Hlavní obsah

V české literatuře ožívají bulvární příběhy ze spisovatelských ložnic

Irena Hejdová
Scenáristka, publicistka
Foto: Profimedia.cz

Andrea Sedláčková představuje svou novou knihu Téměř nesmrtelná láska.

Reklama

23. 10. 8:00

„Tento příběh je zcela vymyšlený, protože jsem ho prožil od začátku do konce.“ Citát Borise Viana uvozuje román Andrey Sedláčkové, další z těch, který staví čtenáře před výzvu: bude mít odvahu vydat se s autory do jejich postelí?

Článek

Spisovatelé vždy více či méně čerpají ze svých vlastních osudů. Někdy jen pocitově a oklikou, a většinou se peripetie jejich románů vyvíjejí jiným směrem než jejich životy. V české literatuře v poslední době ale přibývá děl, která jsou přiznaně autobiografickým exkurzem do životů svých známých autorů – ačkoli se na první pohled stále tváří jako romány o někom úplně jiném. Upřímnost je při psaní literatury cennou devízou, není jí ale v nových českých autofikcích přece jen příliš?

Ve světové literatuře už je autofikce poměrně žhavým trendem, autofikční prvky lze najít v řadě nových knih, zejména ve francouzském prostředí. V českých autofikcích se řeší převážně partnerské vztahy a ještě více jejich krize; autoři tu lehce nebo viditelně zhrzeně sepisují své stesky nad svými partnery. Nejnovějším českým přírůstkem do této vlny je počin režisérky Andrey Sedláčkové Téměř nesmrtelná láska, který vyšel minulý týden v rámci Velkého knižního čtvrtka. Autorka osciluje mezi fabulovaným příběhem a přiznaně autobiografickými prvky, v příběhu bilancujícím její vztah i profesní dráhu.

Román uvozuje scéna odehrávající se na pohřbu Tomáše, objektu touhy hlavní hrdinky, režisérky Martiny. Onen pohřeb je také jedním z jistě fabulovaných míst románu, neb víme, že předobraz Tomášovy postavy, pražský literární kritik, stále žije. U mnoha jiných pasáží si ale můžeme být jisti, že odrážejí realitu. A tady vzniká otázka: je to ještě román, nebo bulvární soubor deníčkových zápisků?

Osou knihy je hrdinčin sběr materiálu pro chystaný film o Milanu Kunderovi – a film o Kunderovi před lety připravovala i Sedláčková, což je jen jedna z mnoha spojnic mezi ní a její románovou postavou. „Kundera tvrdí, že napsat román vlastně znamená podávat zprávu o sobě samém. V mnoha jeho knížkách existuje autorovo já,“ tvrdí Sedláčková v románu ústy Martiny, kterou vysílá sbírat kunderovské detaily, a mezitím sleduje její sbližování s oním pražským intelektuálem. Sedláčková poctivě a upřímně mapuje svůj (pardon, hrdinčin) zarputilý běh za Kunderovými tajemstvími, zároveň ale tuto linku shazuje právě poněkud jalovými a leckdy až chorobně upřímnými pasážemi zaznamenávajícími její vztah s Tomášem. Autorku je třeba ocenit za upřímnost, s níž se do tohoto literárního dobrodružství vrhla: ale jak už bylo řečeno výše, někdy je příliš upřímnosti spíše na škodu.

Jen před měsícem jsem tu psala o posledním vydaném díle Deníků Pavla Juráčka. V autofikcích je distanc od vlastního života větší než v deníku, více se tu fabuluje a je to spíš román o sobě samém. To v dnešním narcistním světě může působit logicky, čtenáře to ale často staví do role voyeura. Tím víc, že řada těchto děl se zabývá partnerskými vztahy hrdinů (a autorů v jednom) a pocit, že reálným osobám lezeme do ložnice, je poněkud zneklidňující.

V českém prostředí navíc mají autofikce povětšinou bulvární charakter, což je dáno i skladbou jejich autorů. Tyto knihy provokují, a nejen otevřenými sexuálními scénami, v nichž si čtenáři chtíc nechtíc představují předlohy románových postav. V této souvislosti se dá připomenout třeba kontroverzní, právě před deseti lety vydaný román Tajná kniha Ireny Obermannové o vztahu s Václavem Havlem. Anebo se vrátit ještě hlouběji, k románovému souboji Ludvíka Vaculíka a Lenky Procházkové, kteří si svůj milenecký vztah vyříkávali v románech Jak se dělá chlapec a Smolná kniha.

Předloni se hodně psalo o knize Možnosti milostného románu Jana Němce, zejména o přiznané autobiografičnosti ve vylíčení vztahu hrdiny s jeho dívkou, jejíž reálný předobraz ostatně mnozí čtenáři hravě dohledávali na sociálních sítích. Zde se reálný základ událostí, které autora k napsání inspirovaly, přetavil v dílo, které má (navzdory rozporuplnému kritickému přijetí) své umělecké kvality.

Většina knih tohoto ražení nicméně leží na opačném konci literárního spektra. Krátce před Sedláčkovou přišel na knižní pulty i druhý román herečky Jany Bernáškové. Jmenuje se Coura a stejně jako předchozí Jak přežít svého muže přináší příběh herečky lavírující mezi dvěma muži, kteří jsou shodou okolností scenárista a dramatik, stejně jako klíčoví muži autorčina života a otcové jejích dětí, jak čtenáři bulváru jistě vědí.

Králem české autofikce je každopádně Michal Viewegh, který po srdeční příhodě z roku 2012 ve svých dílech ještě přiznaněji než dřív pracuje s motivy ze svého života. Podobně jako na svém Facebooku i v románech Biomanželka, navazujícím Biomanželovi, a v aktuálně vydané Dule tu vypráví o neschopnosti vyrovnat se s rozvodem a dalších útrapách stárnoucího bílého muže.

Na českém knižním trhu se samozřejmě objevuje i řada děl, které jsou přiznaně autobiografické: populární jsou například humoristické romány Dominika Landsmana. Řadu potenciálních autorů známých ze stránek bulvárního tisku přímo oslovuje na ženy zaměřené nakladatelství Motto: tady tak loni vyšla třeba kniha herečky Aleny Dolákové Anna z Hollywoodu a letos Po povrchu od fotografa Tomáše Třeštíka. Na předvánoční trh se chystají blogové zápisky zpěvačky Báry Basikové Když skočíš, já taky nebo druhý román režiséra Rudolfa Havlíka Horkou jehlou. Přiznaně autobiografické jsou i romány Martiny Formanové, včetně na jaře vydaného dílka Nalakuj to narůžovo, kde spisovatelka vzpomíná, jak se vyrovnávala s manželovou smrtí. Loni vydala svůj knižní debut, cestovatelské zápisky Dobrodruhům, herečka Tereza Voříšková, letos další herečka Petra Nesvačilová.

Většina zmíněných děl je spojena s bulvární popularitou jejich autorů – část knižní produkce se tak stává jen jakousi prodlouženou rukou bulvárního tisku. Před provinčností českou literaturu zachraňují jiní autoři, a také řada z nich ve svých výtečných nových románech pracuje s prvky autofikce; kromě Jana Němce třeba Dominika Prejdová v Cenou Knižního klubu oceněném Z čeho je den, Kateřina Rudčenková v Amáliině nehybnosti či další autorka Velkého knižního čtvrtku Pavla Horáková se Srdcem Evropy, v němž vychází mimo jiné z pamětí své prababičky.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované