Sýkora vzpomíná na Jágrův start i tvrdé zákony kabiny: Bylo to „hustý“

Jedním z nejsilnějších domácích hokejových příběhů je vítězná kladenská dynastie ze 70. let. Tým s legendárním kapitánem Františkem Pospíšilem a střelcem Milanem Novým vyhrál čtyři tituly po sobě (1975-78).

Armádní jihlavská Dukla vypadala v té době neporazitelně. A přece ji šlo na pár let zastavit. „Vrací se hodně vzpomínek. Hlavně se divím, jaké záběry se povedlo sehnat,“ spustil jeden z důležitých členů kladenské generace Václav Sýkora.

Právě skončilo promítání dokumentu „Rytíři paní Poldi“, který sestavila Česká televize.

Václav Sýkora byl jedním ze speciálních hostů filmu.

Mluvil tiše, jako vždycky. U odpovědí dlouho přemýšlel.

Sedmdesátník, který se stále udržuje ve vynikající kondici, prožil velkou kariéru jako kouč. Má tituly se Spartou a Pardubicemi, získal angažmá v KHL i ve Finsku. Jako by ale tyto úspěchy překryly, co bývalý útočník dokázal na ledě. S Kladnem nebyl pouze u slavné série, přidal i zatím poslední titul v roce 1980.

„O hokeji se tenkrát psalo, ale vidět třeba záběry, kdy hrajeme proti týmům NHL? Hrozně cenné a unikátní,“ užíval si dokument.

Zápasy Kladna proti Torontu nebo Chicagu z přelomu let 1977 a 1978 byly prý dlouho jen ve vzpomínkách. Je pravda, že záznamy pomohl sehnat Tomáš Kaberle, který odehrál přes tisíc zápasů v NHL?

Je. Jeho táta František hrál tenkrát s námi a Tomášovi se povedlo udělat ze zápasů Kladna proti týmům NHL celý sestřih. Záběry existovaly, my o nich vůbec nevěděli. Když Franta Kaberle slavil narozeniny, pozval celé mužstvo a všem nám rozdal DVD se zápasem proti Torontu. Celý dokument na mě zapůsobil hodně silně, vedle mě seděl Milan Nový, na něj také.

Platí, že když jste vyhrávali tituly, jen jste okamžiky prožívali, ale až po dlouhých letech si uvědomíte výjimečnost kladenské dynastie?

Jednoznačně, roky dělají svoje. Najednou věci vidíte jinak. Tenkrát jsme byli mladí. Máte radost, že vyhrajete ligu, ale nebere vás to tolik. S odstupem vidíte, jak je těžké cokoliv vyhrát, být první. Dnes vám řeknu, že jsme to nedocenili.

Měl jste na to vlastně někdy prostor? Skončila vám hokejová kariéra a rychle se rozjela ta trenérská. Trvala přes třicet let. Mladší fanoušci kolikrát ani nevěří, že jste opravdu za Kladno hrál, že to jste pořád vy.

Také se dá říct, že to byly dva životy. (usměje se) Beru za obrovské životní štěstí, že jsem všechno mohl prožít jako hráč a pak znovu jako trenér.

Často se vyzdvihují vaše trenérské úspěchy. Není vám někdy líto, že se trochu zapomnělo, jak skvělou jste měl kariéru jako hráč?

Když se podíváte, jak je to dávno, má to logiku. Za Kladno jsem začal hrát v 70. letech. Když lidé řeknou, že tohle je prehistorie a pravěk, je to pravda. Trénování vydrželo až do doby, kdy přišel internet, moderní technologie, větší zájem médií. Oboje bylo hrozně pěkný, ale také hodně jiný.

Dá se říct, co bylo lepší?

Těžko. Ale zase když hraní souviselo s mládím, tak lepší byla hráčská kariéra. (usměje se) Něco berete na lehkou váhu, starosti končí tím, že odejdete z kabiny. Jako trenér máte myšlenky v hlavě pořád. Hráčský život byl trochu snazší.

Na druhou stranu i ve filmu jste říkal, že podmínky na Kladně byly hodně tvrdé vůči hráčům. Dovedl byste přiblížit, co to znamená?

Starší hráči k nám tvrdí byli, ale nic ve smyslu šikany. Jen tam vládl zákon, že se požadovaly výsledky. Franta Pospíšil (kapitán) vyznával, že každý musí být pro tým něčím prospěšný. Hlavně muselo být vidět, že na sobě pracuje, nic neošidí a dře pro ostatní. V tomhle smyslu nároky hodně tvrdé byly. Je potřeba také vidět, že byla jiná doba. Když jsem přišel v patnácti do dorostu, hráli tam klidně kluci o čtyři roky starší a tam nějaký způsob šikany byl. V áčku nikdy.

Jak se v 60. letech řešilo, že se v hokejovém klubu objevila šikana?

Kousnete se, protože jsme si říkali, že tyhle věci k hokeji nějak patří, a museli jsme to jako mladí zvládnout. V áčku už se neobjevilo nic. Tam se tvrdost transformovala ve velký tlak na práci.

Teď se zeptám pohledem z roku 2025. František Pospíšil si vás jako velký lídr vzal stranou a mladým vysvětlil, co se od nich žádá?

Abych řekl pravdu, neuvědomuju si, že by tohle někdo udělal. Každý nový hráč se musel dívat kolem sebe a všimnout si, jak celý kolektiv pracuje. Musel pochopit, jak to chodí. Ale s tím jsem problém neměl, byl jsem zvyklý asi i díky trenérům. Zdeněk Průcha nás cepoval už od přípravky, takže dřina mi přišla normální. Nic mimořádného.

V dokumentu zazní, že jste mezi sebou i na tréninku hráli bitvy staří proti mladým na krev. Někdy to končilo vyraženými zuby, zlomeninami. To už mimořádné bylo, ne?

Naše tréninkové zápasy byly hodně ostré. (usměje se) Jednak tam hrála roli ješitnost, že staří jsou pořád lepší, a mladí se chtěli vytáhnout. Mohu jeden příklad?

Určitě.

Ráno před zápasem jsme chodili na rozbruslení a nenosila se výzbroj. Zpětně se dá říct, že to ideální nebylo. Nenosily se holeně ani helmy. Na konci se pak hrálo mladí proti starým na celé hřiště na dva doteky, což zní docela nevinně.

Jasně, tady se snad nedá ani nic vymyslet.

Navíc jsme měli pravidlo, že se nesmí střílet golfákem. Jenže když to bylo nerozhodně, tak se na něj trochu zapomínalo. (usměje se) Po pár zraněních se výstroj začala nosit i na rozbruslení. Ale tohle byl jen příklad, „hustý“ to bylo na každém tréninku.

Kladno ukončilo čtyřmi tituly v řadě hegemonii Jihlavy, která vyhrála ligu šestkrát za sedm let. Byli jste na Duklu jako soupeři hodně nabroušení, když si mohla každý rok brát nejtalentovanější hráče z Československa na vojnu?

Brali jsme ji jako výborné mužstvo, které mělo i svoje hráče – bratry Holíky, Klapáče, Hrbatého, Suchého a spol. Co jméno, to pojem. Ale jasně, trochu se nám zajídalo, že Jihlava měla možnost si kádr doplnit z talentovaných kluků, kteří rukovali. Tím získávala určitou výhodu a ostatním to vadilo. Na druhou stranu, když někdo musel na vojnu, rád tam šel.

Chápu, hodně tvrdé podmínky, ale zároveň dobré prostředí na trénink, rozvoj, konkurence. Hráči se z Jihlavy vraceli lepší.

Přesně. Věděli jste, že se tam zlepšíte.

V tomhle systému s vojáky-hokejisty mě zarazilo, že vy jste šel sloužit do Trenčína, ale až ve 28 letech. Kvůli tomu, že jste studoval?

To byla strašně zamotaná věc. Chodil jsem na vysokou a při ní i ve třetím a čtvrtém ročníku na vojenskou katedru. Jednou za týden jsme jako tankisti chodili do Motola. V podstatě jsem byl absolvent, ale pak se všechno zhroutilo. Byl jsem na hraně reprezentace, odjel jsem na sraz, ale zrovna se konala čtrnáctidenní akce, která uzavírala vojenskou katedru. Do toho jsem si různě rozkládal ročníky, bylo mi osmadvacet a scházel jeden rok školy. V Trenčíně rukovalo málo hráčů, tak jsem dostal povolávací rozkaz na jaro. Jenže jsem byl ženatý, měl rodinu a dostali jsme devizový příslib do Jugoslávie. To byla tak vzácná věc, že mi dali odklad.

Slušně komplikovaný příběh.

Jenže to je teprve začátek. Rukoval jsem na podzim, Kladno chtělo, abych zůstal, protože kluci ze starší generace končili. Z vojenské správy mi argumentovali, že musím splnit vojenskou službu do třiceti, já říkal, že dokončím školu, vojenskou službu jako absolvent splním a není co řešit. Ale tohle padlo. Tak jsem narukoval do Trenčína s tím, že mě po roce pustí.

Co se změnilo, že v Trenčíně jste hrál nakonec dvě sezony?

Znovu slabší ročník a nebyli hráči. Točili se na tom, že jsem nedokončil vojenské soustředění, kde jsem chyběl kvůli reprezentaci, katedru mi neuznají a že tam zůstanu další rok. Na rovinu, byl jsem vyřízený.

Dalo se dělat něco jiného než nadávat?

Nedalo. Stříhal jsem metr, zbývalo mi deset centimetrů, když mi řekli, že si dám ještě rok. Musel jsem zůstat. Ve výsledku jsem byl asi nejdéle sloužícím vojákem Varšavské smlouvy. (usměje se) Ale to byl spíš černý humor, jen v té době mě to strašně ovlivnilo. Měl jsem rodinu, moc jsem se těšil domů. Vnitřně mě to demotivovalo, neměl jsem pak ani v Trenčíně dobrou sezonu. Bral jsem to jako podraz a nesl to blbě.

Kladno jste začal trénovat ve 37 letech. Bylo hodně specifické, když k mužstvu nastoupil takhle mladý trenér?

Zase tak mladý jsem si nepřipadal. Trochu jsem se na tuhle dráhu připravoval díky FTVS. Šel jsem jen učitelským směrem, ne trenéřinou. Ale zase jsem si vybral specializaci lední hokej. Počítal jsem s tím, že bych se na trenérskou dráhu mohl dát. S hokejem jsem skončil dřív, než bych musel. Dohnala mě k tomu specifická rodinná situace, kterou bych nechtěl víc rozebírat. Na fakultě jsem působil jako odborný asistent pod doktorem Pavlem Wohlem.

Kladno se ozvalo, když mu bylo zle?

Začínala generační výměna, bylo ohrožené sestupem a od mužstva odcházel Eda Novák. Vrátil se Bohouš Prošek (legendární trenér ze 70. let). Říkal, že půjde pomoci na konec sezony, aby se klub zachránil, a vzal si mě k sobě jako asistenta. Pokračovat ale už nechtěl a jeho představou bylo, že to vezmu já. V té době trénoval juniorku Franta Kaberle, přišel ke mně a spolu jsme začali dělat Kladno.

Napadlo vás někdy, jak moc takhle drobnost vlastně nastartovala velkou trenérskou kariéru? Kdyby si na vás Prošek neukázal, třeba byste dál zůstal na fakultě, roky by utíkaly.

Počkejte, jestli byla velká, na mě nezkoušejte.

Byla, ale chápu, že o tom se nemluví dobře.

To si klidně vyškrtněte. (usměje se) Ale s tím detailem máte pravdu. Někdy takové drobnosti mění osudy, nasměrují vás. Byl jsem moc rád, že se taková věc stala. I předtím byl učitelský směr spíš něco jako zadní vrátka.

Nevěřil jste, že z vás bude hokejista?

Když jsem měl jít do áčka, tak jsem se na gymnáziu rozhodoval, jakou školu budu dělat dál. Původně jsem chtěl na strojařinu, bavila mě deskriptiva i matika. Dva roky jsem na strojárně opravdu trávil, když jsem už hrál za Kladno. Od našich jsem měl v hlavě, že je potřeba nějakou školu dodělat, tak jsem pak přešel na FTVS. Čekal jsem, že to bude jednodušší. Což jsem se tedy spletl, ale nakonec jsem školu dodělal.

Proč jste na fakultě rovnou nešel na trenérský směr?

Už tenkrát jsem věděl, že trenérské řemeslo má určitá úskalí. (usměje se) Říkal jsem si, že i kdybych neuspěl jako trenér, pořád je tam skvělá možnost jít učit. Nakonec jsem u trenéřiny zůstal a beru to tak, že jsem měl velké štěstí. Musíte ho mít. Znám spoustu skvělých trenérů, kterým se třeba některé momenty kariéry nepovedly a ani je nemohli ovlivnit.

Vybavíte si specifika, když jste ve svých prvních sezonách na Kladně měl pod sebou mladinkého Jaromíra Jágra?

Pro mě s Frantou Kaberlem to byla první celá sezona u týmu, pro Jardu první, kdy zářil. Ale zároveň i poslední. Pak odešel do Pittsburghu.

Z Kladna přímo k Mariu Lemieuxovi, hezky se to poslouchalo?

A ještě rovnou pro Stanley Cup! Jarda měl v NHL nástup jako hrom.

Vybavíte si, kdy jste si uvědomili, jaký má Jágr talent?

Hlavně se to poznalo hodně rychle. Už jako teenager měl kvalitu, platil za klíčového hráče. Pro nás bylo jen těžké, že jsme věděli, co přijde a že odejde za moře. Probíhala jednání s panem Jágrem starším, jestli by nebylo lepší Jardu ještě nechat na Kladně rok. Ale v Pittsburghu viděli, jak je dobrý, a hodně o něj stáli. Už tenkrát měl neskutečnou tréninkovou morálku.

Jen se o tom bez Instagramu tak moc nevědělo.

To je pravda. (usměje se) On se tím nikde nechlubil, nikde neříkal, jak pracuje navíc. Viděli jsme ho jen na týmovém tréninku. A tam měl věci, že se jezdila třeba kondiční kola. Stoupal si o půl hřiště za své parťáky, muselo se jich objet šest a on končil půl kola před nimi. Hodně poslouchal svoje tělo.

Vy i Jaromír Jágr jste na kondici monstra. Takže není nic zase tak nenormálního, že jemu je přes padesát, vám přes sedmdesát a pořád se na Kladně potkáváte na ledě?

Potkáváme se. (směje se) Ale já tam jen popojíždím, občas někam přihraju puk. Jsem rád, že se na brusle ještě někdy postavím.