Co rozhodne válku: Ukrajinská pěchota, ruská děla a západní peníze

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vladimir Putin a jeho plánovači si při přípravě napadení Ukrajiny počínali podobně jako řada slavných vojevůdců dějin. Udělali totiž podobnou chybu jako třeba Hannibal Barco, Fridrich II. nebo Napoleon Bonaparte.

Ti všichni si svého času naplánovali krátkou, rychlou a rozhodnou válku, aby pak zjistili, že protivník jim nehodlá vyhovět. Všichni tito „geniální“ vojevůdci byli místo toho zavlečeni do vleklého konfliktu, ve kterém více než co jiného rozhodovala vytrvalost, odolnost a to, který vojevůdce byl ochoten prolít více (cizí) krve.

Hannibal má ve svém životopisu snad nejvelkolepější vítězství v dějinách polních bitev, když u Kann dokázal doslova zničit jednu římskou armádu. Ale jen proto, aby Řím postavil další, a pak další a další, dokud Hannibal konečně poprvé neprohrál bitvu a Kartágo nepadlo.

Fridrich II. postavil asi nejlepší evropskou armádu své doby. Ale Marií Terezií vybudovaná protipruská koalice jeho vojsko i celou zemi naprosto vyčerpala. Nebýt náhlé smrti ruské carevny Kateřiny II. a následného rozpadu spojenectví kvůli rozmarům jejího následníka Petra III., Prusko by se nemělo už čím bránit.

Napoleon Bonaparte díky instituci masové mobilizace vzniklé po Francouzské revoluci a svému nepochybnému vojenskému umu dokázal jednoznačně ovládnout evropská bojiště. Celá řada „rozhodujících vítězství“ ho ovšem nakonec dovedla až k úplné porážce širokou koalicí, ke které část Evropy (včetně českých zemí) přispívala životy mladých mužů, jiné země pak především penězi (Velká Británie).

Nechceme přeceňovat význam těchto historických paralel. Faktem ovšem je místo „bleskové války“ se Moskvě dostalo konfliktu, ve kterém běžně umírají řádově stovky lidí na obou stranách a části ukrajinského území se mění na ruiny s takovou důkladností, že jejich obnova ani podle „osvoboditelů“ není možná. Tak jako tomu je v případě městečka Popasna, které ruské dělostřelectvo srovnalo se zemí při přípravě průlomu, který nakonec dokázal frontu posunout o nějakých 25 kilometrů západním směrem. K novým vesnicím a městům, na které invazní jednotky používají stejný recept.

Ani jedna ze stran přitom v této pomalé, opotřebovací válce po půl roce nemá jasnou a rozhodnou převahu. Jak si tedy obě stojí a co je drží zpět?

I přes svou počáteční výhodu v mužstvu a především v materiálu ruská armáda postupuje v posledních několika měsících tempem několika desítek metrů za den. Pokud by to tak čistě hypoteticky pokračovalo i nadále, obsazení celé Ukrajiny by Rusku zabralo několik dalších staletí. Na druhou stranu, ruská armáda se stále nezastavila na místě.

Po neúspěchu prvotní ofenzívy přešla k taktice založené na kombinaci průzkumných misí, které mají identifikovat ukrajinské pozice, a jejich následného těžkého ostřelování, po kterém pak následuje další útok na oslabené a vyčerpané obránce.

Tento základní půdorys ruských operací se zhruba od začátku dubna 2022 nijak nezměnil. Někdy od začátku července nasazení nových zbraní na ukrajinské straně (střel M31 z raketometů HIMARS a M270) ruskou palebnou převahu v těžkých zbraních zmírnilo, ale nezrušilo ji. Ruská logistika je méně výkonná než dřív, ruská děla mají méně střeliva, ale zjevně ho stále mají.

V srpnu jsme dramatický doklad mohli vidět na doněcké frontě. Na tomto úseku bylo ukrajinské dělostřelectvo natolik oslabeno, že ruští a proruští dělostřelci se tu nemuseli obávat odvetné palby a mohli bombardovat ukrajinské pozice celé hodiny stále ze stejného místa. Díky tomu, že nemuseli měnit pozice, jejich palba byla mnohem intenzivnější. Například na vesnici Pisky tak místo desítek až stovek kusů munice denně dopadalo údajně 5000 až 6000 granátů a raket. To ani roky budované opevnění nevydrželo a ruské jednotky vesnici po dnech bojů obsadily.

Postup býval mohl být výrazně rychlejší, kdyby ruské velení mělo k dispozici dobré pěchotní jednotky. Ale nedostatek dobře vybavené a vycvičené pěchoty je v ruské armádě déletrvající problém a válka na Ukrajině ho pouze znásobila. V druhé světové válce podle amerických údajů zhruba 80 procent všech ztrát připadalo na pěchotu, na ukrajinském bojišti to bude podobné. Snad s tou výjimkou, že dnes má ještě větší podíl raněných a zabitých na svědomí dělostřelecká munice.

Nedostatek pěchoty (a ideálně dobré, k útoku vycvičené pěchoty) v tuto chvíli je nepochybně hlavním omezujícím faktorem ruských vojsk na Ukrajině. Rusko některé analytiky překvapilo tím, že hlavně v posledních týdnech dokázalo postavit poměrně velký počet dobrovolnických jednotek, byť zatím neověřených kvalit.

To mu zřejmě umožní pokračovat i další týdny v dosavadní praxi tlačit na několik úseků fronty najednou. I když třeba tyto útoky nikam nevedou, Ukrajina je tak nucena držet své jednotky po celé šířce fronty a nemůže je přesouvat a soustřeďovat podle potřeby.

Úporná snaha ruského vedení vyhnout se třeba jen částečné mobilizaci a „flikovat“ bojové jednotky, jak se dá, včetně náborů ve věznicích, bude mít nejspíš pro ruskou armádu nepříjemné důsledky.

Zemřela či ještě zemře zřejmě řada důstojníků, kteří by jinak mohli pomoci cvičit a vést nové rekruty. Rekruti jsou také „smluvní“ vojáci, kteří uzavírají (minimálně formálně) smlouvu pouze na několik měsíců, a pak mohou další nasazení odmítnout. Existuje poměrně velké množství příkladů nespokojenců se stavem ruských sil (zde jeden za všechny), takže množství „odmítačů“ nasazení na Ukrajině mezi možnými nasazenými může být nakonec poměrně velkou komplikací.

Ruští velitelé tento problém dnes často řeší jednoduše tím, že vojákům nedávají vůbec šanci odejít z fronty, případně pak přemlouváním, výhružkami a tak dále a tak podobně. Ostatně proto mluvíme o „flikování“.

Zatím alespoň probíhá mobilizace ekonomická. Od letošního léta ruské podniky nemají právo odmítat armádní zakázky: ekonomika je tedy de facto plně podřízena „válečnému úsilí“. Přístup k některým pokročilým technologiím možná bude ztížený či nemožný, ale to v mnoha případech nevadí.

Například nedávno ruská armáda požádala firmu Kurganmašzavod, zda by pro ni neobnovila výrobu obrněného vozidla pěchoty BMP-2 (zpráva TASSu), i když závod je už vybavený na výrobu modernějšího a výrazně výkonnějšího BMP-3. A to i přesto, že podle představitelů závodu bude cena nových kusů tohoto staršího typu vyšší než cena u nových BMP-3, protože se musí zaplatit náklady na obnovení výroby.

Ruské velení tedy nejspíše nutně nechce lepší zbraně, ale více takových, na které jsou vojáci zvyklí a které se dají snáze vyrobit silami domácího průmyslu. I to nasvědčuje, že nechce měnit svůj dosavadní „recept“ na ukrajinskou válku. Objevují se dílčí inovace, ruské pěchotní jednotky například ve zvýšené míře také začaly využívat dronů, ale zásadní změna v ruském přístupu se očekávat nedá.

Analytici se neshodují, jak dlouho může Rusko podobný styl války ještě podporovat hospodářsky, na prahu zhroucení ovšem země není. Hospodářsky trpí a nadále se vzdaluje vyspělým ekonomikám, ale munice a zbraní dokáže stále produkovat dost. Byť třeba půjde o zbraně starší generace a nižší kvality. A to nejen v případě obrněných vozidel, ale třeba i dělových hlavní, pro které Rusko údajně má problém vyrábět dostatečně kvalitní ocel.

Ukrajinská armáda je v diametrálně odlišné situaci než ruská, ale také zjevně není v ideální kondici. V zemi probíhá již několikátá vlna mobilizace, což zní zlověstně, ale ve skutečnosti to zdaleka neznamená, že by trpěla nedostatkem rekrutů.

Zatím totiž nedošlo k všeobecné mobilizaci, do armády byly postupně povolávání především záložníci a lidé s vojenskými zkušenostmi. Cynicky řečeno, „lidské zdroje“ nejsou vyčerpány.

Ani morálka ukrajinských vojsk není zatím zásadně narušena. To ostatně naznačuje i vývoj na frontě, kterou ukrajinské jednotky stále drží na většině míst v podobných místech jako před třemi, čtyřmi měsíci. Pokud by docházelo k morálnímu rozkladu ukrajinské armády, fronta by se pohybovala nejspíše rychleji (jak uvidíme na několika případech dále). A to proto, že na rozdíl od ruského velení se to ukrajinské musí opírat do značné míry o pěchotu.

Nemá takové zásoby techniky, a tak velkou část ukrajinských pozic drží zjednodušeně řečeno lehká pěchota v zákopech a jiných obranných pozicích. Jejím úkolem je v podstatě krýt se před ruským dělostřelectvem (a v podstatně menší míře i letectvem) a odrážet případné útoky pozemních jednotek nepřítele.

Ostatně základní nepoměr obou sil můžete vidět na následujícím srovnání stavu techniky na začátku konfliktu. Moskva má i přes značné ztráty stále zásoby, do kterých může sáhnout.

Z vojenského hlediska je taková „zakopaná“ obrana nejjednodušší možný úkol, uvádí svorně analytici všech stran. Kyjev má díky západní pomoci k dispozici dostatek ručních protitankových a protiletadlových zbraní k tomu, aby ukrajinská lehká pěchota dokázala odrazit drtivou část snah ruských mechanizovaných jednotek. Naštěstí pro obránce je kvalita ruské pěchoty až na výjimky nízká a podobné operace nedokáže provádět dobře. I méně zkušené ukrajinské jednotky si tedy obvykle zvládnou poradit.

Neplatilo to samozřejmě vždy. Došlo k případům, kdy se na frontu dostaly velmi špatně vybavené ukrajinské jednotky, třeba bez ručních protitankových zbraní. Na začátku května tak ruské jednotky zatlačily ty ukrajinské během prakticky necelých dvou dní o 20 kilometrů v části záporožského úseku fronty mezi obcemi Huljajpole a Velyka Novosilka. Úkol držet frontu totiž dostala nezkušená jednotka domobrany (zřejmě 110. brigáda), která sice dostala nějaké Javeliny či NLAW, ale nikdo vojákům údajně neukázal, jak je používat.

Kvalita výcviku masy nových ukrajinských rekrutů je obecně obtížně řešitelným problémem. Instruktorů pro případě masové mobilizace zjevně nebylo dost a zkušení vojáci byli zapotřebí na frontě. V tomto případě se nabízí jako velmi efektivní výcvik ukrajinských vojáků v zahraničí, tak jak ho dělá britská armáda. Jen kapacita je podstatně menší než počet nových ukrajinských vojáků: Britové nabídli 10 tisíc míst, Ukrajina povolala do zbraně už stovky tisíc mužů a žen.

Ukrajina si totiž musí vybudovat dostatečně hluboké rezervy. Máme doloženou řadu případů, kdy ukrajinské jednotky na frontě zůstávaly bez střídání velmi dlouho. V některých případech se pak jejich odhodlání zlomilo a ony prostě odmítly plnit své úkoly. Takové „opotřebení“ bylo podle ukrajinských zdrojů například důvodem rychlého pádu města Lysyčansk, kde se část obranné linie u rafinerie na jihovýchodě města zhroutila. Jednotka, která úsek bránila, kvůli vyčerpání a ztrátám po třech měsících na frontě údajně ztratila den ze dne vůli k boji. Zjevně mělo k jejímu vystřídání dojít dříve.

Převaha v množství i kvalitě pěchoty ale sama o sobě nejspíše nebude receptem k úspěchu na bojišti. Těžko si představit, že by se Ukrajina pokusila využít taktiku „lidských vln“, kterou proslula sovětská či čínská armáda. K tomu, aby mohla efektivně útočit bez velkých ztrát na životech, bude potřebovat více.

Prvním problémem je stále technika. Ukrajina v tuto chvíli má jen velmi omezené vlastní výrobní kapacity těžké vojenské techniky. Je závislá na zahraničních dodavatelích: tedy spřátelených zemích – a také na „darech“ od ruské armády. Díky velkému množství ukořistěného arzenálu a zahraniční pomoci má v současnosti podle odhadů zhruba podobné množství bojové techniky jako před začátkem války. V některých kategoriích asi více (tanky), v jiných spíše méně (systémy protiletadlové obrany).

Zásadním problémem je také stále dělostřelectvo. Ukrajina díky západní pomoci nemusí své dělostřelectvo používat tak jako Rusko a může se ve větší míře spolehnout na kvalitu, tedy především přesnost. Ale stále nemá těchto zbraní dost a ty stávající nemůže nasadit optimálně.

Na frontě například chybí množství bezpečného komunikačního vybavení. Řada jednotek se během letních bojů nemohla bezpečně a efektivně spojit s dělostřelectvem ve chvíli, kdy potřebovaly podporu nebo objevily nějaký vhodný cíl. Podobná pružnost je přitom v boji extrémně cenná.

Ukrajinské dělostřelectvo nebylo také dobře vybaveno a obecně „nastaveno“ tak, aby mohlo rychle a účinně zasahovat proti nepřátelským dělům a raketometům. Ve vojenské terminologii se tomu říká „protibaterijní činnost“. Nejde o nic jiného než snahu najít ruské baterie a umlčet je (ať už zničit, nebo donutit k ústupu).

Ukrajina se v této oblasti i podle svědectví ruských zdrojů zlepšuje, ale stále nedokáže na ruské dělostřelectvo reagovat v řadě případů dost rychle, nebo vůbec. Přitom děla jsou stále „králem bojiště“ a klíčovou ruskou zbraní. Z vojenského hlediska nemá Ukrajina důležitější úkol než umlčet ruské dělostřelectvo.

Dosavadní dodávky techniky tedy stačí pouze na pokrytí ztrát, nikoliv na vybudování velké a dobře vybavené armády. Kyjev sice stále ještě nemá obecně řečeno nouzi o rekruty, ale byť armádu může ještě zvětšovat, jednoduchá matematika napovídá, že pro nové muže a ženy v uniformě nemůže mít dostatek techniky a dalšího vybavení. Rozhodně ne například tak, aby nové jednotky byly vybaveny třeba do standardu mechanizované pěchoty.

Místo toho má k dispozici pouze lehkou pěchotu, která se sice může udržet v pevných pozicích (ideálně v zástavbě či složitějším terénu) i proti poměrně odhodlanému útoku, ale pro vlastní ofenzívu se nehodí. Zvláště tváří v tvář dělostřelecké převaze Ruska.

Všechny tyto vojenské zřetele ovšem blednou tváří v tváří klíčovému faktu: reakci zahraničí. Bez dodávek munice a techniky je ukrajinská situace dlouhodobě neudržitelná. Ty dosavadní přitom dokázaly situaci na bojišti pozměnit, ale ne překlopit rovnováhu na druhou stranu, takže Rusko nemá dojem, že jeho porážka je nevyhnutelná.

Vladimír Putin tak stále může mít podobné štěstí jako Fridrich II. Když se už zdálo, že za svou loupež Slezska za bílého dne bude nevyhnutelně pykat, zasáhl osud. Nebo může dopadnout jako Napoleon, kterého přemohla aliance evropské krve a britských financí (a loďstva) – s tím rozdílem, že krev by byla v tomto případě téměř výhradně ukrajinská, kdežto peníze americké a evropské.