Hlavní obsah

V testu stejné, v buňkách jiné. Infekce u očkovaných a neočkovaných se liší

Foto: Twitter/Alexander Higgins

Dezinfekční „tunel“ v Číně.

Reklama

2. 9. 17:43

I když se proti covidu očkovaný člověk nakazí novým koronavirem, virus by měl šířit hůře. Předpoklad potvrzuje i zatím nejdůkladnější měření množství „živého“ viru u očkovaných v zabezpečné laboratoři.

Článek

Že se očkovaní lidé mohou nakazit novým koronavirem, je jasné už dlouho. Vakcíny nejsou vytvořeny tak, aby nákazu mohly spolehlivě zastavit hned zkraje.

V posledních týdnech však začaly přibývat znepokojující důkazy, že očkovaní by mohli mít v těle podobné či stejné množství viru jako lidé neočkovaní. A že by tedy mohli být v principu stejně dobří přenašeči.

Všechny dosavadní výsledky mají ovšem své slabiny. Změřit „nakažlivost“ daného konkrétního člověka je z různých důvodů v podstatě nemožné. Jednou velikou je, že žádná zatím přímo nesledovala množství aktivního viru ve vzorcích od infikovaných. Spoléhaly na měření (PCR testy), které nerozeznají „živý“ virus od úlomků jeho RNA. Ty jsou přitom zhusta jen neškodným dokladem dobré práce imunitního systému, který virus zničil.

Spoléhání na nepřímé měření pomocí PCR testů byla jedna za slabin jinak zajímavé singapurské studie, která ukázala, že stop přítomnosti viru v těle očkovaných ubývá znatelně rychleji než u neočkovaných. Lidé po očkovaní by tak mohli být v průměru infekční kratší dobu.

Jak by ale tento předpoklad obstál, kdyby se opravdu pečlivě zjišťovalo množství infekčního vzorku u očkovaných osob? To jsme se dozvěděli díky nedávné práci týmu nizozemských odborníků, která zatím je dostupná na serveru medRxiv.

Testováno na zdravotnících

Popsali v ní 161 případů nizozemských zdravotníků, kteří se nakazili mezi dubnem a červencem 2021. Většinu případů „průlomových“ infekcí způsobila variantou delta. Ze vzorků všech nakažených se autoři pokusili v laboratoři „vypěstovat“ virus.

Díky tomu tedy mohli rozlišit, zda se na sliznicích dotyčného nachází virus schopný nakazit někoho dalšího, nebo jde spíše jen o neškodné úlomky virové RNA. Oproti samotnému PCR testování tak lze mnohem odpovědněji říci, zda měl dotyčný skutečně potenciál někoho nakazit.

Očkovaní měli obecně viru ve vzorcích méně. Tedy stejně „silný“ výsledek PCR v jednom případě znamenal méně viru než v případě nákazy neočkovaných. Ze vzorků očkovaných osob se tak virus dal „vypěstovat“ obtížněji. Zopakujme, že právě na měření pomocí PCR testů (přesněji tzv. Ct hodnotách, viz box na konci článku) se zakládaly všechny zprávy o tom, že očkovaní mohou mít v těle stejné množství viru jako neočkovaní.

Rozdíl byl patrný, ale nebyl propastný, dodejme. Virus se podařilo aktivovat ze 85 procent vybraných vzorků od neočkovaných pozitivních. V případě očkovaných se přítomnost aktivního viru prokázala v 69 procentech případů. Zopakujme, že to bylo v situaci, kdy PCR test dával v podstatě stejně silné výsledky u obou skupin (průměrná Ct hodnota 24,6 u očkovaných, 24,2 u neočkovaných).

Pokles o nějakých 15 procent nejde jednoduše shrnout tak, že očkovaní jsou o „15 procent méně nakažliví“. Celý problém je bohužel složitější. Nakažliví bývají podle dnešních omezených znalostí zřejmě především „přenašeči“, kteří mají extrémně vysoké množství viru na sliznicích (skvělá data v tomto smyslu přinesla například rozsahem impozantní práce z berlínské nemocnice Charité).

Jinak řečeno, nositelé viru se zdávají nakažlivými především v případě, pokud množství v těle přesáhne určitou hranici. Pokud se této hranice nedosáhne, dotyčný nemusí nakazit vůbec nikoho, i když v těle bude mít měřitelně aktivní virus. Snížení o 15 procent tedy může mít větší vliv, než se na první pohled zdá.

Ale jak veliký je, není přesně známo. Autoři nizozemské práce tedy vůbec netvrdí, že očkovaní lidé nemohou infekci přenášet. Naopak uvádí, že by se možnost přenosu mezi nimi neměla podceňovat. A upozorňují, že přímo neměřili, zda dotyčný virus přímo šířil, „jen“ se takovému měření pokusili co nejvíce přiblížit.

Protože to ovšem nedokáže nikdo, výsledek nelze pominout. Naznačuje celkem zřejmě, že i když mají očkovaní a neočkovaní na pohled stejný výsledek v běžných testech, není to totéž. Tedy totéž, co nedávné údaje ze Singapuru.

Jak jsme ale naznačili, zatím je těžké říci, jak veliký rozdíl v reálných podmínkách mezi oběma skupinami je. A už vůbec ho nelze shrnout do nějakého jednoduchého čísla či údaje. Samozřejmě také ve studii (a vůbec obecně) chybí řada pro nás veledůležitých dat o tom, jak se infekce chová u těch, kteří už se s virem setkali. A to bez ohledu na to, zda jsou očkovaní či nikoliv. Předpokládat se dá leccos, potvrzeného je málo.

Vlny, laboratoře a další výhrady

V práci použitá metoda je asi to nejlepší měření skutečného infekčního potenciálu viru, jak je to dnes jen reálně možné. Pro širší využití je ovšem tento postup příliš komplikovaný. Například jej lze provádět pouze v laboratořích s poměrně vysokou mírou zabezpečení (BSL-3). A těch je třeba v Česku jen několik. Není to tedy rozhodně metoda, která by se dala nasadit nějak masivně.

Také neexistuje žádný „zlatý standard“ toho, jak změřit, jestli konkrétní člověk infekci šíří dále. Zvláště, když se virus stále ještě poměrně rychle mění. To je ovšem problém, se kterým se musí potýkat každý v oboru, není to slabina této konkrétní práce. Její slabiny tkví v něčem jiném.

Jednou je to, že obě infikované skupiny nejsou úplně stejné. Tedy jsou si zhruba podobné věkem, zdravotním stavem a podobně, ale nákaza je jiná. U očkovaných výrazně převažovala nákaza variantou delta. Ale autoři je porovnávali ze vzorky od infikovaných ze stejné skupiny zdravotníků z minulého roku, kdy delta ještě neexistovala. Nizozemští zdravotníci jsou totiž příliš proočkovaní, takže najít letos v této skupině případy infekce je obtížnější, takových jedinců je zkrátka málo. Vliv rozdílu na výsledek je nejasný.

Bylo by dobré mít ještě další údaje. Například potvrzení výsledku z jiných podobných laboratoří a zemí – nizozemští autoři mohli někde udělat nějakou chybu. Brzy bychom snad také mohli mít lepší údaje o tom, jak často se ve skutečnosti nakazí kontakty očkovaných tzv. SAR, tedy „secondary attack rate“. Nebo provést podobné měření u očkovaných a lidí, kteří infekci prodělali.

Nic z toho ovšem zatím není. Co tedy můžeme říci jistě? Výsledek je z dobrého pracoviště, zatím ale není nezávisle ověřen. I v kombinaci s dalšími údaji naznačuje, že očkovaní lidé by proti lidem poprvé infikovaným mohli být i poměrně výrazně méně infekční. Ale není to pravda tesaná do kamene - je to v tuto chvíli rozumný, ale ne neotřesitelný předpoklad. Pokud se změní fakta, bude nutné změnit i názor.

Pro vědecké profesionály a zřejmě i další, kteří běžně pracují s nejistotou, to asi nebude problém. Je ovšem jasné, že velkou část veřejnosti podobná podobná nejistota nepotěší. A pro „jasné odpovědi“ na si nadále bude chodit tam, kde je inzerují, spíše než do nepřehledné džungle vědeckých studií na téma SARS-CoV-2.

Jak funguje PCR test

Testy metody PCR jsou dnes zlatým standardem v řadě oborů. A to z jednoho prostého důvodu: Správně provedeny jsou nesmírně přesné. Součástí testu je totiž i „zesilovač“. Nespoléhá se jen na to, co je v samotném zkoumaném vzorku. Postup se snaží aktivně rozmnožit hledanou látku ve vzorku do takového množství, aby ji nebylo možné přehlédnout.

Namnožení se při každém testu děje vícekrát po takzvaných „cyklech“. Pokud na začátku ve vzorku opravdu hledaná látka je, v každém cyklu se její množství zdvojnásobí. Proces není 100procentně účinný, ale účinnost by se měla této hodnotě velmi blížit.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované