Hlavní obsah

Staré fotky oživují tváře odvlečených Čechoslováků. Byly jich stovky

Foto: Paměť národa

Vzpomínka na zničenou rodinu. Sergeje Marakujeva (druhý zleva) odvlekli z Československa pár dní po válce. Zemřel v gulagu. Jeho zetě Vasilije Vukolova (nalevo) „zachránila“ těžká nemoc.

Reklama

7. 5. 10:26

S Rudou armádou nepřišlo jen osvobození Československa. Na území dorazili také agenti sovětské kontrarozvědky Směrš, kteří svévolně pozatýkali a odvlekli stovky ruských emigrantů. Nezachránilo je ani československé občanství.

Článek

Agenti využili poválečného chaosu a už v prvních dnech osvobození začali zajišťovat ruské emigranty, kteří se v Československu usadili po bolševické revoluci. Zatýkání se netýkalo jen jich, ale i osob, které se měly nějakým způsobem provinit proti Sovětskému svazu. Bez jakéhokoli vysvětlení a soudních řízení tak začali z Prahy a další měst mizet naši spoluobčané.

Do Sovětského svazu odvlekli agenti přibližně tisíc mužů ruské národnosti. Před zatčením je nezachránilo ani československé občanství.

„Tatínek patřil mezi Rusy, kteří si nepřipouštěli, že jim s příchodem Rudé armády hrozí nebezpečí. Někteří Rusové odjeli už v dubnu do západní zóny, jiní se pakovali 9. května. Dědečkovi bylo v té době 72 let a říkal si, proč by ho měli v jeho věku ještě za něco popotahovat. Ani můj otec se nebál. Vždyť od občanské války, ve které bojoval proti bolševikům, uběhlo přes 25 let a navíc měl československé státní občanství,“ popsala dobové nálady v rozhovoru pro Paměť národa Anastazie Kopřivová. Tehdy jí bylo devět let. Dědu jí odvedli dvanáct dní po konci války. Tátu nezatkli prý jen kvůli jeho těžké nemoci.

S dalšími příběhy o zkušenostech se sovětskou mocí se můžete seznámit na multimediální výstavě Paměti národa „Nikagda nězabuděm“, která bude otevřena 8. května na náměstí Interbrigády v Bubenči.

Kdo byli oni tajemní muži, kteří v první dnech osvobození zatýkali? Většina lidí se to dozvěděla až díky publikaci s názvem „SMERŠ. Rok v táboře nepřítele“. Tu napsal pod pseudonymem Nikolaj Siněvirskij tlumočník Směrše Michail Mondič. Popsal například, jak agenti Směrše spěchali z Ostravy do Prahy, když se dozvěděli, že v hlavním městě vypuklo povstání, aby mohli začít co nejdříve zatýkat osoby nepohodlné sovětskému režimu.

Z deníku tlumočníka Směrše Michaila Mondiče, 10. května 1945

„Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme jim nepřinášeli svobodu. Nesli jsme s sebou smrt. Vždyť jsme směršovci. Co je nám do těch usmívajících se, svátečně oblečených děvčat a chlapců. My se musíme co nejdřív dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít!“

Mezi nejznámější oběti patří například prvorepublikový generál Sergej Vojcechovský. Narodil se 28. října 1883 v Bělorusku do rodiny ruského důstojníka. Po studiích na důstojnické škole získal první vojenské zkušenosti v rusko-japonské válce v roce 1905. Během první světové války působil v čs. legiích. Na konci roku 1918 se zúčastnil bojů proti bolševikům.

V roce 1921 emigroval do Československa, kde získal občanství a byl přijat do armády v hodnosti generála. Za všeobecné mobilizace v roce 1938 byl velitelem 1. armády bránící prostor Čech. Patřil mezi tvrdé zastánce postoje bránit se. Na začátku druhé světové války se aktivně podílel na vzniku odbojové organizace Obrana národa.

12. května 1945 byl zatčen agenty Směrš a byl převezen do věznice v Moskvě. Zemřel 7. dubna 1951 v nemocnici v gulagu v Tajšetském okrese.

Stejně jako generál Vojcechovský byla většina zatčených odvlečena do SSSR, kde skončili v sovětských pracovních táborech. Jejich rodiny o nich po celou dobu neměly žádné informace. První stopy, které jim pomohly dobrat se pravdy o jejich osudu, nalezly až po rozpadu Sovětského svazu.

V přiložené galerii si můžete přiblížit osudy některých z nich a místa, kde žili, dokud jim do cesty nevstoupili agenti Směrš (od Smerť Špionam, tedy „Smrt špionům“). Najdete tu i tváře těch, kteří jejich osud zpečetili.

+26

Jak na působení agentů Směrš na československém území vzpomínají pamětníci?

Osobní zkušenost s nimi měl tehdy desetiletý Karel Kuchynka, nejmladší ze tří dětí rodiny Kuchynkových z Nového Strašecí. Rodiče od podzimu 1944 do konce války ukrývali skupinu sovětských válečných zajatců, kterým se podařilo uniknout z pracovního tábora v severních Čechách. Jednalo se o posádku zajaté ponorky, včetně kapitána, kterého na konci války přišli zatknout agenti Směrš. Jako zajatý důstojník byl totiž považován za zrádce a byl po svém zatčení zřejmě popraven.

„Gregor, ten politruk, první, co bylo, když přijel do Prahy, když tam bylo to vojsko generála Koněva, tak přišli… oni ti Rusové jim říkali ‚hrobaři‘ – skupina, která chytala vlasovce a tyhle lidi, kteří se nechovali podle rozkazu Stalina. A první, co bylo, ten Gregor udal toho Vasila té policii,“ uvedl pro Paměť národa.

Celou vzpomínku si můžete pustit v přiloženém audiozáznamu.

Druhou audiovzpomínku poskytla již citovaná Anastazie Kopřivová, jíž v květnu 1945 agenti Směrš odvlekli do SSSR dědečka Vladimira Sergejeviče Marakujeva. Co se s ním stalo, se její rodina dozvěděla až počátkem 90 let.

Anastazie Kopřivová, za svobodna Vukolová, se narodila v roce 1936 v Praze. Matka Sofie Vladimirovna, rozená Marakujeva, i tatínek Vasilij Andrejevič Vukolov pocházeli z jihu Ruska a počátkem dvacátých let 20. století se usadili v Československu. Děda se na seznam nepřátel Sovětského svazu dostal proto, že se v Praze stal ředitelem ruské školy zemědělského družstevnictví a spolupracoval s kozáckými organizacemi sdružujícími mladé Rusy, kteří bojovali na straně bělogvardějců proti bolševikům.

„Dědečkovi bylo 72 a vzali ho v květnu, v červenci proběhl soud za účast v antisovětských organizacích – a za účast v tom dobrovolnickém hnutí se odsuzovalo. Takže ho odsoudili na pět let pobytu v pracovně nápravných táborech plus osm let ztráty občanských práv, to znamená přikázané místo pobytu,“ vzpomíná Kopřivová.

A jaké byly osudy dalších lidí, kteří se dostali do spárů jednotky Směrš?

I to se dozvíte na velké multimediální výstavě „Nikagda nězabuděm“, kterou u příležitosti výročí konce druhé světové války otevírá Paměť národa na náměstí Interbrigády v Bubenči. Tedy tam, kde dříve stála socha maršála Koněva.

Instalace má podobu příběhové kroniky mapující české zkušenosti se sovětskou mocí. Rozdělena je do čtyř kapitol: „Osvobození“ „Dozor“ „Vpád“ a „Odchod“. Zrcadlí nejen dění válečných dnů, ale i pohled na sovětskou armádu očima vězňů gulagů či postřelených mužů z roku1968. Výstava bude na místě do ledna 2022.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované