Hlavní obsah

Na severu Čech našli recept na ještě levnější vejce, než nabízí Okamura

Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

O sdílený kurník a slepice se stará sedm rodin. Každý den jiná.

Reklama

14. 6. 13:30

V Česku se rozmáhají komunitní kurníky. Vznikly v Libereckém kraji a SZ Byznys se za jedním z nich zajely podívat, aby zjistily, jak fungují a zda se sdílený chov slepic vyplatí.

Článek

Zastavujeme s fotografem u hlavní silnice v Kokoníně v Jablonci nad Nisou, kolem jsou domy se zahradami, pole a v dálce les.

Někde tu má stát komunitní kurník – a už ho vidíme, je na druhé straně kousek od silnice. Na zhruba 150 metrech čtverečních se v trávě a hlíně popelí, pobíhá, hrabe a něco zobe přes 40 slepic. Kolem nich pobíhá šest dětí a jedna maminka vyhrabuje motyčkou nečistoty z kurníku.

„Je nás sedm rodin, každý den sem chodí někdo z nás. Zkontroluje elektrický ohradník, zda se dobře nabíjí baterie ze solárního panelu, doplní vodu, nakrmí slepice třeba zbytky od kuchyně nebo spařenými kopřivami, dosype zrní, uklidí a vybere vajíčka,“ říká Zdenka Drobníková.

Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Slepic pobíhá ve výběhu přes 40. Malá Maruška se jich nebojí.

O chovu slepic uvažovala už v minulosti, ale protože s tím sama neměla žádné zkušenosti, nakonec se do toho s rodinou nepustila. Když se však dozvěděla, že je možné kurníky sdílet s ostatními, a práce i zkušenosti se tak rozloží mezi několik lidí, ráda se do spolku přidala.

„Dali jsme se dohromady na podzim roku 2019. Čtyři rodiny jsem znala, tři ne. Nejtěžší bylo sehnat pozemek, který jsme nakonec získali výměnou za práci na poli. Část materiálu na kurník jsme koupili, část dřeva recyklovali z toho, co kdo měl doma. Každý zde dělá něco. Stavbu si vzal na starosti stavbyvedoucí a byla radost sledovat, jak to šlo od ruky. Další člen se postaral o elektřinu, další má na starosti zásobování, já koordinuji, když je třeba něco opravit, svolat brigádu, nebo se postarat o uhynulou slepici,“ říká matka pěti dětí.

Pro ni samotnou bylo hlavním motivem pro sdílení kurníku mít vlastní domácí vejce, což se podařilo skvěle.

Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Zdenka Drobníková má na starosti kromě služby v rámci týdne koordinaci aktivit kolem sdíleného kurníku.

„Je to supr, v průměru si jich odneseme 25 za týden a už ani nevím, jak chutná vejce ze supermarketu, protože je už rok nekupuji. Dříve jsem musela s vejci šetřit, nyní jich máme tak akorát, i když se nám spotřeba zvýšila. Překvapilo mě, že jich byl dostatek i v zimě, jen jsme je šetřili na pečení a nedělala jsem zrovna omelety či obalené chleby,“ popisuje 40letá žena, která kromě výchovy dětí učí v místní mateřské školce, která aplikuje metodu Marie Montessori.

Když si počítala náklady na jedno vejce, tak i se stavbou kurníku za 13 000 korun a ohradníkem vyšel jeden kus na dvě koruny a za letošní rok by při stejné snůšce vajec měl vyjít zhruba na korunu.

Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Slepice si pochutnají na zbytcích od kuchyně, zrní, kopřivách i salátu.

Dalším jejím motivem bylo nepodílet se dál na chovu slepic ve velkochovech. Všechny slepice totiž pocházejí právě z nich asi po dvou letech snůšky. Příjemným bonusem pak bylo seznámení se s novými lidmi, vytvoření pravidelného týdenního rituálu spojeného s procházkou ke kurníku a nečekané zabavení dětí během pandemie, protože kurník s výběhem dostavěli dva dny před prvním loňským lockdownem.

„To bylo výborné, protože jsme sem mohli chodit s dětmi a ony sem pak chodily samy mezi přestávkami v učení a nádherně se zabavily. A i ta naše nejmenší, které budou dva roky, se sem těší, vůbec se jich nebojí, hladí si je a říká ‚Pipi‘ jdeme ke slepičkám,“ popisuje Drobníková.

Paní učitelka nám dala úkol postavit se na papír A4, abychom si uměli představit, jak se asi žije slepicím v klecích.
Lucie, 10 let

A jak sdílený kurník vnímají samotné děti? „Líbí se mi, jak za mnou chodí a krouží kolem mě, když jim nesu jídlo. A také se mi líbí, že když přijíždím na kole, tak ještě když jsem na silnici, tak už přibíhají k plotu,“ říká osmiletý Jindřich.

„Mě baví sbírání vajíček, že sem mohu jezdit sama na kole, dávat jim jídlo a že se můžeme ve škole bavit s kamarády o tom, kolik bylo vajíček, nebo že nám umřela slepice,“ říká stejně stará Mila.

Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Děti rády sbírají vejce do plat.

Lucii se líbí, že si může slepice chovat a hladit. Občas za nimi chodí i se strýcem a babičkou, která je ráda krmí salátovými lístky. Na chování slepic si také vypracovala referát a v rámci něj pozvala celou třídu na exkurzi.

„Přijeli jsme sem autobusem a paní učitelka nám pak dala úkol postavit se na papír A4, abychom si uměli představit, jak se asi žije slepicím v klecích,“ říká desetiletá dívka.

Komunitní kurníky začaly vznikat v roce 2017 na Liberecku. Navazovaly na aktivitu spolku ZAzemí, který tři roky předtím založil komunitní zahradu v Turnově. Ta se však příliš neujala, podle zakladatelky spolku a iniciátorky sdíleného chovu slepic Anny Hudské i proto, že má mnoho lidí ve městě vlastní, i když třeba malou, zahradu. Druhý projekt – komunitní kurníky – však odstartoval velký zájem o dění v neziskovce.

„Nejsme klasická ekologická organizace. Jde nám o to, propojit aktivity související s přírodou a jejím přirozeným rytmem s lidmi, a to i hendikepovanými. Bojovat o krajinu samu za sebe bez lidí nám nedává smysl. Obecně nám všechny naše aktivity musejí dělat radost, to je úplný základ,“ říká Hudská.

U sdílených kurníků se spolek vedle podpory komunikace mezi lidmi snaží o to, aby se neplýtvalo jídlem a zbytky z kuchyně se využily jako krmivo. Dalším motivem je snížení závislosti na konvenčních chovech a také to, aby se lidé naučili řídit svou spotřebu podle toho, co je zrovna k dispozici. Jednou ze zásad je i to, že se chov slepic musí lidem vyplatit.

Foto: Spolek ZAzemí Turnov., Seznam Zprávy

Anna Hudská, zakladatelka ZAzemí Turnov.

„Jsem ze zemědělské rodiny, slepice chovám od šesti let a mám je velmi ráda. I tak však platí, že chov slepic není charita, ale že se chovají pro vajíčka a nakonec se využijí třeba v polévce. Mezitím je důležité, jak slepice žijí. Nezáleží na délce života, ale jeho kvalitě,“ je přesvědčena Hudská.

Pokud by se chov lidem nevyplatil, ztratili by o něj podle ní po čase zájem a celý projekt by nebyl dlouhodobě udržitelný.

Zajímavé je podle členky ZAzemí také to, že když se zpočátku snažil spolek lidem při zakládání chovů pomáhat – sehnat na vše peníze a postavit kurník –, tak taková sdružení lidí nefungovala nejlépe. Až když vše nechali na lidech samotných a dodávali jen know-how a jistili projekt v případě dotazů, tak začaly fungovat výborně.

Nyní v Česku funguje 14 sdílených kurníků – 13 na Liberecku a jeden v Praze – a další tento projekt chystají, nebo s ním začínají, například na pražské Hanspaulce či ve Zdislavě v Podještědí.

Vedle komunitní zahrady a komunitního kurníku sdílí spolek také komposty na sídlištích a ovocné sady, na kterých vysazuje jablka, hrušky, švestky, třešně či ořechy. Spolek se také snaží zachránit stromy před vykácením – nakoupil šest hektarů lesa a bude se s ním snažit hospodařit tak, aby zadržoval vodu, nebyly tam holoseče, a naopak se v nich rozvinula co největší biodiverzita.

„Mám takovou básničku. Moje Svatá Trojice – stromy, kompost, slepice,“ dodává Hudská.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované