Vrchol v NHL mají za sebou. Přesto mohu být na olympiádě oporami Česka

Absolutní vrchol už mají za sebou. To není urážka, jen fakt. Michal Kempný, Jan Rutta a Radim Šimek se vypracovali do NHL, kam je prognózy přitom vůbec nepasovaly.

Dnes jde o chlapy, kterým je přes třicet a mají za sebou velkou kariéru. Neskončila, pokračuje, jen nejblýskavější éra je pryč.

Kempný získal Stanley Cup jednou (2018), Rutta dokonce dvakrát (2020 a 2021). Šimek hrál celou dobu za mořem ve slabém San Jose, ale udělal si jméno jako válečník, který obětuje své tělo, aby mužstvo nedostalo gól.

Třikrát dobrá vizitka.

Z pohledu aktuální situace ovšem třikrát logický minus, že je z nejlepší soutěže světa vyštípala mladší konkurence.

Všichni odehráli stovky zápasů v NHL, ale při velkém tlaku na místa už pozice v prvních týmech neobhájili.

Díky. Bylo to fajn. Další.

Amerika se opouští bez sentimentu.

Vrátili se do Evropy, aby hráli klíčové role v nejlepších zdejších ligách. Což zapadá i do plánů hokejové reprezentace.

Při nedostatku beků, kdy místa v prvních týmech NHL drží jen dva Češi - Filip Hronek a Radko Gudas - zatímco David Jiříček se pohybuje na hraně, patří zkušené trio pořád mezi hlavní alternativy pro olympijskou nominaci.

„No, asi udělali soudruzi někde chybu,“ bezprostředně vyhrkne Radim Šimek k poznámce, že v NHL počet českých beků rapidně klesnul.

Reakce to byla upřímná a trefná. Na jeho generaci je, aby se chybu podařilo zamaskovat a Česko mělo na únorové olympiádě defenzivu, která zvládne čelit náporu nejlepších útočníků světa.

Do pěti let by v NHL pravidelně mohli hrát Radim Mrtka, David i Adam Jiříčkové a Marek Alscher. Třeba se připojí i Dominik Badinka, Tomáš Hamara, Mikuláš Hovorka nebo Max Pšenička.

Nebo někdo z nich potenciál nenaplní. Patrně vyskočí další adepti, kteří jsou nyní ve stavu Kempného a spol. a v souvislosti NHL se o nich ve dvaceti letech vůbec nemluví. Ale český hokej potřebuje vyřešit pálivé místo hned, pro únorovou akci, kdy se do Itálie sletí nejlepší hokejisté světa.

Když jim bylo osmnáct, zámořské skauty nenadchnul ani jeden. Všichni se vyvíjeli pomaleji. Michal Kempný měl za sebou sezonu v juniorce Skalice, hrál na Slovensku. Jan Rutta končil v dorostu Plzně a přesouval se do Chomutova. Šimek byl obráncem Liberce bez jediného startu v mládežnické reprezentaci.

Dnes to jsou borci s velkou minulostí. Stačí jim si udržet standardní výkonnost a v únoru je čeká ještě jeden výrazný moment.

Celé trio má velkou šanci se dostat na olympiádu, kde znovu po dvanácti letech nastoupí hráči NHL. Důvod? Zkušenost, všichni vědí, co obnáší chytat největší hvězdy. Nesežere je zbytečná tréma. A hlavně: lepší hráče Česko momentálně do defenzivy nemá.

„Je to hrozně blízko i hrozně daleko,“ říká k možnosti hrát velký únorový turnaj Michal Kempný. „Nebudu lhát, moc mě láká se tam dostat. Dvě olympiády mi utekly a tohle je poslední možnost,“ přikývne.

On a Šimek jsou nyní na finských hrách, Rutta by ze Švýcarska stoprocentně dorazil taky. Jen delší dobu marodil, tak ho trenéři nechali v klubu trénovat.

Všichni tři mají příběhovou linii hodně podobnou.

Kromě toho, že se dokázali zlepšovat, získat místo v NHL bez draftu a za mořem vydrželi sedm až osm let, museli se změnit.

Všichni měli dřív v extralize pozici ofenzivních vládců. V NHL přistoupili na jinou práci, aby mohli hrát s nejlepšími proti nejlepším. Regulérně do světa výjimečných taky patřili, nesloužili jen jako doplněk.

Rutta nastupoval s Victorem Hedmanem nebo Duncanem Keithem, Kempný s Johnem Carlssonem, Šimek s Brentem Burnsem. Všichni si vybudovali pozice vedle největších defenzivních hvězd NHL.

Nejmladší z tria mazáků je Radim Šimek. Rovněž u něj platí, že má největší smůlu na zranění. Ze San Jose se vrátil do Liberce už minulou sezonu, ale v reprezentaci nenastoupil ani jednou. Na začátku sezony si přetrhl tříslo, do každého zápasu extraligy chodil pod prášky, na porci navíc v národním týmu nebyly myšlenky. Ani síla.

Teď tělo drží.

„Asi mi v Americe víc vypilovali defenzivu,“ přemýšlí, v čem ho sedm let v organizaci San Jose změnilo.

„Dřív jsem byl ofenzivní, nečekaly se ode mě věci dozadu. Teď jsem rád, že dovedu být obousměrný obránce a trenéři mě mohou použít na jakékoliv situace. To pro mě může být plus,“ zamýšlí se.

Vidět je to i teď na reprezentační misi po Švédsku a Finsku.

Přirozeně zůstává vzadu jako ten, který situaci jistí a hlídá, když je potřeba. Proti Švédsku mistrovsky zvládl situaci jeden na jednoho. Soupeř si nabíral rychlost, chtěl českého obránce přebruslit. Šimek si najel tak, aby zkrátil vzdálenost, couvnul a počkal, až se sok přiřítí k němu. Složil ho na zem, kotouč odvezl pryč. Čistá práce.

Možná si podobné věci nevšimnete, ale je důležitá. Přes Šimka se špatně prochází. Ne proto, že by byl největší, nejtvrdší nebo nejrychlejší. Ale dovede situaci bleskově vyhodnotit.

Nejdřív překvapilo, jak se z ofenzivního démona stal v San Jose expert na blokování střel. Ale když ho chvíli posloucháte, pochopíte, jaké měl možnosti a že je správně vyhodnotil: „Dají vás do nějaké role a buď ji přijmete a zahrajete si NHL, nebo nepřijmete a jdete domů.“

Přijal a domů nejel.

Dnes spíš naopak čekáte, že podobné situace, kdy se soupeř chystá ujet k bráně, vyhodnotí správně. Už nepřekvapí.

„Je to taky tím, že hokej nehraje dvě sezony. Nabral zkušenosti, dovede odhadnout, co si v jaké situaci dovolit. Radim je hodně týmový hráč a dovede se rozhodnout vždycky podle konkrétní situace, abychom z toho měli prospěch,“ vypočítává brankář Petr Kváča, který ho má před sebou v Liberci i teď v národním týmu.

„Někdy to vypadá, že je víc ofenzivní, jindy řeknete, že je víc defenzivní. Umí poznat, co je v danou chvíli lepší. Když to shrnu, výborný obránce, jako brankář si nemůžu vynachválit, že mám před sebou takového hráče každý zápas,“ přidává Kváča.

V jednom se ale Šimek nezměnil. Vášnivý rybář má rád svůj klid. Není na velké vyprávění. Když má přijít před mikrofony, nesype ze sebe hlášky a dlouhé věty. Chlap s výraznými lícními kostmi se u kamer necítí úplně komfortně, což k němu taky patří.

Velkým bonusem Michala Kempného je, že v reprezentaci vypadá zkrátka dobře. On i Rutta patří do skupiny Rulíkových „golden boys“ z Prahy 2024, což se taky počítá. Letní odchod ze Sparty v něm měl zapálit zase oheň. Vystoupení z komfortní zóny, kdy v Praze máte všechno hned a snadno, ho mělo posunout zase dál.

Přesun do Brynäs nejspíš vyšel. Ve dvou zápasech proti Švédsku a Finsku působil Kempný klasicky jako robot, který soupeřům precizně odkrajuje puky, k tomu se zapojuje do ofenzivy. Kotouč dovede rychle posouvat, což je pro hokej pod trenérem Rulíkem stěžejní.

Obránce má u reprezentace na starosti někdejší hvězdný zadák Marek Židlický, což Kempnému sedí. „Mám hrozně rád aktivní přístup obránců, tedy věc, kterou po nás Židla chce,“ přikývne.

V reprezentaci vypadal vždycky i lépe než ve Spartě. Těžko si vybavíte zápas v národním týmu, který by Kempný pod Rulíkovou vládou odehrál zle. „Praktikujeme hodně bruslivý hokej, my obránci musíme soupeřům odebírat čas a prostor. Tohle mám v krvi, rád to praktikuju v klubu i na trénincích,“ říká bek.

Jedna věc je forma, podle které by trenéři ideálně měli skládat týmy pro olympiádu. Ale vzhledem k tomu, že nominace se oznamují v lednu a hokejový turnaj na ZOH začne až v polovině února, tahle varianta stejně padá.

Těžko trefíte, kdo bude za třicet dní na vrcholu.

Proto je potřeba nad nominací přemýšlet i trochu jinak. Co konkrétní hráč týmu dá, jak zvládne tlak. Roli na první přesilovce Kempný se Šimkem nedostanou.

Ale i současná reprezentační prověrka slouží k tomu, jestli akceptují roli a zapadnou do systému. Odškrtnuto, to by bylo. Zvládají.

U nich záleží především na zdraví, kondičně se oba udrží na stejné úrovni.

Jejich síla by měla spočívat v mentálním nastavení. Až se do české obrany rozjedou v prvním zápase olympijského turnaje Connor McDavid nebo Sidney Crosby, Kempný se Šimkem (a Rutta) budou v situaci, kterou zažili ve stovkách případů.

Nebudou o ní přemýšlet stylem, že teď je tady souboj s hvězdou. Zkusí ji vyřešit v rámci svých schopností a možností.

„Hraje to taky roli,“ přikývne Kempný, že po 247 zápasech v NHL některé věci zkrátka vnímáte jinak. V Chicagu hrál v defenzivě, které šéfoval člen Síně slávy Duncan Keith. Před ním váleli tou dobou jedni z nejlepších hráčů světa Patrick Kane a Jonathan Toews. Ve Washingtonu slavil Stanley Cup, když patřil do skupiny, kde držel dominantní roli Alexandr Ovečkin.

Není od věci si zvyknout, že tohle je zkrátka norma. „Dost záleží na psychice a faktem je, že hokej je hrou chyb. Budou tam vždycky,“ přibližuje své nastavení Kempný.

Ano, pokud se dostane na olympiádu, klidně se může stát, že namaže McDavidovi do brejku. Ale současně takovou věc může provést na druhé straně i nejlepší obránce světa Cale Makar a nabídne šanci Davidu Pastrňákovi.

Pak záleží, co nastane dál. „Může se stát, že chybu uděláte zrovna vy. Je pak důležité se na věci dívat s nadhledem z určité perspektivy,“ pokrčuje Kempný a chvíli přemýšlí.

„Řeknu to na rovinu, prostě se takzvaně neposrat, pokud chybu uděláte vy. Vždycky se probudíte druhý den, zápasy jdou rychle za sebou a přichází prostor na zlepšení nebo nápravu chyb,“ dokončil myšlenku bez zbytečných příkras.

Tvrdá pravda, ale sedí.

Přesně tady je důvod, proč by trio Šimek, Kempný a Rutta nemělo na olympiádě chybět. Jestli u nich nepřijde rapidní pokles formy typu, že by přestali ve svých klubech hrát, nebo pokud se nezraní, šanci na nominaci mají vysokou.

Zkušenosti i psychická odolnost v běžných herních situacích budou hrát v jejich prospěch. Mezinárodní hokej evropského formátu pořád zvládají. Nejvyšší stupeň je otazník, to se případně pozná až v Itálii.

Faktem ovšem je, že pro krátkodobý turnaj, který může trvat čtyři až sedm zápasů, znamenají lákavou a logickou volbu.