Článek
Nejdůležitější zprávou letošní Tour de France není, že Tadej Pogačar znovu vyhrál. Klíčovou zprávou je, že znovu vyhrál způsobem, který odporuje tomu, jak dnes vrcholový sport funguje. A cyklistika zvlášť.
Moderní sport posledních třiceti let směřoval jedním směrem: k dokonalé specializaci. Data jsou přesnější, trénink sofistikovanější, výživa diktovaná vědou. Sportovci přestávali být univerzály a měnili se ve stroje vyladěné pro jediný typ výkonu.
Cyklistika se stala jedním z nejlepších příkladů této proměny. Sprinteři nabírali svaly a smiřovali se s tím, že nikdy nevyhrají horskou etapu.
Vrchaři se vyhýbali kostkám a shazovali každý zbytečný gram.
Klasikáři neřešili etapové závody.
Uchazeči o žlutý trikot trávili měsíce ve vysoké nadmořské výšce, aby zvýšili fyziologické hodnoty, které rozhodují v dlouhých alpských stoupáních. Navrch si pečlivě vybírali několik vrcholů sezony a všechno ostatní podřizovali jedinému cíli – vjet do Paříže ve žlutém.
Pogačar není romantikem, který by vítězil navzdory vědě. Jen odmítá přijmout závěr, který z ní většina ostatních vyvodila. Kde ostatní vidí omezení, vidí on příležitost. Kde ostatní škrtají závody z kalendáře, on je přidává.
Každý se stal nejlepší verzí sebe sama, ale jen v úzkém výseku sportu. Cyklistika se změnila v obor, kde o úspěchu rozhodovaly detaily: půl kilogramu, pět wattů, lepší pozice na kole, o něco přesnější načasování vrcholu formy. Každý nový poznatek sportovní vědy ukazoval, že nejrychlejší cesta k vítězství vede přes specializaci.
A právě proto se zdálo, že éra univerzálních šampionů definitivně skončila. Pak ale přišel jeden Slovinec, který jako by žádnou z učebnic moderní cyklistiky nikdy nečetl. Místo aby moderní trendy 21. století popřel, porazil je jejich vlastními zbraněmi.
Vyhrává klasiky, co vedou přes protivné kostky nebo štěrkové cesty v Itálii, útočí na Paříž–Roubaix, nejtěžší z klasik, o níž se donedávna tvrdilo, že pro kandidáty na celkové vítězství na Tour je příliš nebezpečná. Sprintuje s nejrychlejšími muži pelotonu, dominuje horským dojezdům. A jako by ho to v pelotonu moc nebavilo, rozhoduje závody desítky kilometrů před cílem sólovými výpady.
U Pogačara neexistují hranice mezi disciplínami. Sbírá trofeje napříč obory a otevřel tím otázku, zda jsme se za poslední dvě dekády nezačali na specializaci dívat až příliš dogmaticky.
Pogačarovská revoluce
Ještě před několika lety by většina sportovních ředitelů podobný program svému lídrovi jednoduše zakázala. Roubaix? Zbytečné riziko pádu. Flandry? Náročné na regeneraci. Útok sto kilometrů před cílem? Proč bys měl takto plýtvat energií? Pogačar dělá přesný opak. Nejenže všechny tyto závody jezdí, on je často vyhraje. A když ne, stejně útočí. Tak vypadá revoluce à la Pogačar.
Talent století, říká se o něm. Pogačar se ale od většiny současných šampionů neodlišuje jen tím, co dokáže jeho tělo. Především se liší tím, jak přemýšlí o závodění.
Nevrací cyklistiku do minulosti, kdy nedostižný Eddy Merckx dělal to samé. Pouze dokazuje, že některé limity, které jeho předchůdci ctili, nikdy skutečnými limity nebyly. Byly jen důsledkem způsobu, jakým jsme o sportu začali přemýšlet. Pogačar je první jezdec digitální éry, který se znovu odvážil být všeumělem. Možná právě proto nepřepisuje jen historii Tour de France, přepisuje představu o tom, co všechno může být v moderním vrcholovém sportu ještě možné.
Vládce žlutého dresu, slovinský terminátor Tadej Pogačar.
Není romantikem, který by vítězil navzdory vědě. Jen odmítá přijmout závěr, který z ní většina ostatních vyvodila. Kde ostatní vidí omezení, vidí on příležitost. Kde ostatní škrtají závody z kalendáře, on je přidává.
Právě proto dnes vyhrává Tour de France i Kolem Flander. Právě proto se postaví na start Paříž–Roubaix, přestože pád může zničit celou sezonu. A právě proto útočí čtyřicet, šedesát nebo sto kilometrů před cílem, i když mu počítač na řídítkách pravděpodobně říká, že by bylo rozumnější počkat.
U něj totiž nejde jen o nohy, jde taky o hlavu. Když se mluví o Tadeji Pogačarovi, debata se téměř vždy stočí k jeho nadpozemské fyziologii. Talent století, říká se o něm. Pogačar se ale od většiny současných šampionů neodlišuje jen tím, co dokáže jeho tělo. Především se liší tím, jak přemýšlí o závodění.
Moderní vrcholový sport totiž postupně objevil ještě jednu disciplínu, která se do výsledkových listin nezapisuje – řízení rizik. Největší šampioni posledních dvou dekád byli nejlepšími manažery vlastního výkonu. Neútočili proto, že mohli. Útočili tehdy, když výpočty říkaly, že to dává největší smysl.
Pogačar je jiný. Paradox celé jeho kariéry spočívá v tom, že vyhrává častěji než kdokoliv jiný právě proto, že se nebojí prohrát. Je zvláštní kombinací mimořádného sebevědomí a dětské radosti ze závodění. Strach z porážky mění způsob, jakým sportovci závodí. Nutí je chránit to, co už mají, kontrolovat situaci. Čím větší je sázka, tím opatrnější bývají. Pogačar ruční brzdu ze svého života odstranil.
Chybí drama. Klesla sledovanost Tour
Sportovní historie je plná šampionů, kteří byli obdivovaní, ale málokdy milovaní. Čím déle vyhráváte, tím více lidem začnete vadit. Michael Jordan. Novak Djoković. Max Verstappen. Lance Armstrong. Dominance má zvláštní vlastnost – zpočátku fascinuje, po čase začne unavovat. Diváci chtějí drama, nejistotu, nové vítěze. Nikdo nechce sledovat příběh, jehož konec zná už před startem.
Na francouzských kopcích se letos ozývalo bučení, jaké Pogačar dosud nikdy neslyšel, a deník L'Équipe položil provokativní otázku, zda Slovinec „nezabil Tour de France“. Televizní sledovanost ve Francii oproti předchozím letům klesla a objevily se hlasy, že Slovincova převaha činí závod nudným.
Pogačar si ale navzdory všem vítězstvím pořád uchovává něco, co bývá u sportovních hegemonů vzácné – lidskost. Druhý závodní den v Barceloně věnoval etapové vítězství týmovému kolegovi Isaacu del Torovi, protože v danou chvíli bylo důležitější něco jiného než další čárka ve statistikách. A snad nejlépe demonstroval svoji povahu předposlední den.
Jen čtyřiadvacet hodin poté, co triumfoval na velekopci Alpe d'Huez, mohl bez větších problémů zaútočit znovu. Místo toho zůstal po boku Del Tora, kterému pomáhal ubránit třetí místo celkového pořadí. Když Remco Evenepoel, jeho nejbližší pronásledovatel v celkovém pořadí, nastoupil, Pogačar nereagoval. Nemusel. Sedmiminutový náskok už nemohl ztratit. A vítězství v etapě tentokrát nebylo to nejdůležitější.
Do cíle pak oba kamarádi přijeli vedle sebe a se smíchem předvedli gesto býčích rohů na helmě. Del Toro je přece „býk“. Pro televizní kamery to byl drobný okamžik, pro jeho tým možná jeden z nejsilnějších obrazů celé Tour. Možná právě proto je tak těžké Pogačara nenávidět.
Býk a parťák. Tadej Pogačar (vlevo) dojíždí do cíle sobotní etapy vedle kolegy Isaaca del Tora, kterému pomohl - a vzdal se přitom vlastní slávy.
Každá generace hledá způsob, jak vysvětlit výjimečnost. Sport nikdy nebyl tak posedlý daty jako dnes. Každý závod se rozpadá na tisíce čísel: watty na kilogram, průměrná rychlost, variabilita srdečního tepu. Není proto divu, že i letošní Tour de France se okamžitě začala měřit statistikami. Po prvních deseti etapách měl Pogačar na kontě tři etapová vítězství, víc než kdykoliv předtím v této fázi Tour. Mnohem výmluvnější je způsob, jakým přicházela.
Když Pogačar letos zaútočil na Tourmaletu, nezískal jen další etapový triumf. Do cíle dorazil s náskokem dvě minuty a osmatřicet sekund na Jonase Vingegaarda a prakticky bylo hotovo. Bylo to jeho nejvýraznější etapové vítězství v historii Tour de France. Ještě působivější bylo, že rozhodující útok přišel více než čtyřicet kilometrů před cílem. To už není jen vítězství, to je demonstrace převahy. Letošní Tour vychází jako jedna z jeho nejdominantnějších.
Za rok Tour de France začne znovu, peloton bude mluvit o lepší přípravě a tým Visma s Vingegaardem bude hledat nové způsoby, jak Pogačara dostat pod tlak. Evenepoel bude věřit, že se zase výkonnostně posunul. Analytici opět otevřou tabulky, zapnou wattmetry a budou uvažovat o mazanější taktice.
A miliony fanoušků si znovu sednou k televizím s nadějí, že tentokrát uvidí něco jiného. Jenže hluboko uvnitř budou oni i soupeři slovinského fenoménu nejspíš tušit to, co si zatím nahlas nepřiznávají. Že Tour de France 2027 možná nebude závodem o žlutý trikot, ale znovu především závodem o druhé místo.
