V jednom kole. Reportáž z farmy, která se předává z generace na generaci

V kabině traktoru je po straně upevněná dětská autosedačka. Mladá žena v černých gumákách do ní připne bezpečnostním pásem svoji malou dceru a usedne za volant. Za pár měsíců už přitom farmářce jedna dětská sedačka nebude stačit.

Muž s prošedivělou bradou zvenku zabouchne dveře spolujezdce a skrze boční sklo zdraví rukou svou těhotnou dceru s vnučkou, které se chystají odjet na pastvinu zkontrolovat stáda krav a vyřídit něco v sousední vesnici. Motor zarachotí, poslední zamávání na rozloučenou, odjezd.

Hrbolatá asfaltka tady končí. Na okraji Zárybničné Lhoty stojí zemědělská usedlost, která však spadá pod Turovec vzdálený odsud několik kilometrů. Velká stodola, za ní dvě dlouhé, souběžné hospodářské budovy tvořící nádvoří a pak dva domy k bydlení. Dál už jen pastviny pro koně a dobytek, ohraničené lesy v podzimních barvách.

Je sobota ráno a třiatřicetileté Radce Čásenské s malou dcerou v patách začíná denní pracovní kolečko. Partner Milan už odjel do jejich kravína postarat se o telata, když předtím ještě nakrmil pár prasat na dvoře.

„Ráno se obstará, co je potřeba tady dole na statku. Dojede se na kravín, kde máme ustájených několik zvířat. Pak se objedou pastviny se dvěma stády, jestli jsou všechna zvířata v pořádku a kontrolujeme funkčnost ohradníku. Někdy se stane, že ho strhne tele, které podleze drát a pak se snaží dostat zpátky. Případně do něj vběhne prase nebo srnka,“ vypočítává mladá farmářka.

„Kdysi nám dělali naschvály i lidé, kteří nastříhávali dráty ohradníku, ale to už je minulost. Pytláctví dobytka se u nás naštěstí neděje, protože jsme nablízku. Zmizelo nám jen jednou tele,“ zmiňuje s tím, že teď na začátku podzimu také dodělávají senáže, což je způsob konzervace krmiva.

„Chováme 100 kusů dobytka, ale to je včetně telat. Krav-matek je kolem 45. Máme tu i několik jalovic na chov. Vybrané býčky a jalovice necháváme na maso. V roce 2006 jsme totiž přešli z chovu mléčného na masný skot,“ říká farmářka.

Její zálibu ale prozrazují náušnice a přívěsek na krku ve tvaru koňských podkov. „Krávy mě živí, ale koně jsou už odmala moje láska. Čtyři mám svoje a sedm jich je tady na ustájení od jiných majitelů,“ podotýká.

Malá Barborka proklouzne mezi dveřmi do chlíva. Mezi zvířaty je jako doma, nebojí se. Pod střechou jsou tady ustájené dvě krávy, Julie kvůli mléku a Bruča, která se příští měsíc chystá na porod. Julie zvědavě otočí hlavu, než ji Radka Čásenská poplácá a nasype do žlabu šrot, tedy směs ječmene s pšenicí. Chystá bandasku na mléko, na vozíku přitáhne jednoduchou automatickou dojičku.

„Julie už dojí míň. Čtyři až pět litrů na jedno nadojení a dojím ji ráno a večer. Je hodná, nemusím ji ani uvazovat,“ usměje se žena a nasadí koncovky sacího zařízení na vemeno. Druhá kráva se jmenuje Bruna, ale má přezdívku Bruča, protože je to prý pěkná potvora, která se umí vztekat a kopat. „Vždycky si nějak musím poradit,“ krčí rameny farmářka. Jak dodává, tyto dvě krávy na pastviny nechodí, protože jsou chované k dojení mléka.

Napást se chodí na zahradu vedle stromu. „Kdybych je pustila na velkou pastvu, ráno a navečer bych je jen velmi obtížně naháněla pod střechu kvůli dojení. I když Bruča teď má pauzu, čeká na konci listopadu tele,“ popisuje Čásenská.

V sousední budově pak kontroluje prasata a selátka. Pozornost budí svým nezvyklým vzhledem kudrnatě chlupatá prasnice plemene mangalica, vedle je přeštický kanec běžnější prasečí vizáže. Radka Čásenská za chůze říká, že už v jejím dospívání bylo jasné, že vystuduje zemědělku a bude pokračovat v rodinné tradici.

Trochu nadojeného mléka farmářka odlévá na zahradě do misky s granulemi pro štěňata. Šest chlupatých medvědovitých koulí starých sotva pár týdnů jednou dospěje do obří velikosti svých rodičů za plotem – jsou to kavkazští pastevečtí psi. Nedaleko pod pergolou vedle výběhu pro koně sedí třiašedesátiletý Tomáš Čásenský a popíjí kávu. Je to Radčin otec, který – podobně jako ona – na tomto místě vyrostl, ostatně i jako jeho předkové skoro půl tisíciletí dozadu.

Jak prozrazuje informace na webu farmy: „První dochovaný zápis o našem gruntu pochází z roku 1593, jehož vlastníkem byl Jan z Čásného. Od té doby až do současnosti lze spočítat 13 generací, které zde hospodařily.“ Tento údaj však čerstvě neplatí a bude se muset na internetu upravit.

„Další zkoumání historie ukázalo, že náš předek tady byl dosazen Rožmberky do pozice fišmistra už v roce 1547. Donedávna jsme věděli, že náš rod je tu zaznamenaný od dob Petra Voka, který v okolí budoval sádky. Měli jsme potvrzeno, že právě v roce 1593 byla tato část rožmberského panství prodána městu Tábor i s naším předkem fišmistrem. V této dědičné pozici pak působili až do roku 1707,“ vypráví Tomáš Čásenský o dávné historii svého rodu.

Rodinné hospodaření na tomto místě podle něj od té doby nebylo přerušeno, díky jeho lokalitě se přes něj nepřehnaly žádné války. To změnil až po 2. světové válce nástup totalitního režimu a znárodnění komunisty, kteří zabrali statek s tehdejší výměrou 47 hektarů.

„Pozemky vzali hned v roce 1950 ještě mému dědovi. Otec musel narukovat k černým baronům do dolů na Ostravsko. Jeho sestra z tohoto dění trochu unikla, když se vdala do Prahy,“ vzpomíná. Sedí přitom jen pár kroků od domu, který postavil právě jeho děda v roce 1932.

Ani po znárodnění však nepřišel o kontakt s hospodařením. „Sebrali nám pozemky, ale měli jsme záhumenek a dvě malá políčka, takže mezi zvířaty jsem vyrůstal od dětství. I když, políčka… Jedno je tady ta zahrada, na které dřív ještě nestál dům, a druhý kousek jsme měli nedaleko u lesa,“ vzpomíná.

Znárodněné pozemky byly rodině vráceny v roce 1991, tehdy začali s chovem holštýnského a červenostrakatého skotu. „Bylo mi tehdy 34 let a začátky byly těžké. Pracoval jsem do té doby u zemědělského stavebního sdružení a měl na starosti rozvoz nafty. Vím ale, že to bylo dobré rozhodnutí, když vidím, jak se dceři daří a třeba to bude pokračovat dál,“ dodává s pohledem na malou vnučku.

Zlomovým rokem byl rok 2017, jak říká Radka Čásenská. „Otec mi tehdy farmu předal a rovnou jsem se rozhodla využít dotaci Mladý zemědělec pro další rozvoj farmy a obnovu zemědělské techniky. V té době jsem také poznala přítele Milana, který mi hodně pomáhá, bez něj by to nešlo. Spolu máme dceru Barborku a teď čekáme i druhé,“ usměje se.

„Prodejem masa našich mladých zvířat ve věku od deseti do 20 měsíců se zabýváme sami od roku 2013, protože výkupní ceny živých zvířat už byly velmi nízké. Zkusili jsme to, docela se to uchytilo, tak v tom pokračujeme,“ zmiňuje farmářka. Zvířata vozí na porážku na malá jatka kousek odtud. „Netrpí dlouhým převozem. Navíc nám tam vezmou bez problémů klidně i jen jeden kus, když potřebujeme,“ vysvětluje Radka Čásenská.

Třeba kližka – nejčastěji používaná na guláš – vychází podle jejich ceníku na 190 korun za kilo, roštěná na 290 korun a nejdražší svíčková na 680 korun za kilo. V nabídce, která obsahuje celkem 24 položek, jsou i vnitřnosti nebo morkové a masité kosti.

Už je ale čas sednout do traktoru, práce kolem zvířat nepočká. Přitom právě podzim považují místní farmáři za klidnější období – nestarají se totiž o pole, jenom o louky a pastviny – než zaženou krávy na zimu domů pod střechu a bude kolem nich zase víc práce.

„V zimě musíme zvířata častěji krmit, kydat jim, aby měla čisto a sucho. Od konce ledna pak začíná období telení, takže do půlky dubna hlídáme porody, aby všechno dopadlo dobře pro krávu i tele. Zjara dobytek vyháníme na pastviny a už začínají práce kolem přípravy krmiva na zimu,“ říká Radka Čásenská.