Hlavní obsah

Česká volba: Je na nás, jestli se necháme táhnout jinými a čeká nás úpadek

Tomáš Klvaňa
Amerikanista, výkonný ředitel Aspen Institute Central Europe

Překotný technologický rozvoj znamená konec jedné éry. Ilustrační fotografie.

Každá generace čelí problémům, které považuje za zásadní a přelomové. Máme však dobré důvody se domnívat, že nastupující generace českých lídrů – lidí, kterým je mezi 20 a 40 lety – vstupuje do éry, která opravdu přelomová bude.

Článek

Naše země si prošla čtyřicetiletým obdobím komunistické nadvlády a čtyřicetileté období postkomunismu vyprší na konci mandátu příští vlády. Kvůli technologickému a vědeckému rozvoji, hlavně nástupu umělé inteligence a pokroku v genetice a mikrobiologii, končí jedna éra. Příštích 40 let bude vypadat zcela jinak než těch uplynulých, a to nejen u nás, ale na celé planetě.

Překotný sprint technologií a vědy s sebou přináší pro lidstvo klíčové otázky, které není možné vyřešit jinak než prostřednictvím politiky a v některých případech jen na globální úrovni. Je tedy značně nešťastné, že globalizace zejména politiky a obchodu, a v menší míře i obecné civilizační kultury, naráží na vrstvící se barikády překážek. Národovečtí populisté tlačí na návrat izolacionistických států a soběstačných ekonomik. Autoritáři podrývají demokracii a využívají k tomu informačního zmatku na sociálních sítích a v kyberprostoru obecně. Stručně řečeno, v čase, kdy nejvíc potřebujeme racionální, neideologickou, pragmatickou politiku, je právě taková politika v defenzivě.

Pro zemi jako Česko je přitom v tomto čase absolutně klíčové znovu promyslet a relativně rychle zreformovat vzdělávací soustavu na všech úrovních, od školek po celoživotní vzdělávání. I kdyby se nakrásně nenaplnilo proroctví pesimistů, jakým je například izraelský historik Yuval Noah Harari, že během dějinně krátké doby algoritmy a roboti nahradí lidské mozky a práci na většině pracovního trhu, dobrý státník by měl svoji společnost připravovat právě na nejhorší variantu.

Reforma vzdělávání není jen věcí „resortu školství“, jak se u nás v novinách často píše. Nejde jen o zvýšení platů učitelů a profesorů, i když bez toho se neobejdeme (mimochodem, zvýšení musí být skokové, radikální; jedná se o investici, nikoliv o utrácení), ale o celkový přístup lídrů v politice, byznysu a kultuře k tomuto tématu.

Od příští vlády bych očekával, že prvním místopředsedou bude nikoli ministr financí, to je technolog, který má za úkol řízení rozpočtu, ale ministr školství – přejmenovaný například na ministra pro národní vzdělávání. Už to by byl důležitý politický signál směrem k celé společnosti včetně tvůrců hodnot v privátním ekonomickém sektoru. Samozřejmě nejsem naivní a vím, že se při formování příštího kabinetu na podzim nic takového nestane.

Česká volba

Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.

Ostatně už zhruba před 20 lety jsem jednomu politikovi s disidentskou minulostí a havlovskou tradicí, o němž jsem si myslel, že je osvícený, v soukromém rozhovoru říkal, že vzdělání pro nás musí být alfou a omegou. Že je to klíčová věc pro národní bezpečnost, a že proto by vicepremiérem měl být ministr školství. Díval se na mě, jako bych spadl z Marsu, a trochu s despektem se mě ptal, jak to, proboha, souvisí s národní bezpečností.

Protože nikdo z nás dnes neví, jaké „znalosti“ a „dovednosti“ budou děti potřebovat za 20 let, vzdělávací systém by se měl přeorientovat na prosazování hodnot. Takových, jako je respekt k faktům a pravdě, kritické myšlení, ověřování informací, odpovědnost za vlastní jednání, ohleduplnost, spolupráce, otevřenost a schopnost empatie.

Zároveň by měl děti učit orientovat se ve složitých situacích a řešit zdánlivě neřešitelné problémy. Případových studií je k tomu ve světě spousta, od zalesňování polopouště v Izraeli přes zastavení dezertifikace v Sahelu až po vertikální farmářství v Singapuru či Japonsku.

Některé případové studie navíc nemusí nutně číst jen studenti. Mohla by se jim jako projektům věnovat už příští vláda. Proč by právě ona nemohla začít připravovat půdu pro osobní a nákladní dronovou dopravu po celém Česku? Technologicky se jedná o vyřešený problém, jde jen o organizaci a nastavení bezpečného systému létání lidí a nákladu v nízkých výškách.

Hodnotový systém ve školství jako páteřní osa bude děti, ale nejen je (celoživotní vzdělávání!) vést k individuálnímu sebevědomí, schopnosti rozlišovat kvalitní znalosti a informace od clickbaitového odpadu, ale hlavně ke schopnosti cenit si takových znalostí a kvalitních informací. Povede také k silnějšímu pocitu sounáležitosti s ostatními, solidaritě a zvýšenému vědomí občanství.

Pokud tímto způsobem nezastavíme oslabování demokratických institucí a nástup autoritářů, bude příštích 40 let pro naši spíše menší zemi bez nerostných surovin obdobím úpadku. Bude to proto, že technologický a vědecký pokrok státy této planety rozdělí na ty, které budou spoluvytvářet hodnoty a budou mít vliv, a na ty, které se jen povezou ve vlaku taženém jinými. Budou bez vlivu, a tudíž v hodnotovém řetězci dole. Takové směřování nutně povede k dlouhodobému úpadku.

Je na nás, koho zvolíme, a na našich příštích vládách, do jaké skupiny zemí bude ta naše patřit. Při pohledu na naši politickou scénu máme mnoho důvodů ke skepsi a některé z nás ovládne pocit rezignace. A to by byla zásadní chyba.

Doporučované