Rulík v nominaci na olympiádu neměl šanci výrazně chybovat. Bohužel

Když NHL kývla, že pustí hráče na olympiádu, žádný český trenér neměl tak těžkou a zároveň snadnou pozici jako Radim Rulík.

Obtížná je v tom, jak se za posledních deset let změnil pohled na české hráče za mořem. Když skončili Jakub Voráček, Patrik Eliáš, Tomáš Plekanec, Radim Vrbata a spol., odešla s nimi současně i velká éra českého hokeje v NHL.

Počty hráčů v prvních formacích se počítají na jedné ruce.

Už před 12 lety na olympiádě v Soči se řešilo, že český tým stárne a docházejí hvězdy. Alois Hadamczik si pomohl například Petrem Nedvědem, který hrál v Liberci a bylo mu 43 let.

Jenže v lednu 2014 v NHL pořád hrálo 17 českých hráčů, kteří dostávali aspoň 17 minut na zápas. Proč zrovna tohle číslo? Dá se brát jako hranice, která ukazuje, že hokejista má v týmu určitou roli a chodí na led často.

Aspoň 15 minut v zápase odehrálo 27 českých hokejistů. A znovu, bavili jsme se o tom, jak svět ujíždí.

Aktuální stav, z něhož vybírá Radim Rulík, zní: Pět hráčů v NHL má za sebou aspoň 17 minut. Na 15 minutách jich je devět, z toho Filip Chytil a Jiří Kulich jsou na marodce.

Kdo má nohy, ruce a roli v NHL, teď na olympiádu jede. Jiná volba ani neexistuje.

Čeští hráči za několik let zmaru, kdy se výchova hokejového talentu dala měřit v milimetrech, přestali být za mořem „in“. Návrat na pozice bude trvat dlouho, protože momentálně naši hokejisté často sahají spíš po rolích pracantů, kteří chodí na led, aby bojovali pro hvězdy.

Pozitivní je, že se o nich za mořem nereferuje stylem, že by šlo o flákače, bolestínky a charakterově zvláštní jedince. Spíš slyšíte a čtete, jak jsou dobrými spoluhráči, kteří akceptují roli a dokážou se prát o výsledek.

Tím docházíme k tomu, co je Rulíkovou výhodou. Nemusí čelit tlaku, proč nebere na hry Jiřího Hudlera, Radima Vrbatu, Jana Hejdu, kteří sbírají mraky bodů nebo mají v týmech dobré role. Tohle byla témata olympijských nominací 2010 a 2014.

Dnes by takoví hráči jeli. Bez debat.

Trenér vzal všechny výrazné hokejisty, kteří za mořem jsou, což se vlastně taky stalo poprvé v historii. Takže i atmosféra po nominaci je daleko klidnější než dřív.

Dokážu si představit, že osm z deseti fanoušků bude řešit, jak chybí Adam Klapka. Taky bych se do téhle řady hlásil. A současně jsem zdvihl obočí, jak nejvýš dokážu, když se na Rulíkově seznamu objevil Tomáš Kundrátek, který nepatří aktuálně ani mezi nejlepší zadáky extraligy.

Z dřívějšího pohledu, kdy se řešily absence opravdových hvězd z NHL, ale jde jen o detaily. Navíc Rulík si mistrovstvím světa v Praze získal určitou imunitu na své kroky.

Tehdy panoval velký údiv nad nominací Ondřeje Beránka, Jana Ščotky nebo Jáchyma Kondelíka. Na soupisku se nevešli z NHL Tomáš Nosek, Filip Zadina nebo Jakub Vrána, který se rozjel na farmě.

Jenže Rulík ukázal, že dobře ví, co dělá. Hlavně měl plán, který vyšel.

Ano, slyším námitky, že měl štěstí, protože vypadl Boston, takže dorazili David Pastrňák s Pavlem Zachou, a podobným darem z nebes byl konec Caroliny a přílet Martina Nečase.

Stejně bychom ale mohli tvrdit, že nemusely přiletět hvězdy Švédům, případně Americe nebo Švýcarsku.

Kdyby byly v písku ryby. Rulík si uměl se situací poradit, uspěl a lepšího výsledku dosáhnout v Praze nemohl. Konec příběhu.

Je legitimní s ním nesouhlasit, diskutovat o jménech, která vybral. Ale ve výsledku i dává logiku, že věří partě, kterou si vyzkoušel na MS v Praze, zná charaktery hráčů a spoléhá na jednodušší komunikaci s ohledem na taktiku a herní styl.

Navíc každý trenér u národního týmu si držel své oblíbené hráče. Vladimír Růžička měl slávistickou kliku, Alois Hadamczik zase Zbyňka Irgla a Petra Hubáčka nebo Petra Tenkráta. Miloši Říhovi se líbila chemie mezi bratry Zohornovými. Ivan Hlinka věřil litvínovské partě.

Beru jako přirozený jev, že určitá skupina hráčů se u všech trenérů opakuje, dokud se jejich potenciál nevyčerpá do úplného maxima.

U Rulíka to platí na zlaté jádro z Prahy.

Jak jsem trenéra za jeho profesní éru poznal, dokážu si představit, jaký bude na olympiádě jeho záměr.

Absolutní kvalitě z NHL se bude snažit čelit náročným pojetím hokeje, kdy se hráči pohybují blízko u sebe, zvládají si rychle předávat kotouč, měnit pozice, nečekat se zakončením a současně se tlačit do branky.

Měla by i platit jeho legendární věta, že nejlepší oslabení je žádné oslabení, kterou si skupina pardubických fanoušků nechala dát jednu dobu na trika.

Nemá ve výběru tolik hvězd z NHL, na druhou stranu má sestavu, která zná jeho noty a je sehraná. Přesným schématem, ze kterého nikdo nevypadne, se dají přehrát i daleko talentovanější týmy. Asi ne desetkrát z deseti případů, ale jednou až dvakrát třeba ano.

Na to podle mě vsadí. A proto si myslím, že potřebuje Jakuba Fleka, Tomáše Kundrátka, Michala Kempného, Matěje Stránského nebo Dominika Kubalíka. Je si jistý, že oni splní jeho zadání. U hráčů z hrany NHL takovou jistotu nemá. Potřeboval by si je nejdřív vyzkoušet v kempu před mistrovstvím světa.

Rulíkův pokus o zázrak na olympiádě se bude řídit hlavně jeho vizí o souhře a systému. Nemá nic společného se sentimentem o zlaté jízdě v Praze. Vzal si pouze hráče, které buď dokonale zná, nebo mají takovou kvalitu, že je nejde přehlédnout, jako Tomáše Hertla nebo Radka Faksu. Paradoxně oni dva jsou jedinými nováčky pod jeho vedením. Ostatní hráče si už vyzkoušel.