Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Předvolební čas v lecčems připomíná konzumaci v přecpaném zájezdním bufetu. Když už se vám ze známých fláků podaří vybrat něco zdánlivě stravitelného, na umaštěném ubruse pravděpodobně přistane pokrm, který byste si ani ve snu neobjednali. Bez zásadnějších změn ale budeme mít kliku, když v Česku bude vůbec z čeho vybírat.
Jednou z primárních funkcí státu je utvářet takové prostředí, v němž lidé mohou svobodně uspokojovat své základní životní potřeby. Pod tíhou dlouhodobé neschopnosti veřejné moci výrazněji podpořit klíčové ukazatele životní úrovně – namátkou například skutečný podíl příjmové chudoby, mezigenerační mobilitu nebo dostupnost bydlení – bychom snad mohli očekávat, že nabídka stran bude urgenci zásadně obměnit dynamiku naší ekonomiky reflektovat. Inu, chyba lávky.
Jako jakýsi archetyp systémového selhání lze vnímat právě problematiku (ne)dostupnosti bydlení. Ačkoli se o problému mluví už mnoho let, česká politická reprezentace se namísto efektivních řešení stále zaklíná nerealistickými poučkami o bytové výstavbě. Ostatně – kdyby nám měly být vodítkem volební programy let 2021, 2017 či snad 2013, neschopnost většiny pracujících uplatit nájem nebo hypotéku by dnes byla jen jakousi dystopickou vizí.
Letošní sněmovní hitparáda bohužel zatím zásadní změnu nepřináší. Aktuální politické recepty spadají buď do kategorie asystémových „too little too late“ v podobě levných hypoték pro mladé z dílny hnutí ANO, nebo chabých náznaků pirátské reformy, jejíž prosazení v další Sněmovně je asi tak pravděpodobné, jako že Zdeňku Hřibovi po volbách skutečně narostou dredy. Nutno dodat, že relativně detailní plán hnutí STAN je v tomto směru výjimkou.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii Česká volba, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Dlouholetá letargie je o to více frustrující, že alespoň částečně osvědčených nástrojů ze zahraničí je celá řada. Pomiňme nyní obsesi Jany Maláčové tzv. vídeňským modelem, který i třicet pět let po revoluci představuje rudý hadr pro většinu dětí privatizace. Vybudování srovnatelného veřejného bytového fondu koneckonců nejde realizovat ze dne na den. A neochota většiny politiků navyšovat státní podíl z nové výstavby se tak či tak rovná faktické rezignaci na řešení bytové otázky skrze tento kanál.
Bydlení po anglicku
V bytové politice ale nemusíme hned dělat revoluci, abychom dosáhli materiálně lepších výsledků. Když přemýšlím nad mojí takřka domovskou Británií, ta rozhodně výspou dostupnosti bydlení není. Přesto v obávaném Londýně stačí ke koupi průměrného bytu necelých jedenáct ročních platů; v Manchesteru pak „jen“ něco málo přes pět. Pro srovnání – v Praze je to patnáct ročních platů, v Brně pak plných čtrnáct.
Jako zcela stěžejní se tady zdá být role daňového systému. Britská daň z nabytí nemovitosti (tzv. „stamp duty“) například roste s hodnotou i s počtem vlastněných obydlí. Nejnižší sazba „council tax“ – obecní daně, která je v určitém smyslu ekvivalentem naší daně z nemovitosti – ve středních městech činí cca 1 400 liber za rok, tedy zhruba 40 000 Kč i pro ty nejlevnější byty. Vůči Česku se tak jen na obecní dani jedná minimálně o dvacet až třicetkrát vyšší daňovou zátěž, která je navíc mírnější vůči méně movitým vlastníkům. A tím pochopitelně výčet nekončí.
Výslednicí je, že daňová progrese z počtu a hodnoty nemovitostí a vyšší zdanění jejich držby činí z bytů relativně horší investici. Úlevy pro prvomajitele pak naopak podporují držení nemovitosti za účelem autentičtějšího naplnění bytových potřeb. Bydlení „ve vlastním“ je tak výrazně dostupnější.
Odvaha pro změnu
Deklaratorní podpoře politiků navzdory u nás na hmatatelné zlepšení bytové situace stále čekáme. I kdybychom chtěli věřit, že letošní plebiscit bude tím zlomovým, Česko naráží na výrazně kritičtější limity.
Jakýmsi meta-problémem naší veřejné moci se totiž jeví schopnost státu utvářet efektivní, vymahatelnou a daty podloženou veřejnou politiku. Ať už se podíváme na účelnost státní sociální podpory, díry v sektorové dani, roztříštěnost digitalizace nebo třeba místa na středních školách, nabízí se otázka, jak kvalitně a jak rychle by české úřady vůbec byly schopny zásadnější reformy implementovat.
O tradiční populistickou filipiku na množství a neschopnost tuzemských úředníků mi nejde. Zásadním problémem v české realizaci totiž není ani tak absence dovedností. Výzvy, kterým naše společnost čelí, jsou obrovské a jejich řešení jistě vyžadují vysokou míru specializace. Kromě v současnosti absentujícího technologického a personálního zázemí si však také žádají notnou dávku odvahy.
Očekávat, že přetížené a právní rigiditou svázané úřednictvo bude generovat odvážná a promyšlená politická řešení, je pochopitelně iluzorní. Odkážu-li se opět na svoji londýnskou zkušenost, chuť zkoušet nové postupy a kontinuálně vylepšovat ty stávající jsou na Ostrovech zcela nedílnou součástí resortní kultury. Jeden digitalizační příklad za všechny – zatímco na českých rezortech je GDPR rutinně využíváno jako překážka pro užší sdílení dat mezi rezorty, na těch britských z titulu ochrany veřejného zájmu funguje zcela opačně: jako nástroj k chytřejšímu využití administrativních záznamů.
Určitou roli může hrát fakt, že zatímco na průměrného českého úředníka čeká v tuzemsku odměna ve výši zhruba 45 % průměrné mzdy, v Británii obdobný podíl činí přibližně 90 %. Jinými slovy – pokud jako společnost očekáváme kvalitní, pružný a moderní stát za situace, kdy ministerstva nabízí i pracovně zkušeným, vysokoškolsky vzdělaným profesionálům nástupní plat 30 000 korun hrubého, je na čase vrátit se do reality.
Motivace a „drajv“ státních zaměstnanců testovat hranice možného jsou nicméně bezpochyby nedílnou součástí úspěchu. Odvaha úředníků zkoušet nová řešení se však neobejde bez odvahy politické – a v tom je bohužel tak trochu jádro problému.
Soukolí dvou bloků
Krátkozrakost ambicí české politiky zachycuje jedna výmluvná věta z programu frontrunnera voleb (ANO): „… chceme (se) zaměřit na projekty, které máme ve svých rukou a jejichž efekt můžeme vidět rychle, ne až za 50 či 100 let.“ Představa, že systémové problémy od udržitelnosti až po krizi bydlení vyřešíme skrze soubor izolovaných úprav bez jasného směřování, je iluzorní.
V o něco sofistikovanější podobě ale triumf krátkodobého a ne-komplikovaného nad dlouhodobým a systémovým vidíme i na druhé straně. Soukolí fialovské „fiskální odpovědnosti“ totiž drtí nejenom naději v sociálně uvědomělý stát, ale také vizi vzdělanostní ekonomiky a moderní správy.
Realita volby mezi populismem a rozpočtovým dogmatem ale nevychází jen z nevole řešit věci systémově, ale především z bipolární dynamiky sněmovní politiky, ve které funkční řešení problémů nahrazuje boj o charakter demokracie.
Dělba stran na dva zcela protichůdné bloky totiž upřednostňování takzvaných vyšších principů politiky legitimizuje. Ve jménu svatého boje za porážku jednoho či druhého zla se drolí dlouhodobé strategie, rozmělňují priority, a skutečné výzvy a dlouhodobá řešení tak ustupují boji s „autoritářstvím“ či „zeleným šílenstvím“.
Ze sněmovního menu tak letos opět musíme volit mezi maďarským gulášem a nízkotučnou bramboračkou. Snad se české politikum do příště naučí i nějaký exotičtější recept - tak dobrou chuť!
