Hlavní obsah

Příběhy ze skokanského můstku: zlatý Raška a Orel Eddie

Foto: Artur Didyk, Shutterstock.com

Skoky na lyžích: v Pekingu závodí muži i ženy, medaile se budou rozdávat hned první víkend.

Reklama

Největší riziko pro zdraví závodníků nečeká na samotném můstku ani na dojezdu, ale v jejich hlavách. Úbytek skokanovy váhy o jeden kilogram může přinést o dva až čtyři metry delší skok. Takže mnozí hladoví, jsou podvyživení.

Článek

„Jestli máte alespoň špetku zdravého rozumu v těch vašich malých mozečcích, tak se okamžitě otočíte a poběžíte dolů,“ radí jeden z nejslavnějších sportovních psychologů Willi Railo. A rezignovaně dodává: „Ale neposlouchají mě. Jsou to všichni blázni.“ Skokani na lyžích. Dnes začali bojovat o medaile v Pekingu.

Postaví se na vrchol můstku, závrať je omračující. Pak se rozjedou a naberou rychlost i přes 90 kilometrů za hodinu. Odrazí se. A letí. Spoléhají na to, že přežijí. Že na ty dvě úzké lyže zase dopadnou.

Nebo spíš nespoléhají na nic.

Prostě letí. Blázni.

Ten sport je nejenom šílený, ale je v něm ještě i překvapivý paradox: Je to jeden z nejbezpečnějších sportů, které se provozují na zimních olympiádách. Četnost zranění je srovnatelná s curlingem. Jistě, zranění skokanů bývají vážnější, ale celkově je riziko výrazně nižší než třeba u alpského lyžování.

Nejprve se tedy musíte vyrovnat s naprosto nepřirozenou situací a popřít pud sebezáchovy. A pak – ne vždy, ale často – dopadnete do bezpečného telemarku.

Možná i proto jsou z nich celosvětové hvězdy: Blázni, kteří chtějí doletět do bezpečí.

Jak lidské.

Pohádka o Raškovi

Foto: Havelka Zdeněk, ČTK

OH Grenoble 1968 a zlatá radost československé výpravy. Jiří Raška znovu ve vzduchu.

Jak poctivý pracovitý, upřímný, hodný mladík ze zapadlého maloměsta ukrytého hluboko v horách dobyl svět. Tak lze shrnout téma Pohádky o Raškovi, kterou v roce 1974 vydal spisovatel a novinář Ota Pavel.

„Byl plachý, protože za společníka měl tichý les a horské stráně. Přátelil se s modrými potoky a kamarádil s bílým sněhem. Volal na ptáky, kteří kroužili nad špičkami stromů, a utíkal na lyžích za urousanými zajíci a přál si, aby na něho počkali. Ale nikam nevzlétl a nikoho nedohonil, jenom svůj stín měl vpředu anebo v patách. Připadal si ubohý proti všem v přírodě, kteří běhají, skáčou a létají. Ale bude jako oni…,“ píše Ota Pavel.

Trénoval. Stoupal na můstek, při pohledu z něj měl strach, ale znovu a znovu se spouštěl dolů, padal, zase vstával a stoupal na můstek.

Až byl připraven vyjet do světa. A nezaleknout se jeho lesku a velikosti. Nestydět se za to, že sám má mnohem méně peněz, méně blyštivý dres a nedokonalé lyže.

Olympijské hry, Grenoble 1968: „Na nájezdu cítil, že má výbornou rychlost. Kontroloval ji sluchem podle svištění lyží a odporu vzduchu. Mohutně se odrazil. Kopl do toho! Dal do skoku celý svůj život, protože věděl, že podobná příležitost už nemusí nikdy přijít. Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk… Raška se dostal ve vzduchu do správné polohy a letěl jak pták albatros v nejlepších dobách, kdy ho nese správný mořský vítr.“

Jiří Raška získal jako první reprezentant Československa zlatou olympijskou medaili. Vyhrál na středním můstku. Na velkém přidal stříbro.

Je to úplně jiné než tady na zemi

„V té pohádce je takových sedmdesát procent skutečnosti,“ hodnotil Jiří Raška svůj pohádkový životopis.

Na Jiřího Rašku (1941–2012) lidé vzpomínají jako na mimořádnou osobnost. Byl skromný, houževnatý, cílevědomý, obětavý…

A i on sám o skocích na lyžích mluvil trochu jako o pohádce: „Vždycky jsem to bral jako sport pro chlapy, kteří mají odvahu. Nejraději jsem měl velké můstky a lety na lyžích. Ty měly své kouzlo. Povede-li se vám pěkný let, je to úplně něco jiného než se pohybovat tady na zemi.“

Raškova osobnost i úspěchy celé reprezentace způsobily, že skoky na lyžích se staly jedním z nejpopulárnějších diváckých sportů v tehdejším Československu. A navázaly i další generace – skokani jako Jiří Parma, Pavel Ploc nebo Jaroslav Sakala.

Foto: Švorčík Věněk, ČTK

Československý reprezentant Jiří Raška se svými medailemi na snímku z roku 1968.

Ještě v roce 1992 získala československá reprezentace na olympiádě bronzovou medaili v soutěži družstev.

A pak už jen jednotlivci. Jakub Janda. Roman Koudelka.

A nářky: Můstky chátrají, mladým se skákat nechce, chybí vzory, peníze, zázemí…

Popravdě: Těm „mladým“ se nelze příliš divit. Pohled z vršku skokanského můstku je opravdu závratný. Zdaleka to není pro každého.

Je to úplně jiné než tady na zemi. A pohádka o Raškovi je zcela výjimečná.

Pohádka o Orlovi

Dvacet let po Raškovi zažila olympiáda nový typ pohádky. Pohádku o statečném „looserovi“. V hlavní roli byl britský skokan na lyžích Michael Edwards, přezdívaný Orel Eddie. A byl to neméně působivý příběh o odvaze, neústupnosti a houževnatosti.

Edwardse (1963) okouzlilo lyžování během školního výletu. Bylo mu tehdy 13. Byl silně krátkozraký, měl mírnou nadváhu a sportovní talent v něm nikdo neviděl. Měl ale jasný cíl – reprezentovat na olympiádě.

Nejprve to zkoušel ve sjezdovém lyžování. Neuspěl. Postupoval metodicky, logicky: Ve kterém lyžařském sportu je největší pravděpodobnost, že se kvalifikuje na olympijské hry? Ve skocích byla konkurence v Británii v podstatě nulová.

Edwards do toho šel naplno. Sehnal trenéra v americkém Lake Placid. Skákal ve vypůjčených botách a kombinéze. Boty byly velké, musel si navlékat šestery ponožky. Všechno si platil sám a peníze docházely.

Foto: Profimedia.cz

Orel Eddie na snímku z roku 1987.

Nevzdal to. Přivydělával si jako štukatér a jednu dobu bydlel ve finském blázinci.

Ne, že by byl blázen. Ale platil jen jednu libru za noc.

Frajer Eddie

V roce 1987 Edwards reprezentoval Británii na mistrovství světa, skončil na 55. – posledním – místě. A zajistil si nominaci na OH v Calgary.

Michael Orel Eddie Edwards to dokázal. Na středním i velkém můstku skončil v Calgary beznadějně poslední. Ale skákal na olympiádě.

Kritici byli pohoršeni, měli za to, že dehonestuje charakter olympiády jako setkání špičkových sportovců, že snižuje její kredit. Ale většina lidí byla Eddieho příběhem nadšena. Stal se jednou z největších hvězd v Calgary. Na letišti v Londýně ho vítalo deset tisíc fanoušků.

Byl neodolatelný: Silné brýle, mohutný knír, nesportovní postava. Byl bez šance na jakékoli jiné než poslední místo. Ale byl tam.

Jakoby doplnil, rozvedl a zdokonalil coubertinovské olympijské motto „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“.

Jako by je propojil s legendárním výrokem filmového Frajera Luka: „Nemít na to, v tom je ta frajeřina.“

Sny o létání. A o jídle

Ne všechno je ale ve skocích na lyžích pohádkové. Největší riziko pro zdraví závodníků možná nečeká na samotném můstku ani na dojezdu, ale v jejich hlavách. V jejich ambicích. V tlaku okolí. V jejich snech o co nejdelších letech.

Oč jde? V závislosti na typu můstku může úbytek skokanovy váhy o jeden kilogram přinést o dva až čtyři metry delší skok.

Jak myslíte, že s tím poznatkem skokani pracují?

Studie prokázala, že na olympiádě v Salt Lake City v roce 2002 mělo 22 % skokanů na lyžích nižší index tělesné hmotnosti (BMI), než jaký Světová zdravotnická organizace považuje za ještě zdravý. Jinými slovy řečeno: Pětina vrcholných skokanů byla podvyživená.

Z úspěšných skokanů minulosti přiznali psychické a tělesné problémy spojené s poruchou příjmu potravy například Swen Hannawald, Christian Moser nebo Stefan Zuend.

Bývalý skokan, olympijský medailista Andreas Goldberger k tomu říká: „Je to problém mysli. Skončíte třeba pátí, nebo třetí. A někdo vám řekne: ‚Když shodíš dvě kila, můžeš vyhrát.‘ Začnete ztrácet smysl pro to, co je důležité.“

Kdo je olympionik?

V roce 2004 Mezinárodní lyžařská federace uznala, že situace začíná být neúnosná a přišla s novými pravidly. Ta by měla skokany od hubnutí odradit (více v rámečku Pravidla proti hubnutí). Skokani i odborníci se shodují, že situace se zlepšila. Podle mnohých ale nedostatečně.

Tvrdí to i olympijská vítězka z roku 2018 Norka Maren Lunbyová. Místo toho, aby jako hlavní favoritka obhajovala titul, vynechala celou sezonu a do Pekingu neodletěla.

Potřebuje si odpočinout od neustálého boje s vlastní váhou. Dává přednost svému fyzickému a duševnímu zdraví.

A pustila se do boje za další změnu pravidel ve sportu, jenž má dlouhodobě pověst disciplíny „která vede k poruchám příjmu potravy.“

Takže, jak to vlastně je?

Nenaplňoval looser a frajer Eddie olympijské ideály víc než ti vyhublí atleti toužící po prvenství?

Pravidlo proti hubnutí

Minimální hodnota indexu tělesné hmotnosti (BMI), kterou Světová zdravotnická organizace považuje za zdravou, je 18,5.

Pravidlo o váze skokana a délce lyží se od roku 2004 několikrát měnilo. Dnes má následující podobu:

  • Maximální povolená délka skokanských lyží je 145 % výšky skokana.
  • Nejdelší povolené lyže může mít pouze ten skokan, který má BMI minimálně 21. Skokani se váží v kombinézách.
  • Při poklesu BMI o hodnotu 0,125 se lyže zkracují o 0,5 %.

Smysl pravidla je jednoduchý: Výhoda nižší váhy je eliminována nevýhodou kratších lyží.

Experimenty ale ukazují, že nízká váha je větší výhodou než délka lyží. Efekt pravidla je tedy problematický: Řada skokanů udržuje nízkou váhu a skáče na kratších lyžích.

Pohádka o Norech a Birgeru Ruudovi

  • Na lyžích se v Norsku pravděpodobně skákalo už ke konci 18. století, ale první záznam o skoku na lyžích je z roku 1808. Důstojník Olaf Rye chtěl svým vojákům ukázat, jak to umí na lyžích a jak je odvážný. Skočil přes 9 metrů.
  • První doložené skokanské závody se konaly samozřejmě v Norsku – v roce 1866.
  • Od roku 1892 závodí skokani na Holmenkolenu, kopci nad Oslo, který je dodnes jedním z center klasických lyžařských disciplín.
  • Norové získali zlaté medaile ve skoku na lyžích na všech olympiádách od roku 1924 do roku 1952.
  • V letech 1932 a 1936 získal olympijské zlato Birger Ruud (1911–1998). Jeden z nejpohádkovějších skokanů. Během nacistické okupace Norska Ruud odmítl organizovat skokanské závody, které měly podpořit nacistickou ideologii. Místo toho uspořádal ilegální závody. V roce 1943 byl Ruud spolu se svými dvěma bratry a dalšími čtyřmi skokany na lyžích uvězněn v koncentračním táboře Grini. Přežil. A v roce 1948 se vrátil na olympijské můstky ve Svatém Mořici. Získal stříbrnou medaili.
Foto: Novák Rostislav, ČTK

Birger Ruud na snímku z roku 1948.

Reklama

Doporučované