Hlavní obsah

Kdyby na mě Gross něco měl, vytáhl by to, říká Kmenta

Jaroslav Kmenta o své největší novinářské kauze, po které odstoupil premiér Stanislav Gross. (Video: Seznam.cz)

11. 11. 13:01

„Vybudovali jsme investigativní žurnalistiku na zelené louce," říká novinář Jaroslav Kmenta. V devadesátých letech kvůli němu přijížděli američtí novináři i lidé z Pentagonu. V roce 2005 stál u „české Watergate", po které rezignoval Stanislav Gross na pozici premiéra. Jaroslav Kmenta o tom, jak se mu do kauzy nechtělo, o nutnosti být čestný i o tom, jak dělat novinařinu jen se Zlatými stránkami a faxem.

Článek

Jak se u nás po roce 1989 dávala dohromady investigativní žurnalistika? V čem to bylo náročné? V čem naopak snadné?

Investigativní novinařina se v Česku budovala na zelené louce. Sám jsem nevěděl, co to obnáší a že se budu podílet na vývoji tohohle novinářského odvětví. Měli jsme ten problém, že jsme se neměli od koho učit. Do roku 1989 tady neexistovala svobodná žurnalistika jako taková, už vůbec ne ta investigativní. V tom byl zásadní problém. Jen jsme tak nějak tušili, co to obnáší. Viděli jsme filmy, slyšeli jsme o kauze Watergate, o amerických novinářích. Když to dnes hodnotím po třiceti letech, jsem hrozně rád, že můžu dělat čas od času oporu mladším kolegům, že jim poradím, něco jim vysvětlím. Ne, že by to bez opory nezvládli, myslím si ale, že daleko snáz a rychleji pochopí realitu investigativní novinařiny.

Jak se v Čechách můžou dělat takové kauzy, jako je „pouštní horečka”, tedy o přítomnosti bojových plynů v Perském zálivu? V zahraničí na tom pracují desítky lidí a vy jste přišel na něco, co od vás zahraniční média přebírala.

On to byl vlastně celosvětový fenomén, já jsem do té kauzy vstoupil úplně nahodile. Jel jsem z dovolené, pamatuji si to přesně, v roce 1993. V letadle jsem si otevřel noviny a načítal jsem, co se tady dělo. Zaujala mě zpráva o amerických veteránech z Perského zálivu, kteří trpí vážnými problémy, o kterých nikdo neví, co s tím, jaký je ten prazáklad problémů.

Napadlo mě, že pokud američtí veteráni trpí zdravotními problémy, zeptám se našich, protože tam bylo tehdy 200 našich vojáků v protichemické vojenské jednotce. Poslal jsem tehdy ještě faxem dotaz Ministerstvu obrany, jestli neregistrují nějaké zdravotní problémy českých veteránů, za pár hodin mi přišla taková jako strohá odpověď: „Ne, v žádném případě, naši veteráni jsou v pořádku, jsou všichni zdraví, žádné problémy neexistují“. Nakonec z toho byla velká kauza, na jejímž konci bylo přiznání, že naši veteráni mají stejné zdravotní problémy jako američtí veteráni, a to kvůli sarinu a yperitu v ovzduší.

Tohle všechno vedlo ke skvělé věci, kdy sem přijeli američtí senátoři, představitelé z Pentagonu a novináři. Zjistilo se, že naši českoslovenští chemici mají mnohem citlivější a lepší přístroje na chemickou ochranu, než jaké se vyvíjely na západě. Koncem 90. let se díky tomu mému snažení v investigativní práci začalo víc mluvit o protichemické československé jednotce a vznikl velký fenomén – Češi mají vynikající protichemické odborníky, my je chceme do nějakého toho konfliktu.

Bylo to hrozně příjemné, když sem přijeli, ale já jsem to nikdy úplně intenzivně nevnímal, že bych měl nosit frňák nahoře, že jsem objevil nějakou velkou kauzu, Zároveň jsem dělal už asi na dvou třech dalších kauzách.

Kam se investigativní novinařina posunula od devadesátých letech dodnes?

Zatímco v polovině 90. let byl vlastně velký problém najít o komkoliv cokoliv, jak se jmenuje, jaké má koníčky, záliby, nebo vůbec kdy se narodil, kde pracoval, dneska to v podstatě díky obrovskému rozmachu sociálních sítí zjistíte během několika málo minut.

Fungují veřejně přístupné rejstříky, to až po roce 2000, 2005. Jenže v té „dřevní době“, jak říkám, jste vlastně měl hroznou radost z toho, že jste něco zjistil. Třeba policie zveřejnila nějaké iniciály úředníka Ministerstva obrany, který lítal v nějakém problému, ale věděl jste jenom ty iniciály. No a dozvěděl jste se třeba z anonymních zdrojů, že to byl nějaký Jan Vopička. A teď si o tom člověku zjistěte základní údaje, dostaňte se na něho, když tehdy ještě neexistovaly mobily a všichni byli na pevných linkách a jediné, co pro vás byl záchytný bod, byly Zlaté stránky.

Vlastně nevím, která doba je pro investigativní novinařinu lepší a horší. Každá doba má své mouchy. Velká změna v práci a přístupu k ní vlastně není. Musíte pořád dodržovat stejné standardy, stejné principy a dodržovat mechanismy a stejné principy práce. Jen možná společnost, možná politici jsou mnohdy chytřejší, sofistikovanější, snaží se zabránit úniku informací ze svého okolí a musím říct, že tak dokonale, že vlastně nevíte, jakým způsobem. Stojíme před lotry nebo potenciálními gaunery, kteří vědí, jak uniknout z lopaty.

Je pravda, že už tehdy u kauzy premiéra Grosse byl hodně slyšet argument „novinářské kampaně“, dá se s tím nějak smysluplně bojovat? Dá se argumentovat?

Že se chováte tak, jak se chovat máte. Jste čestný. Za třicet let v novinařině jsem se naučil jedno: Když kritizuji někoho, že se má chovat a jednat tak, aby to bylo v rámci etického kodexu minimálně v zákonném rámci, tak se nemůžu chovat jinak. Když budu dodržovat všechny principy, tak na mě nikdo nic nebude mít. A může říkat vlastně jenom falešné informace a šířit o mně bludy.

Kauza kolem Stanislava Grosse, to byl „prubířský kámen“ naší investigativní žurnalistiky. Představte si tu situaci, píšete o nejmocnějším člověku v zemi, kterým je vždycky premiér. Má takové možnosti a takové páky udělat třeba i špinavé operace proto, aby nepohodlného člověka vystavil do špatného světla. A teď si představte, že by se do něj pustil nějaký novinaříček a přinesl takovou sérii informací, která ho postaví před rozhodnutí, jestli má z politiky odejít, nebo nemá. Kdyby měl v ruce cokoliv, co by mě kompromitovalo, tak by to dávno vytáhl. Stanislav Gross se pak de facto zmohl jen na to, že chodil na mítinky uvnitř strany ČSSD nebo do parlamentu v rámci interpelací. Byl pod obrovským tlakem, říkal obecně, že je to proti němu spiknutí, kampaň, něco podobného, jako dneska říká Babiš, akorát v jiném levelu.

Jak tedy vlastně vypadala práce na kauze premiéra Grosse? Kdo s tím přišel jako první, jak vypadaly diskuse s šéfredaktorem? Jak se to celé semlelo?

Na samém počátku byla moje činorodá aktivita. To je takové to lámání si hlavou, neustále si kladete otázky. Jednou mi kamarád vyprávěl o tom, že někde ve Velké Británii se ještě novináři kdysi dávno, ještě když nebyl vůbec ani rozvoj internetu, snažili zjistit, kde jsou v Londýně utajované budovy Ministerstva obrany a vnitra. Řešili to tehdy takovou pravěkou metodou, chodili po ulicích, a když viděli na nějaké státní budově obrovské parabolické antény, usoudili, že tam asi bude centrála tajné služby. Tak opravdu zjistili, kde tajné služby sídlí. A mě to nakoplo. Říkal jsem si, že dneska s rozvojem internetu i toho, že se můžeme dostat do katastru nemovitostí, je to hrozně jednoduché a že se podívám, jestli má naše Bezpečnostní informační služba svoje IČO. Když přes název nebo IČO požádáte katastr nemovitostí o informaci, kde všude mají svoje budovy, můžete se dozvědět, kde sídlí nebo kde mají další budovy. Chtěl jsem to jenom otestovat, jestli se v moderní době tajná služba umí chránit. No a bohužel pro tu službu jsme zjistili, že to totálně podcenili. Způsobilo to obrovský poprask a tajná služba se chytila za nos, byť to v první chvíli trošku podceňovali a říkali: „Ne, to není žádný problém.“ Ale on to vážný problém byl.

Ke konci roku 2004 byla velká redakční porada, kde se schází šéfredaktor se svými nejbližšími spolupracovníky, kde jsem já nebyl, protože jsem byl jen reportér. Vyhodnocovali celý týden zpravodajství a říkali: „Hele, ten Jarda přinesl zajímavé informace, že se z katastru nemovitostí dá zjistit, kde kdo má majetky, nebo kde bydlí. Co kdybychom udělali takový text, který by vycházel z údajů katastru nemovitostí a týkal by se vlády?

Z porady přišel tehdejší šéf reportérského oddělení MF Dnes Jiří Kubík a říkal: „Jardo, tak se na to podíváš.“ Já jsem v tu chvíli říkal: „Ježiš, to bude hrozně práce. To máte celou vládu, já nevím, přes 20 lidí, ještě jsme k tomu dávali pak ještě další třeba šéfy parlamentních výborů a tak. To, než se vytahá z toho katastru a bude to hrozná fuška to dát analyticky všechno dohromady. Ale tak jo, dobrý, tak to uděláme.“

Před Vánocemi 2004 jsem požádal katastr nemovitostí o řadu informací, a když jsem se vrátil první týden v lednu 2005 do práce, čekala tam na mě taková hromada dokumentů. První, kdo byl na hromádce nahoře, byl samozřejmě premiér, tehdy Stanislav Gross. Tak jsem to vzal od něho.

Dozvěděl jsem se pro mě novinku, jaká byla přesná výška hypotéky, kterou si vzal v roce 1999 Stanislav Gross na zakoupení svého bytu. Veřejně vždycky říkal: Ano, velkou část, nebo téměř skoro všechno jsem zafinancoval z hypotéky. V té chvíli jsem si vzpomněl na sebe samého, jak jsme dávali dohromady s manželkou první peníze, abychom si postavili na zelené louce malý domeček. Kde na to vzal? V roce 1990 vstoupil rovnou do politiky, krásně se dá dohledat jeho mzda, protože pracuje pro stát. Uvědomil jsem si, no jo, on by 2,5 milionu mohl našetřit z platu, který bral, ale to by nesměl nic jíst, nesměl by kupovat nic dalšího, nesměl by se šatit, nemohl by jezdit na dovolenou.

Nakonec jsme Stanislavu Grossovi dokázali, že to je celé vykonstruovaná fikce, že to je lež. A on pak vršil další chybu za chybou. Uplynuly čtyři měsíce, o kauze jsme psali poprvé v polovině ledna 2005 a v dubnu 2005 oznámil Stanislav Gross, že rezignuje na funkci premiéra.

Byla to kauza, která v podstatě vznikla úplně nahodile jenom díky tomu, že si pokládáte jako novinář neustále nějaké otázky a hledáte nějaké odpovědi… A možná, když to tak vyhodnotím, byla to za těch 30 let asi největší kauza, kterou jsem dělal, protože po článcích, které vycházejí v novinách, dosud ještě žádný další premiér neodstoupil. Možná to byla taková nějaká „česká Watergate“.

Doporučené