. Česko na zápas vždycky muselo přeletět. Nejdřív do Švédska a potom do Finska, kde kde čekal znovu domácí tým. Přesuny a komfort domácího prostředí udělají taky určitý rozdíl.

Česko ukončilo turnaj výborným týmovým výkonem, kdy od začátku drtilo Švýcary a nedalo jim šanci myslet na obrat. Soupeř byl hodně nedisciplinovaný a sestava Radima Rulíka přidávala jeden gól za druhým.

Polední utkání brilantně sedlo Filipu Chlapíkovi, který vytáhl dvě perfektní trefy. Bylo příjemné i vidět Jana Košťálka, jak rozdával nahrávky, bodoval klamavými pohyby a dovedl řídit hru.

Ze Švédska musel odjet s kyselou náladou, protože riskantní kličkou ztratil kotouč na vlastní modré čáře a soupeř následně vstřelil gól.

Vysoká česká výhra 4:0 má smysl i z pohledu nálady kolem týmu. Trenér Rulík se vyznačuje tím, že šetří jmenovitou kritikou svých hráčů a patrně by to neudělal ani v případě, kdyby tým padl i potřetí. Věci řeší primárně v kabině, což je správný přístup.

Je ale samozřejmě mnohem lepší končit turnaj jinak a s dojmem, že silný český výběr dovede přehrát švýcarský. Soupeř totiž klidně mohl mít v kádru zhruba polovinu hráčů, kteří nakonec odjedou na olympiádu do Milána.

Česko se Švýcarskem na sebe narazí v základní skupině turnaje 15. února. Soupeři si to pravděpodobně rozdají o přímý postup do čtvrtfinále, poražený pak takřka jistě zamíří do osmifinále. Švýcaři nasadí svoji hlavní hvězdu Romana Josiho, za Česko vyjede v Itálii na led David Pastrňák. Ale několik hráčů z Tampere může nastoupit i v Miláně.

Je dobře, že po turnaji ve Finsku musí přemýšlet Švýcaři, co všechno jim chybí, aby chytli český vlak. Příjemný bonus: pokřtění nových modrých dresů se taky povedlo.

Při negativní bilanci se hůř hledají jména, která spolehlivě válela. Zmíníme ale dvě, která podávala stabilní výkon v defenzivě.

Radim Šimek s Michalem Kempným předvedli vysoký standard. U nich se dá říct, že hráli přesně tak, jak reprezentace potřebuje – jistě.

Šimek vynikal tím, že se snažil víc tlačit dopředu. Efekt nebyl takový, ale proti Finům jste ho kolikrát viděli ve správných pozicích před soupeřovou bránou, kam si najížděl, pouze k němu nepropadl puk.

Oba dokázali zastavovat výpady soupeřů, při defenzivních situacích jeden na jednoho působili přesvědčivě.

Důležité taky je, že uměli rychle a bez rizika rozehrávat ve vlastním pásmu.

U dalších hráčů se dá najít mix nevýrazných, horších a špatných momentů.

Zmínit si zaslouží ještě Jáchym Kondelík, který ovšem nehrál těžký druhý zápas proti Finsku, jeho formace odpočívala.

Ale dvoumetrový centr ukázal proti Švédsku vysoké možnosti a že se dobře hodí pro pozici defenzivního centra. Je na něj spolehnutí.

Nakonec se dá brát jako dobrá zpráva, že se soupeři museli připravit, nastudovat hokej, který se snaží praktikovat Česko od nástupu kouče Rulíka. Potřebovali vyřešit problém, který jim rostl. Porážky z Finska a Švédska mrzí, na druhou stranu je pochvalou pro realizační tým i hráče z minulých akcí, že donutili ostatní víc hloubat.

Rulík má proti sobě taky silné trenérské soupeře. Jak si nejdříve on dobře vyhodnotil, čím je potrápí, role se otočily. Teď už zase ostatní načetli mustr, čím se Česko prezentuje. Především finský kouč Antti Pennanen odvedl skvělou práci.

Česko za poslední roky vychovává méně hráčů do vrcholového hokeje než dva hlavní konkurenti ze Skandinávie. Ale užší výběr se podařilo nahrazovat funkčním systémem.

U porážek samozřejmě hraje roli technická vyspělost Švédů i Finů, k tomu velké nasazení v osobních soubojích. Ale stratégové na lavičce své systémy taky posouvají. Nejkrásnější na tom je, že žádný není neprůstřelný, na všechno lze postupně vymyslet reakci.

Dřív fungovalo, že Česko nemuselo mít rychlejší bruslaře, ale stejně hrálo rychleji než soupeř. Proč? Protože rychle létal kotouč.

Třeba z rohu útočného pásma mířil dozadu na obránce, ten ho z první posunul na kolegu, následovala rána.

Hokejista, který nahrával v rohu, se dokázal nastěhovat před bránu, aby clonil, nebo dorážel. Brankář se musel posouvat, defenziva se dostávala pod tlak.

Navíc vycházely rotace v útočném pásmu, měnění pozic, fungoval hokej, že hráči se pohybují blízko u sebe.

Jenže rychlý finský přístup k hráčům na modré čáře a velký důraz v osobních soubojích vzorce dobře boural.

Co dál? Zavřít se do kuchyně a znovu navařit.

Je to přirozený vývoj, pokud něco funguje, hledá se protizbraň. Díky tomu se i hokej posouvá. Proto na mezinárodním fóru už nezabírá finský beton, který kraloval před čtyřmi roky při poslední olympiádě.

Český kouč pomohl kdysi mocný trend rozbít. Teď Evropa zareagovala na něj.

Tyhle souboje vyvíjejí samotnou hru a určují trendy.

Česko bylo v Evropě nejsilnější, když mohlo nasadit Lukáše Sedláka s Davidem Tomáškem. Když mělo dva dominantní střední útočníky, umělo vládnout.

Jenže Tomášek odešel do Edmontonu, počínaje létem 2025 tahle varianta padla a druhý takhle silný hráč v Evropě momentálně není.

Tomáškovi taky trvalo, než do silné pozice dorostl. Až v posledních dvou letech se dostal na vrchol, když mu bylo 28 let.

Moc alternativ na jeho pozici ovšem není.

Jan Kovář se už v pětatřiceti letech dostal mimo radar. Schopnosti by na to ale mohl mít Michal Kovařčík z Třince a jednou snad i Jaromír Pytlík, který v Liberci postupně roste do role extraligové hvězdy.