Hlavní obsah

Ve Fukušimě zvládli nemožné, říká Drábová

Foto: Profimedia.cz

Asi nejznámější snímek přímo z elektrárny ukazuje okamžik před nárazem vlny. Protipovodňová bariéra je pod zpěněnou vodou sotva viditelná.

Reklama

11. 3. 17:00

„Pro tento typ reaktoru to byl jeden z nejhorších myslitelných scénářů,“ vzpomíná jaderná fyzička Dana Drábová na havárii v elektrárně Fukušima. Ani po 10 letech ji ale nenapadá nic, co mohli Japonci v rámci reakce zvládnout lépe.

Článek

Přesně před deseti lety zasáhlo silné zemětřesení a následná vlna tsunami východní pobřeží japonského ostrova Honšú i s jadernou elektrárnou Fukušima I. Následující události se černým písmem zapsaly do japonské historie a okolnosti havárie elektrárny dodnes hlasitě promlouvají do debat o jaderné energetice po celém světě. Na následky událostí 11. března 2011 zavzpomínala v rozhovoru pro Seznam Zprávy jaderná vědkyně Dana Drábová.

Pamatujete si na ten první moment, kdy jste se dozvěděla o zemětřesení a tsunami? Dalo se už tehdy v prvních minutách a hodinách očekávat, že sledujeme nejhorší jadernou katastrofu od Černobylu v roce 1986?

Obecně si pamatuji málo, ale tohle si pamatuji velmi dobře. Byla jsem zrovna na vědecké radě v Ostravě a zavolali mi z České televize s tím, že v Japonsku došlo k velkému zemětřesení a co si myslím o tom, co by se mohlo přihodit s jejich jadernými elektrárnami. Já jsem tehdy řekla svůj odhad a od té doby si už dávám na optimistická prohlášení velký pozor.

Vycházela jsem ze zkušenosti, kterou už jsme tehdy měli, že Japonci na zemětřesení umí stavět. Například před tou samotnou havárií došlo totiž k velikému zemětřesení na druhé straně ostrova, které se dotklo jaderné elektrárny Kašiwazaki Kariwa, bylo to silné 7,6 Richterovy škály a té elektrárně se nestalo vůbec nic. Ráno 11. března jsme ještě nevěděli, jak to nové zemětřesení bylo silné, takže ten můj odhad byl, že by to elektrárny na východě ostrova Honšú měly zvládnout. Ony ho sice také bez problémů zvládly, ale co už právě Fukušima I nezvládla, byla následná přílivová vlna.

Foto: Profimedia.cz

Další fotografie ukazující apokalyptické rozměry vlny tsunami.

Jak rychle vlastně vlna spláchla ten původní optimismus?

Vlna dorazila asi tak za 45 minut nebo za hodinu po zemětřesení. Byla vyšší, než na co byla elektrárna projektovaná, takže došlo k zaplavení velmi důležitých systémů. Ale ještě pořád jsme si mysleli, že to v Japonsku zvládnou a že se podaří obnovit elektrické napájení pro ty základní systémy, které zajišťují chlazení odstavených reaktorů, ale bohužel ta destrukce byla taková, že se to včas nepodařilo a ve třech reaktorech se roztavilo palivo.

Byl tohle spíš ten horší scénář, nebo nejdřív reálně hrozila ještě větší pohroma?

Pro tento typ reaktoru to byl jeden z nejhorších myslitelných scénářů. Oni dělali opravdu úplně zoufale všechno pro to, aby to chlazení obnovili. Bohužel tam zahrálo roli v projektu podceněné nevhodné umístění diesel generátorů, které byly spolu s nádržemi na palivo zaplaveny a zejména nedostatečně vysoká protizáplavová bariera, která měla elektrárnu ochránit před tsunami do výšky šesti metrů.

Navíc infrastruktura v okolí elektrárny byla tak zničená, že se tam nedařilo dostat třeba ani záložní dieselové generátory, protože nebylo jak je tam dovézt. Silnice zkrátka nebyly a na vrtulník by ty generátory byly moc těžké. Takže jim zůstalo jen to, co šlo získat přímo z elektrárny. Takže oni například jen aby získali alespoň nějaké informace o tom, co se na těch blocích děje, tak s odpuštěním zkanibalizovali volné autobaterie z několika autobusů a velmi improvizovaně je připojili na měřící systémy.

Obzvláště dramatický byl moment, kdy se pracovníci ponořili do vody a manuálně otevřeli výpusť reaktoru 1, čímž odvrátili výbuch. Přišel tento hrdinský čin s následnou explozí úplně vniveč?

Na prvním bloku se skutečně museli rozhodnout k operaci, která byla shodou okolností trošku analogická tomu, co bylo potřeba udělat na Černobylu. Tohle všechno ale souviselo s pokusy obnovit chlazení, ale to se bohužel nepovedlo. Podařilo se to vlastně až v momentě, kdy se Japonci rozhodli chladit mořskou vodou. To bylo rozhodnutí, které elektrárnu odepsalo pro další budoucnost, ale hodně pomohlo snížit únik do okolí.

Jak byli Japonci z dnešního pohledu transparentní, viděl svět v reálném čase, co se děje?

Já mám do dneška za to, že oni opravdu udělali všechno, co mohli i z hlediska informování své veřejnosti i do zahraničí. Pamatuji si, že jsme byli v hodně častém kontaktu s českou velvyslankyní v Tokiu, kde žije ne úplně velká, ale také ne zrovna malá česká komunita. Tím pádem bylo třeba, abychom mohli interpretovat data, co poskytovala japonská strana, pokud by došlo k vyhlášení nějakých opatření k ochraně obyvatel přímo v Tokiu. To se sice nakonec nestalo, protože si to ta situace nevyžadovala, ale mluvím o tom kvůli tomu, že paní velvyslankyně dostávala data o radiační situaci, která byla velmi přesná a spolehlivá.

S takovou jistotou to říkám kvůli tomu, že my jsme se pak spojili i s francouzskou ambasádou, která měla na střeše vlastní měřící přístroj na intenzitu radiace. A jejich měření se prakticky shodovala s tím, co poskytovali Japonci.

A to platí i hodnotách přímo z elektrárny? Ty zpočátku, předpokládám, nebyly známé ani Japoncům…

Ano, ale ta lehčí měřící zařízení se jim tam podařilo dostat velmi, opravdu velmi rychle. A to i přes ty zmiňované potíže s dodávkami elektřiny. K tomu se ještě navíc váže taková z evropského pohledu, řekněme, zvláštnost. Oni se museli potýkat i s dělící čárou mezi distribuční soustavou, která jede na 50 nebo 60 hertzů a tím pádem propojovat to vedení tak, aby získali energii, bylo v rychlosti prakticky nemožné.

Je něco z té reakce, která musela být blesková, co se zpětně jeví, že šlo udělat líp?

To musíme jít daleko před havárii. Jednoznačně by ji zachránilo, kdyby TEPCO (operátor jaderné elektrárny ve Fukušimě) uposlechlo varovných hlasů, že ta protipovodňová zeď má být alespoň o 10 metrů vyšší, což bylo velmi drahé. Tady se ale hodí zmínit i jednu zajímavost, že Fukušima v překladu znamená Šťastný ostrov, a to má svůj důvod. Celých těch 200 kilometrů pobřeží ostrova Honšú je velmi často vystavováno přílivové vlně, co jednou třeba za 50 let dosáhne i 40 metrů. Ale za dobu 400 let, co se o tom vedou záznamy, ta oblast Fukušimy nebyla vystavena vyšší záplavové vlně než 3,5 až 4 metry. No a najednou přišla čtrnáctimetrová.

Takže ono to mohlo všechno dopadnout dobře, stejně jako pro těch ostatních 10 bloků, které na tom pobřeží byly, kdyby postavili vyšší protizáplavovou zeď a kdyby alespoň jeden z dieslových generátorů i s nádrží na palivo nebyl umístěn na straně přivrácené k moři, ale za tou elektrárnou. Takhle jednoduché to bylo.

To jsou všechno věci, se kterými už v dané chvíli nešlo nic dělat, čili ta samotná reakce byla podle vás bezchybná?

Když už v té situaci byli, tak udělali i nemožné.

Odhady škod a dopadů úniku radiace se dodnes velmi různí. Ke kterému scénáři se kloníte vy?

Odhadnout to nikterak těžké není, ale odpusťte mi ten výraz „moderní bubák“ v podobě jaderné energetiky, přitahuje extrémní odhady. To je stejné jako u Černobylu. Tam se můžete setkat s odhadem, že obětí za 70 let po havárii bude nějakých 20 000, ale můžete se setkat i s odhadem, že to bude milion. To je extrémní odhad, co není postaven na ničem, co by sneslo vědeckou kritiku. A u Fukušimy je to velmi podobné.

Zrovna tento týden ale vyšla zpráva vědeckého výboru OSN pro účinky atomového záření 10 let po Fukušimě s hodnocením účinků na okolí a zdravotních účinků. Ta říká velmi jednoduchou věc, kterou ale odpůrci jaderné energetiky nikdy neuznají. Říká, že ty následky jsou naprosto minimální. Pravdou nicméně je, že tam došlo k tomu, co vojáci nazývají kolaterální úmrtí. Tedy k vedlejším úmrtím, která souvisela s potřebou evakuovat i nemocnice, domovy seniorů a s tím souviselo několik set úmrtí. Dodnes proto zůstává dilema, jestli z hlediska dávek radiace, které tam hrozily, nebylo lepší ty starší a nemocné lidi nechat na místě a postarat se o ně tam. Na druhou stranu tam ale nebyl proud, voda ani teplo.

Foto: Profimedia.cz

Snímek z evakuačního centra.

Elektrárna se dodnes musí chladit mořskou vodou, pro kterou dochází místo. V únoru se znovu otřásla po silném zemětřesení, je ta operace v tuto chvíli stabilní?

Ochlazování už probíhá prakticky v uzavřeném okruhu, to znamená, že ten problém dneska znamená zejména dešťová a spodní voda, která do areálu přitéká. Veškerá voda v areálu se ale čistí na úrovně, které jsou opravdu velmi nízké a jednou nezbyde nic jiného, a je to rozumné, než pomalu začít vodu vypouštět do moře. To ale vzbuzuje obrovské vášně, protože to pobřeží je rybářská oblast a rybáři si asi i právem představují, že jakmile se začne voda do moře vypouštět, úlovky dostanou špatnou značku. Z hlediska racionálního a pragmatického to není opodstatněné, ale na druhou stranu, jakmile řeknete slovo záření, tak rozum ustupuje.

Zlikvidovat elektrárnu a zejména roztavené palivo v blocích potrvá desítky let. To poslední silné zemětřesení tam ale nic závažného nezpůsobilo. Vyšplíchlo několik litrů vody. Teprve teď se také začíná ukazovat, že možná vznikla nějaká netěsnost na prvním bloku, protože začalo utíkat trochu víc té chladící vody, než by očekávali v tom uzavřeném systému. Takže roboti budou hledat, kde něco prasklo. Nicméně všechno je bezpečně odstaveno, štěpná reakce už se znovu nerozběhne. Ještě pořád se neví, kde všude to palivo vlastně je, ale ztuhlo a po 10 letech tam zůstaly jen radionuklidy, které nikam cestovat nebudou. To už tam prostě zůstane. Něco se může vymývat, ale i při velkém problému bude ten únik radiace jen lokální.

Jak po 10 letech hodnotíte dopad události na jadernou energetiku ve světě?

Ti, kteří se jádra báli už před havárií, se začali bát ještě víc. Skupina odpůrců byla už předtím velmi silná a velmi silná zůstala. Vliv na jadernou energetiku to mělo jak kde. Obecně to tam, kde chtějí jadernou energetiku využívat, způsobilo tlak na další zlepšování odolnosti a bezpečnosti projektů. Evropa určitě do jisté míry zahaltovala a určitě se stavba nových elektráren přinejmenším zpomalila, ne-li jako například v Německu skončila. Třeba jižní a jihovýchodní Asie si ale dala, řekněme, dva roky timeout, aby všechno přehodnotila a jede dál.

V Evropě i jinde na Západě se také snad veškeré stavby nových elektráren výrazně zpožďují a prodražují podle některých expertů až do ekonomicky neúnosné míry. Je i tohle důsledek těch zvýšených bezpečnostních opatření?

Je to tím, ale ne úplně. Komplikace je také v tom, že dodavatelé měli hotové projekty, do kterých ale po Fukušimě museli sáhnout a když saháte do hotových projektů, si musíte velmi dobře rozmyslet, co vlastně vylepšíte a co zkazíte. Je to velmi provázaná záležitost a udělat ta opatření je opravdu velmi ošemetná záležitost. Zpřísnění bezpečnostních opatření po Fukušimě tedy určitě sehrála svou roli, ale tu hraje i to, že ta, řekněme, západní civilizace přestala zvládat takové velké infrastrukturní projekty obecně.

Je také zajímavé, že například francouzské společnosti Areva nebo EDF či americký Westinghouse mají projekty úspěšně v provozu rozjeté v Číně a ty samé projekty ve Francii nebo USA trpí zpožděním a prodražením.

Vidíte nějakou příčinu?

Řekla bych, že to je stav mysli této společnosti.

Ještě naposled zpátky k samotné Fukušimě. Jak se vám líbil loňský film Fukušima 50?

Je to docela dobré. Jsou tam zajímavé momenty, jak si museli v elektrárně poradit úplně sami a někdy i navzdory příkazům z ústředí TEPCO a z vlády. Ale Černobyl od HBO mne dostal víc.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované