Hlavní obsah

Tohle jste zažili vy. Čtenáři reagují svými zážitky na reportáže o ponižování seniorů

Stručné shrnutí investigativní minisérie Ve stínu Slunečnice pro ty, kteří ji dosud neviděli. Kauzou provázejí reportéři Jiří Kubík a Nikola Zwrtková. (Video: Seznam.cz)

23. 11. 9:50

Jedná se o výběr ze vzkazů a e-mailů, které jste poslali do redakce po zveřejnění prvních dvou dílů investigativní série Ve stínu Slunečnice. Reportéři Seznamu Jiří Kubík a Nikola Zwrtková v ní dokládají, co se také děje za zdmi pečovatelských domů. Texty jsou záměrně anonymní, redakce identitu pisatelů i zmiňovaná místa zná.

Článek

Svědectví uklízečky: Měli hlad

Pracovala jsem v XXX dva měsíce jako uklízečka. Chování personálu ke starým lidem je katastrofické. A ty pacientky, co se nedokázaly samy najíst, trpěly hladem. Určitě to není v penězích, které ošetřovatelky dostávají na výplatu. Je to o hyenismu, který tyto ženy mají asi v sobě, a našly si místo, kde ho mohou ventilovat.

„Nepřebalovali je“

Chci se vyjádřit k teď viděné ukázce ohledně domova pro seniory Slunečnice. Dělala jsem tu samou práci přes XXX v domově pro lidi s demencí XXX a totéž chování jsem vídala každý den. Na klienty mluvili sprostě, nepřebalovali je, zubní kartáčky měli neoznačené a špinavé v jednom kelímku. Poslala jsem podnět i na hygienu. Nejhorší je, to byl důvod k mému ukončení této profese, že když jsem si dělala kurz pracovníka v sociálních službách a měla povinnou praxi v domově pro seniory XXX – údajně pětihvězdičkový, že jsem se s takovým chováním setkala i tam. Probrečela jsem celé dny praxe, protože takové chování a „starost“ jsem nečekala. A došlo mi, že se takto chovají asi všude, když se tyto situace opakovaly i tady… Podepisovala jsem tam mlčenlivost a hned vzápětí jsem zjistila proč… Nemohu zapomenout na stoletou paní, která nebyla jediná, držela v sevřených rukou obvazy a „sestra“ jí pomocí injekce dávala „pít“ stylem, že jí vše najednou stříkla do pusy, paní celá mokrá, ale odškrtlo se, že dostala napít… S jídlem to samé. Každý úsměv od těch starých lidí, kteří zjistili, že jsem nepřišla ublížit, tak ničil psychiku, že jsem to vzdala a k té práci se už nepřiblížila. Na podněty samozřejmě nikdy nikdo nereagoval. S pozdravem a poděkováním, že jste vše natočili a ukázali, co jsou tito lidé zač a čeho jsou schopni.

Nenávist ke vzdělaným seniorkám

Víte, pracovala jsem v jednom domově, který byl vyhlášen domovem roku. Ono být na oko nejlepší neznamená být opravdu nejlepší, pokud výsledky jsou na míru a vše je jen na oko. Dokonalá prezentace není vše a mnohdy spíše zakrývá skutečnou tvář domova.

Dívala jsem se na vaši reportáž a mohu potvrdit, že Slunečnice v Ostravě není jediným domovem, kde se takováto zvěrstva dějí. „Žer, nemám jenom tebe, dělej“ a „ó paní profesorka se nám zase po**ala a to má vysokou školu“ aj. jsem zažila na vlastní uši a oči v domově XXX. Neustále se kryjí agresivní pracovnice, které za zavřenými dveřmi krmí seniory tak, že se vám udělá špatně, jak se dusí a jaké narážky ze strany zaměstnanců vychází. Některé seniory nechávali třeba půl dne zcela pomočené a pokálené s tím, že na to nemají čas… Vedoucí pracovnice oddělení v té době, kdy jsem tam pracovala, společně s dalšími nenáviděla seniorky, které měly vysokou školu, a dávala jim to dost dobře vědět – psychický teror a hrubé zacházení.

Jsem ráda, že tam už nepracuji. Svému zaměstnání jsem dávala vše a víc, než jsem musela. Práci jsem měla ráda, ale pokud bude vedení stále zastaralé a protekční ze známosti (viz XXX) a nedá nikdy šanci novým a kvalifikovaným lidem v oboru, nikdy nevymizí z těchto organizací ten starý odér a vše zůstane ve starých a pohodlných kolejích. Byla jsem nevhodným člověkem, jelikož jsem se několikrát ozvala a nechtěla být součástí těchto zvěrstev.

„Radši bych se zabil“

Po zhlédnutí dnešního článku na Seznamu zasílám link na stránky XXX, kde ležela naše maminka. Po tom všem, čím jsme si prošli a nikdo s tím nechtěl mít nic společného, věřte, že bych raději spáchal sebevraždu, než bych tam měl skončit. Naši maminku jsme z bezpečnostních důvodů museli převézt do XXX, kde bydlím. To už ale bylo pozdě, jelikož jí v XXX zhoršili její zdravotní stav nepečováním. Smrt už pro ni byla vysvobozením.

Arogance

Jsem dcera jednoho z klientů v domově XXX, kde neomezeně vládne a velí XXX. Náš tatínek je zde dlouhodobě ubytován, vybral si to sám, nikdy nic pořádně po personálu nepotřeboval. Obrat nastal ve chvíli, kdy prodělal těžkou mozkovou příhodu a stal se z něho bezmocný, na pomoc druhých odkázaný člověk. Navštěvujeme a ošetřujeme tatínka každý druhý den, jsme zdaleka a máme svoji práci a rodinu. Můžeme se podepsat pod Váš článek, přístup personálu je arogantní, tvrdý.

Na naše prosby o to, aby tatínka ošetřili, dali mu např. kapky proti bolesti, jsme se setkávali s odmítnutím s tím, že mají jinou práci a my jim nebudeme diktovat, co mají dělat. Že taťka nemluví, nemůže se bránit a má strašné bolesti, je vůbec nezajímalo. Takhle se zdravotník, na němž jsou závislí staří, bezmocní, nemocní lidé, nemůže chovat a navrhujeme, aby byla sestra XXX odvolána ze své funkce. Několikrát jsme si stěžovali i vrchní sestře, ale ta vše kryje. Několikrát jsme přistihli sestry, když jsme si neočekávaně kontrolovali léky dle seznamu, že tam mají jiný počet, což je strašné. Na stížnosti opět žádná reakce. (…) Za všechno můžeme my, rodinní příslušníci, protože pořád něco máme. A hlavně tam pořád chodíme, což je asi nežádoucí. Zaplatili jsme i rehabilitaci, tatínek se začal pěkně rozhýbávat. Výsledek je ten, že tatínek jim spadl, což odhalila až nemocnice, nám nikdo nic neřekl. Přestal se hýbat, má těžké proleženiny.

Obdiv statečné pečovatelce

Ráda bych touto cestou poděkovala statečné pečovatelce Gabriele Lhoťanové. Její odvaha mě ujistila v mém pohledu na sociální služby, kde jsem od roku 2006 také pracovala. Musím konstatovat, že to, co se děje v Ostravě, je bohužel běžná praxe. Vedení těchto zařízení se zbavují personálu, jako je Gabriela. Nechápeme, jak je vůbec možné, že tyto praktiky, ačkoliv se o nich ví, jsou stále tolerovány. S pozdravem pečovatelka, která prošla domovem XXX.

„My si stěžovali, on to odnesl“

Také mám zkušenost, kdy jsem měla dědečka ve XXX. Hrozná potíž se vším. A když jste si stěžoval, tak to odnesl on, který tam, chudák, byl. Neochota – mohl zvonit na sestru, jak chtěl, a nepřišla. Každý měsíc si sám volat a žádat o rehabilitace a cvičení. To není normální. A doktorka vám řekne: To zase voláte vy, jo? Po této zkušenosti jsem tenkrát psala i starostovi, co se tam děje. Ale nijak to nepomohlo. Pán, který s ním byl na pokoji, mi vždy říkal: My víme, kdy si stěžuješ…

„Učila jsem personál zaklepat a zdravit“

Před lety jsem v domově XXX měla maminku a dnešní reportáž mi obnovila vzpomínky na dobu, kdy maminka zemřela, jak se chovali zaměstnanci, co si dovolili a jak jsem to musela řešit stížností až u zřizovatele, nicméně jsem si naivně myslela, že se něco změnilo. Dnes vidím, že je to v domově snad ještě horší. Jen malý dodatek, v době, kdy maminka byla ještě docela v pořádku, jsem místní personál učila třeba klepat na dveře a zdravit klienty. Protože jsem to za maminkou měla velmi blízko, byla jsem tam denně a v kteroukoliv dobu, takže jsem byla svědkem, že personál vcházel do pokojů klientů bez klepání a zdravení. Vznesla jsem námitku a trochu se to zlepšilo. Děkuji Vám, že lidem ukazujete, co se kde děje.

„Sestry jí nadávaly, že je tlustá“

Máme s tím bohužel také zkušenost v domově důchodců ve XXX. Babička byla po vážné mozkové mrtvici, nechodila a ochrnula na celou levou stranu. Ruku nerozhýbala a byla na tom špatně, zatímco sestry jí nadávaly, že je tlustá, že má prosit, když něco potřebuje, a za vše děkovat a o vše si říci a podobně. Říkaly jí, že už nikdy nebude chodit, prostě samá hnusná slova, věty… Bylo mi z toho vždy špatně, babička pak jen brečela. Pak se její zdravotní stav zhoršil, dostala druhou mozkovou mrtvici. V té době byl domov důchodců zavřený kvůli chřipkovému období, nás za ní vůbec nechtěli pustit, abychom se ujistili, že je v pořádku, protože babička nám nezvedala telefon a my vůbec nevěděli, že prodělala další mrtvici. Zavolali záchranku a nám pak volali, že ji odvezla záchranka a že na tom není vůbec dobře. Z nemocnice nám volali, že se máme přijet s babičkou rozloučit. Ona i přesto přežila, ale umírala dalšího půl roku. Bylo to něco šíleného, už nikdy bych nikoho nikam nedala. Je to něco fakt hnusného a zlého, jak se chovají k lidem. Ať si uvědomí, že jednou budou také staří a že se o ně také budou muset starat.

Svědectví pečovatelky: Kradou jídlo

Toto chování pečovatelek je bohužel každodenní realita ve většině domovů pro seniory, někde více, někde méně. Pracovala jsem 13 let jako pečovatelka, naposledy v XXX. A tam byste také koukali, jak se s klienty zachází. Když jim jednu někdo neubalí, tak se s nimi pečovatelky baví jako s hadrem. I s tím psem se bavíte lépe. Každou chvíli vulgárně oslovují klienty, probírají nad nimi jejich přirození, smějí se při úmrtí klientky, že dali paní do rakve zimní bundu, péče strašná, krade se klientům jídlo, ráno dostává každý klient třeba dva rohlíky a něco k tomu a pečovatelky to dělají tak, že se dá každému jeden rohlík, který se jen namaže máslem – v lepším případě – a zbytek rohlíků a třeba salám sbalí, polévku dostane jen ten, kdo se nají sám. Ostatním se polévka ani nedá, protože to trvá dlouho, než ji klient sní. Pokud to jen trochu jde, klientům se krade i druhé jídlo, třeba buchty, knedlíky atd., svačinu dostane jen ten, kdo by mohl říct, že ji nedostal. Pitný režim jen na zapití léků, pokud se neumí napít sám, má smůlu, z 12hodinové pracovní doby se tam 5 hodin pracuje a 7 hodin prosedí pomlouváním, píší si samy pochvaly, aby dostaly prémie. Ti lidé jsou chudáci, když jim pečovatelka každý den říká: Co jste to vychovala za syna, když na vás kašle a nepřinese vám novou košili atd. Nebo: Jó, když se vám u nás nelíbí a máte kecy, jak se o vás špatně staráme, tak si táhni domů, ať se o tebe stará tvoje rodina, která na tebe s**e. Neříkám, že jsou takové všechny, to určitě ne, ale třeba v tomto domově je to horor.

Křik a malý zájem

Moje maminka byla také klientkou domova XXX a její život tam skončil rychleji, než jsem čekala. Chodila jsem za maminkou pětkrát týdně v různých časech, takže jsem chod oddělení znala velice dobře. Na chování personálu, když jsem byla tam, si nemohu stěžovat. Maminka mi ale sama občas řekla, že na ni sestry křičí. Vysvětlila jsem jí, že to nemají lehké a že když „neposlouchají“, tak musí zvednout hlas. Celý život jsem učila, tak vím, že to je někdy účinná metoda. Maminka byla částečně pohyblivá, ale trpěla závratěmi, takže se nesměla sama pohybovat. A v tom byl ten největší problém. Nedovedli zajistit, aby se sama nepohybovala. Mnohokrát se tedy stalo, že jsem přišla na pokoj a maminka ležela na zemi. Většinou se to obešlo bez vážnějších zranění, jen modřiny a rozbitá hlava. Nepodařilo se mi se sestrami domluvit, aby zvýšily dohled a aspoň nechávaly otevřené dveře (velice často jen posedávaly v jídelničce proti maminčinu pokoji). Poslední pád byl fatální, zlomila si krček. Přestože maminka byla velká bojovnice, v 92 letech už tuto operaci nezvládla a po 6 týdnech zemřela. Napsala jsem panu řediteli dopis (v případě zájmu Vám ho mohu přeposlat), kde jsem tuto situaci popsala a upozornila i na další problémy (zejména v hygieně klienta), ale tento můj dopis zůstal bez odpovědi.

Pátrání reportérů bude pokračovat čtvrtou částí minisérie Ve stínu Slunečnice. Ta v pondělí přinese otevřenou konfrontaci s vrchní sestrou, a do příběhu vstoupí i veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová.

Předposlední díl najdete na Seznamu už v pondělí 25. listopadu.

Doporučené