„Vnímají nás jako věčné cizince,“ říká profesorka o asijsko-americké menšině

„Asiaté jsou tu vnímáni jako věční cizinci, tedy jako hrozba. Obecně je jedno, po kolik generací žije vaše rodina v USA, stejně vás vnímají jako cizince, někoho zvenku. A taky jako přenašeče chorob,“ řekla pro Seznam Zprávy profesorka Renee Tajima-Peña z Kalifornské univerzity v Los Angeles, která zároveň působí jako oceňovaná dokumentaristka.

V rozhovoru mluví odbornice na asijsko-americká studia o tom, že vlny násilí vůči komunitě Američanů asijského původu přicházejí v dobách národní krize. Vysvětluje také, kde se vzala představa „modelové menšiny“ a jakým dalším stereotypům tato komunita čelí.

S koronavirovou pandemií útoky na Američany asijského původu zesílily – covid-19 zapůsobil jako taková rozbuška. Obecně ale není nenávist vůči této komunitě v USA žádnou novinkou, je to tak?

Kdybychom šli po stopách systémového rasismu vůči lidem asijského původu, dostali bychom se do 18. století. Už ve chvíli, kdy lidé z Číny začali migrovat do USA, se tu utvořilo hnutí „Chinese must go“ (Pryč s Číňany). To stálo za jedněmi z největších lynčů v americké historii – jejich oběťmi byli právě čínští imigranti tady v Los Angeles, ale i dalších místech napříč Spojenými státy. V americké historii se dají vysledovat jednotlivé vlny nenávisti vůči lidem asijského původu.

Když teď pomineme jednotlivosti, konkrétní příčiny toho, proč k nim došlo – jaké jsou obecné, opakující se důvody, které se těmi vlnami „Asian hate“ (nenávisti vůči asijské komunitě) napříč dekádami prolínají?

Asiaté jsou tu vnímáni jako věční cizinci, tedy jako hrozba. Obecně je jedno, po kolik generací žije vaše rodina v USA, stejně vás vnímají jako cizince, někoho zvenku. A taky jako přenašeče chorob. Z toho byli obviňováni právě už v 18. nebo 19. století. Třeba v roce 1875 federální vláda zakázala čínským ženám imigrovat do Spojených států. Vnímala je jako prostitutky, které by s sebou přivezly nemoci. Podle tehdejší administrativy by tyto choroby zabily bílé muže, Číňané vůči nim ale měli být imunní. Takže dalším motivem je i hypersexualizace Asiatek.

Rozvíjela se ta nenávist postupně?

Tak tomu bylo u diskriminace Afroameričanů, systémový rasismus se vyvíjel a po občanské válce jej oficiálně zanesli do amerických zákonů. U lidí asijského původu to bylo trochu jinak – nenávist vůči nim se objevovala v dobách národní krize. Má rodina má japonské kořeny, moji rodiče se tu narodili, jsou Američané. Na západním pobřeží ale během druhé světové války byli všichni lidé japonského původu přesunuti do internačních táborů. Moje rodina tam byla tři roky.

V době studené války jsme sledovali nástup komunismu ve Vietnamu, Koreji a Číně, což se odrazilo na tom, jak Američané jednali s lidmi tohoto původu. Během krize automobilového průmyslu v USA na konci 70. a začátku 80. zavraždili dva pracovníci z automobilky Vincenta China původem z Číny. A to kvůli dovozu japonských aut. Tady lidi nejsou schopní rozeznat, kdo je z Číny, Japonska. Osmdesátá léta celkově byla dekádou násilí vůči lidem asijského původu, další vlna se objevila po teroristických útocích 11. září.

A s propuknutím koronavirové pandemie přišla další vlna. To, že se o ní mluvilo i v kontextu rasismu, podnítil podle mnohých také exprezident Donald Trump, který covidu-19 běžně říkal třeba „čínská chřipka“.

Ano, ve spojitosti s Trumpem mě dostala jedna věc – útok v Atlantě se stal 16. března, střelec zavraždil šest žen asijského původu. A přesně toho dne o rok dříve, 16. března 2020, Trump poprvé tweetoval o covidu-19 jako o čínském viru. Kruh epidemie násilí vůči lidem asijského původu v USA se tak uzavřel. Trump ale samozřejmě nebyl jediný, kdo tuhle rétoriku používal. Republikáni ho v tom ve velkém následovali – přinejmenším jej bránili, nebo se tak sami vyjadřovali.

V případě republikánů to má ale hlubší smysl, strefování se do Číny se stalo součástí jejich programu. Ostatně i administrativa Joea Bidena se rozhodla pro konfliktní přístup vůči Číně. Lidé by ale měli pochopit, že je možné v hlavě držet dvě protichůdné myšlenky. Mohou kritizovat Čínu za její politiku i za to, jak se postavila k pandemii. Mezi konstruktivní kritikou státu a rasistickými útoky na lidi z Číny, což je v konečném důsledku každý, kdo vypadá jako Asiat, je ale rozdíl. Zvlášť tady v USA, kde jde o lidi, jejichž rodiny tu žijí po celé generace. Dokud ale budeme vnímaní jako cizinci, uvidí v nás lidé i ten virus.

Současný šéf Bílého domu Biden přišel hned v lednu, kdy převzal prezidentské otěže od Trumpa, s dekretem odsuzujícím diskriminaci lidí s asijským původem. Jaká je podle vás ta správná, efektivní cesta, jak nenávist potírat?

To je zajímavé, vede se o tom velká debata. Jedna strana volá po přísnějších zákonech týkajících se zločinů z nenávisti, po vyšších trestech. A také po zesílené policejní ochraně. Druhý tábor se ale ptá, jestli nás tato opatření doopravdy ochrání – a kdo jsme vlastně „my“, protože za poslední rok se toho tolik událo, třeba protesty proti systémovému rasismu a policejnímu násilí. Naše komunita nejsou jen Američané asijského původu, jsou to Afroameričané, Hispánci – ochrání ta opatření nás všechny? Lidé to teď přehodnocují, co pro ně znamená spravedlnost a bezpečí. Pro spoustu lidí jsou přísnější zákony jen takovou rychlou náplastí.

Jak to dosud bylo s mediálním pokrytím násilí a diskriminace asijsko-americké komunity? Zdá se mi to, nebo přišel velký boom až s pandemií?

Za poslední rok přišla opravdu výrazná vlna násilí, to je jedna věc. A Donald Trump rozséval nenávistnou rétoriku, byl její hlásnou troubou – dokud ho ze sociálních sítí nevyhodili. Pak je tu ale na druhé straně to obrovské množství Američanů asijského původu, kteří se rozhodli o svých zkušenostech mluvit. Mezi novináři je navíc docela vysoký počet lidí z asijské komunity a ti ty příběhy začali tlačit do médií, i těch mainstreamových. V mnoha případech se to editorům nelíbilo, ale ten tlak je velký. Nejen od novinářů, ale i aktivistů, umělců, politiků, akademiků… Ať už přicházejí z jakéhokoliv prostředí, mluví o tom čím dál hlasitěji.

Otevřely loňské protesty proti systémovému rasismu, které se týkaly zejména Afroameričanů, dveře právě i hlasitější debatě o diskriminaci Američanů asijského původu?

Zcela určitě. Protestů se tehdy účastnili převážně mladí aktivisté z mé komunity, ti starší podle mě zůstali doma kvůli koronavirové nákaze. Vědomí Spojených států se za poslední rok opravdu proměnilo – předtím by se ve „slušné společnosti“ nemluvilo o ideologii nadřazenosti bílé rasy. Nyní jde o mainstreamové téma, o kterém mluví média i politici.

Debata se vede i o systémovém rasismu – v roce 2018 jsem začala pro televizní stanici PBS natáčet pětidílný seriál o Američanech asijského původu, premiéru měl loni. A lidé v oblecích, ti nahoře, nechápali, proč v souvislosti se svou komunitou mluvím i o rasismu. Měli dojem, že jsme taková minorita bez jakýchkoliv problémů. Dnes se ale o systémovém rasismu vůči lidem asijského původu mluví běžně.

Jaký má mýtus „modelové menšiny“ na vaši komunitu dopad?

Je potřeba si uvědomit, že tento mýtus tu je už velice dlouho. Objevil se mezi 50. a 60. lety, kterými hýbaly dvě události – studená válka a hnutí za občanská práva. Američané asijského původu byli tehdy onálepkováni jako „modelová menšina“ a Spojené státy na nich světu ukazovaly, že jsou majákem občanské rovnosti a že lidé asijského původu sice čelili nepřízni osudu, ale nyní se zcela asimilovali a my je přijímáme.

A pro hnutí, zejména afroamerické, to byl takový vzkaz, že se Američané asijského původu sami vypracovali, jsou potichu, tvrdě pracují, nemají žádné požadavky a neprotestují. A že přesně takhle se v Americe dostanete dál. Z toho mýtu se stala zbraň – používaná zejména proti lidem jiného etnika.

Jakým dalším stereotypům Američané asijského původu čelí? Napadá mě takový ten archetyp výjimečně inteligentního studenta asijského původu. Jak tohle vzniklo?

V roce 1965 došlo na reformu imigračního zákona, která otevřela dveře lidem z Asie. Většina těch, co tu teď žijí, přišla právě po pětašedesátém, buď za účelem sjednocení rodin, nebo proto, že nastaveným podmínkám vyhovovali jako kvalifikovaná pracovní síla. Migrovala sem tedy právě inteligence – vzdělaní lidé s tituly a pracovní zkušeností. Není to tak, že by se všichni lidé asijského původu takhle automaticky rodili, není v tom žádná kulturní afinita. Je to, jako kdyby se teď z Česka mohli do USA přestěhovat jen lidé s doktorátem. Všichni by si tu o vás mysleli, že jste nejgeniálnější národ světa.

Proč ten mýtus pořád přežívá? Může za to ignorace ze strany většinové Ameriky? Nedostatek vzdělání v této problematice?

Podle mě v tom je mnohem víc – je to velmi protlačovaný narativ. Když si třeba vezmu tu nynější vlnu násilí vůči mé komunitě: já ji přisuzuji systémovému rasismu, ale někteří lidé jsou přesvědčení, že za násilím stojí útočníci z řad Afroameričanů. Samozřejmě, to násilí páchají různí lidé různé barvy pleti, přesná data k tomu ale neexistují. Letos se ovšem začala objevovat virální videa, která ukazují útoky Afroameričanů na lidi asijského původu.

A já a plno dalších si říkáme – kdo tahle videa tak tlačí mezi lidi? Takhle prostě fungují dezinformační kampaně na internetu. A místo toho, aby se lidé pozastavili nad systémovým rasismem, který všechno to násilí vyplodil, uzavřou problém s tím, že za něj mohou mladí černoši. Když se pokusíte vystopovat autory těchto pokřivených narativů, dovede vás to k pravicovým médiím a osobnostem.

Jakou roli v diskriminaci asijsko-americké komunity hraje americká popkultura?

Systémový rasismus funguje jako svébytný ekosystém. Přístup veřejnosti se přirozeně odráží ve filmech, literatuře a tak dále, tak to tedy bylo hlavně v minulosti. Skrze tato média se některé stereotypy skutečně zakořenily, třeba hypersexualizace asijských žen. V posledních letech, před pandemií, ale prožívala komunita Američanů asijského původu euforii. Objevil se film Parazit, sice korejský, ale i tak jsme v USA byli velmi hrdí, nebo snímek Šíleně bohatí Asiati a seriály, kde lidé asijského původu hráli prim – před kamerou i za ní. Typickým příkladem je Sandra Oh a show Na mušce. Pro komunitu to znamenalo velkou změnu.

Nedávno se mě někdo ptal na herečky asijského původu, na jejich příležitosti vymanit se z těch zažitých stereotypů. Pravdou je, že takovou možnost dostávají hlavně herečky ve snímcích pro náctileté nebo děti. Má to jednoduché vysvětlení, americká populace je čím dál víc různorodá – taková je budoucnost. Mému synovi je 21 let a přišlo by mu divné, kdyby v seriálu neviděl zástupce různých menšin. Jasně, v USA jsou stále oblasti, kde žijí hlavně běloši. Ale zmenšují se. A když někdo tvoří film nebo seriál pro mladé diváky, tak ví, kdo je publikum. A co takoví lidé očekávají a chtějí.

Jak tahle celá situace – příval diskriminace a násilí, útok v Atlantě – na vaši komunitu působí? Jak to vnímáte?

Vzalo nám to dech. Nicméně, asijsko-americká komunita – nehledě na národnost nebo zázemí – se k tomu postavila čelem, vyloženě nelítostně. Den po útoku v Atlantě, minulou středu, přišla policie s tím, že motivem byla asi závislost na sexu. Američané asijského původu, zejména ženy, na to hned zareagovali s tím, že to je úplná blbost. Argumentovali nejen hypersexualizací žen asijského původu, ale i tím, že násilí vůči naší komunitě obecně narůstá – že šlo o rasově motivovaný útok. To, že je útočník rasista, je nakonec fakt, prodával třeba trika s nápisem „Čínský virus“.

I přes to, že Američané asijského původu v průběhu pandemie dodržovali koronavirová opatření, po útoku vyšli ve vysokém počtu do ulic protestovat. Konaly se různé demonstrace, sama jsem se zúčastnila dvou nebo tří. Protestovalo se nicméně už předtím, hlavně kvůli letošním útokům na seniory.

Velkou pozornost získala zejména Xiao Zhen Xieová, pětasedmdesátiletá žena ze San Francisca. Zaútočil na ni jeden chlap a ona mu to vrátila tak, že skončil v nemocnici. Její vnuk založil crowdfundingový účet, aby mohl zaplatit výlohy za lékařské zákroky, které jeho babička po útoku podstoupila. Lidé byli opravdu štědří, vybralo se skoro milion dolarů. A ona nedávno oznámila, že ty vybrané peníze chce darovat na boj s rasismem. Je to hrdinka. Takže obrovskou motivaci necítí jen mladí lidé, ale i tady paní Xieová. Takový stav kolektivního vědomí jsem nezažila od osmdesátých let.