Hlavní obsah

Vláda si vybrala skupinu odborníků a podle ní rozhoduje, říká vědkyně Helová

Foto: Anna Helová

Anna Helová, DrPH, MA, MBA, odbornice na globální zdraví působící na americké univerzitě.

Reklama

4. 2. 2021 10:29

Naslouchat virologům při hledání cesty z pandemie se musí, ale nestačí to. Vláda má mluvit i s psychology, dalšími odborníky i lidmi, od kterých má zjistit, proč se třeba nechtějí nechat testovat, říká vědkyně Anna Helová.

Článek

Anna Helová je programová ředitelka v americkém Sparkmanově centru pro globální zdraví a instruktorkou na katedře organizace a politiky zdravotní péče ve škole veřejného zdraví na University of Alabama. Má dvacetiletou zkušenost vědecké práce v USA, Evropě, Africe, Asii i Latinské Americe, kde mimo jiné pomáhala s bojem proti pandemii AIDS.

Jednou z jejích hlavních domén je zavádění vědeckých poznatků do praktických opatření, potažmo zákonů. Spolu se svým manželem, imunologem Zdeňkem Helem, a řadou dalších odborníků se angažuje ve vědecké iniciativě Sníh, která se zabývá ochranou zdraví i zmírněním dopadů pandemie SARS-CoV-2.

V lednové výzvě iniciativy Sníh doporučujete vládě mnoho změn, tento týden ministři oznámili několik nových opatření. Premiér Babiš říkal, že s vaší nezávislou vědeckou skupinou mluví, naslouchá vám?

Politici dělají spíše populistická rozhodnutí, než že by nás poslouchali, a to je celosvětový trend. A myslím si, že v tomto případě je to stejné. Něco si ale pan premiér z našich rad skutečně vzal. Začalo se například sekvenovat (* zjišťovat struktury virů ve snaze zjistit, zda a jak se v Česku šíří nové mutace) hned, jak jsme na to upozornili, ale některé jiné věci, které se asi tolik nehodí, neimplementoval. Ale jak říkám, tohle není unikátní přístup české vlády, děje se to v celém světě a bohužel v některých zemích například navíc uprostřed pandemie přišly volby a tam opravdu politici dělali spíš to, o čem si mysleli, že lidi uspokojí, než že by se řídili vědeckými poznatky. To se stalo třeba v USA, na Slovensku nebo v Polsku.

Další problém, který je typický pro celý středoevropský prostor, je, že neexistuje systém tzv. globálního zdraví a interdisciplinarity. To znamená, že všechno je jaksi zkostnatělé, bez zkušenosti s veřejným zdravím a epidemiemi. Takže se naslouchá hlavně například jen mikrobiologům a virologům, kteří jsou samozřejmě potřební, ale to nestačí.

Komu všemu by se tedy podle vás mělo naslouchat?

Například psychologům, nebo obecněji řečeno zdravotní psychologii, dále i zdravotním ekonomům, právníkům a nakonec i lidem samotným, tedy učitelům, důchodcům a tak dále. Od těch musíme zjišťovat, co je přesvědčí, aby se například šli nechat otestovat nebo očkovat.

Když se na to dívám takhle víc celoplošně a přemýšlím, kde se u nás v Čechách a v celém středoevropském regionu stává ta největší chyba, tak si myslím, že jde o to přetrvávající povědomí, že lidé musí přijít za zdravotním systémem místo toho, aby zdravotní systém přišel za nimi. Myslím tím třeba zřízení různých mobilních klinik, očkovacích stanic a podobně, aby třeba ten 70letý dědeček nemusel jezdit do Prahy a hledat, kde se má nechat otestovat, a nemusel používat nějakou aplikaci, které nerozumí.

Takže iniciativa Sníh je unikátní v tom, že poprvé vytvořila ve snaze boje s epidemií právě interdisciplinaritu. Různí vědci z různých oborů se začali dívat na tu samou věc ze svého úhlu pohledu podle vlastní disciplíny tak, aby to fungovalo a dávalo smysl. To tady dosud nebylo. Ale česká vláda ani zdravotnický systém nejsou zvyklé, že jim do práce mluví lidé jako my. Často ani nevědí, že obory jako sociální epidemiologie a podobně existují.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní moment, kdy už jste vy a vaši kolegové nabyli pocitu, že je na tom Česko tak špatně, že musíte zasáhnout?

My jsme spolu začali společně mluvit zhruba někdy v říjnu. Do té doby jsme se bavili hodně s manželem doma a spekulovali jsme, proč ten celý středoevropský systém začíná kompletně selhávat. Já jsem třeba z analýzy a komparativních systémů, které učím a ve kterých pracuji, věděla, že tam chybí kontakty mezi vědními obory, a manžel je imunolog a chtěl zase pomoct se svými zkušenostmi, on stejně jako já už 20 let pracuje v boji proti HIV.

Mluvila jste o tom, že do řešení krize by se měli zapojit například i psychologové a další experti z různých oborů, mohla byste uvést nějaký případ z vaší praxe, kdy, kde a jak to fungovalo?

Příklad můžu uvést i aktuální z Alabamy. My tady pracujeme na tom, jak přesvědčit lidi, aby se nechali očkovat. Máme tady totiž nedůvěřivé skupiny lidí, jako například Afroameričany, kteří byli historicky zneužití a nedůvěřují vládě, a tím pádem ani vakcíně. Takže my děláme tzv. mix method study, což znamená, že děláme kvalitativní i kvantitativní výzkum. Ta kvalitativní část spočívá v tzv. focus groups (*moderované debaty s vybranými respondenty na určité téma za účelem zjištění motivu jejich jednání) a rozhovorech z nichž získáváme data ve formě slov a témat, kvantitativní část je více strukturovaná a dostáváme z ní čísla.

Snažíme se tak zjistit, jaké jsou faktory, které ovlivňují zdravotní chování lidí, konkrétně v tomto případě týkající se vakcín. Nejdřív zjistíme, že se třeba jedná o většinou starší lidi, lidi z venkova, minorit a tak dále. Pak se podíváme, jak moc si myslí, že je vysoká šance, že chytí covid-19, a do jaké míry si myslí, že je to ovlivní. Poté zjišťujeme další faktory, jako jsou například bariéry. Například cesta na kliniku a s tím související problémy s hlídáním dětí nebo v zaměstnání a podobně. Na druhé straně jsou benefity, které očkování lidem přináší. Takže když to shrnu, tak cílem našeho výzkumu je zjistit, na jakou populaci se při přesvědčování k vakcinaci je dobré zaměřit a jakým způsobem to půjde nejlépe.

A tohle je financováno univerzitou, nebo vládou?

Zrovna tuto studii financuje federální vláda USA, které se rozhodla, že musí vyčlenit prostředky na to, aby zjistila situaci v rizikových státech, kam Alabama patří.

Máte už i nějaká konkrétní čísla, jaké procento z těch lidí, co se třeba nechtějí nechat očkovat, to odmítá jen kvůli těm zmiňovaným bariérám, co jdou poměrně snadno odstranit?

Nemáme přesná čísla. Ale tady jde hlavně o to, že my nepotřebujeme očkovat celou populaci, ale asi 70 %. Takže nám v první řadě nejde o to, přesvědčovat každého. Klíčové je i to, že my zjišťujeme, kdo je přesvědčitelný i koho přesvědčit potřebujeme. Musíme také samozřejmě postupovat eticky. My nemůžeme lidi nutit očkovat se, jsme demokratická společnost, nejsme v totalitním režimu. Zásadní také je, že tento výzkum nám řekne i to, koho přesvědčovat naopak není třeba, protože se nechat očkovat chce. Tím se dá ušetřit velké množství zdrojů na kampani.

A v Česku je tedy podle vás jedním z hlavních problémů to, že tady takovýto přístup chybí?

Ano, to je právě ono. Celý středoevropský prostor se snaží dělat to nejlepší, co může, ale za pochodu, takže tady chybí připravenost. I proto je jedním z bodů iniciativy Sníh založení středoevropského centra pro globální zdraví, kde bude tato infrastruktura pro řešení nejen covidu, ale i dalších otázek, jako je například duševní zdraví, rakovina, enviromentální krize a tak dále.

Také si myslím, že vlády tenhle problém celkově podcenily a nepřipravily se. I přes varování například Světové zdravotnické organizace (WHO), že skutečně přijde obrovská epidemie, o čemž už hovoříme roky. Je to vidět i na rozdílu v tom, jak krásně to zvládaly například vlády v Asii nebo i Africe, kde už s epidemiemi mají zkušenosti. A ty nám tady v Evropě chybí. Ale to samé platí například i o USA, ty to také vůbec nezvládly.

Proč mezi těmi státy, které to nezvládly, vyniklo právě Česko? Proč jsme opakovaně v koronavirových statistikách byli ti úplně nejhorší z nejhorších?

Já si myslím, že ty problémy jsou skutečně z velké části společné pro celou střední Evropu. Podívejte se třeba na Slovensko, tam jsou ty statistiky velmi podobné. Takže znovu opakuji: jde o zkostnatělý systém jinak výborného zdravotnictví, který závisí jen na vládě, a přitom by se některé věci, jako například testování, dalo delegovat do privátního sektoru a nemusela by to všechno dělat vláda.

Dále si také myslím, že v Česku se situace v létě hodně podcenila a pak přišlo velké překvapení, v jaké velikosti přišla druhá vlna. Další věc je česká kultura a psychika. Jak se říká třeba na Slovensku v Tatrách, že Češi jsou ti, kteří tam umírají, přestože se třeba varuje, že je špatné počasí, ale oni stejně jdou. Takže tyto sociálně-kulturní věci určitě také hrály roli.

Pozorujete za tu dobu od začátku pandemie nějakou změnu v tom, jak proti koronaviru vědci a vláda brojí?

Ano, sleduji určitou změnu k lepšímu. Jednak spolu začali odborníci mluvit a i ta vláda myslím začíná přemýšlet více multispektrálně, mluví se už například o tom, že by měla vzniknout nějaká komise nebo úřad, který by spojoval ministerstva a začalo se pracovat i mezi nimi, aby každý nezůstával jen na vlastním písečku.

Velkou změnou je i to, že nás pan premiér vyslechl na audienci, kde zazněla stanoviska virologů, lékařů i sociálních vědců, to se všechno určitě ubírá velmi dobrým směrem, akorát se to nestalo minulé léto, jinak by byl výsledek jiný. Ale mění se to k lepšímu.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované