Článek
Žiji v téměř ideálním kousku světa. Z existujících světů, které jsou mi známy, ani jeden nebyl k člověku tak lidský, tak tolerantní, tak přívětivý jako je ten, který mě už několik desítek let obklopuje.
Nikdy jsem doopravdy neměl hlad, neumíral jsem žízní, nikdo mi cíleně neusiloval o život, ani nebránil myslet po svém a vlastnit svůj názor. Měl jsem přístup ke vzdělání, ke zdravotní péči, k informacím a především ke svobodě.
Žijeme v dobrých časech na dobrém místě. Dobrém natolik, že si to mnozí z nás ani neuvědomují. A měli by. Není jisté, že to bude trvat dlouho, určitě ne věčně.
Zdá se mi, že tento svět se bohužel mění. Je to normální, pořád se mění, jde jen o to, jestli se stává lepším, nebo horším. Jistě, vnímání pojmů „lepší“ či „horší“ je do značné míry subjektivní, je založené na našem osobním hodnocení stavu. Ale já, možná naivně, věřím, že to, co je dobré a prospěšné, lze určit i objektivně.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii Česká volba, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Jistý Kant kdysi řekl, že k tomu máme nástroj. Říkáme mu mravní zákon a vychází z racionálního poznání. Je univerzální a je přítomen v každém rozumném bytí. Jeho cílem je respekt k důstojnosti každého člověka. A mně se tento názor zamlouvá tak moc, že bych rád podle něj žil, jednal a rozhodoval se.
Stejný pán mi kdysi vnuknul myšlenku, že člověk a lidství je nedotknutelný cíl, nikdy ne prostředek. Měl jsem pocit a pořád ho mám, že to byl motor toho, co jsme zažili v listopadu 1989, a možná proto události těch několika týdnů považuji za největší zázrak, který mne v životě potkal.
Máme sklon vidět svět v opozitech
Už nějakou dobu se mi však zdá, že někdo mi tuto mou idealistickou představu chce zbořit. Člověka se chytl politický marketing a udělal z něj právě ten nástroj. A on se tak málo brání, protože se mu zdá, že je nástrojem cenným, že je nástrojem, který sám sobě přináší štěstí, a nechce si připustit, že je pouze nástrojem kampaně, nahraditelným jinými nástroji, až se otupí.
Podporují ho v tom líbivé řeči o hodnotě jeho názoru, o náležitosti k tomu „správnému My“, pořádně vymezeném proti všem, kdož jsou „Oni“, řeči o ohrožení jeho identity „těmi druhými“, dokonce o ohrožení jeho identity fakty a „elitami“. To všechno je pochopitelné a má to základ v našem biologickém, historickém a psychologickém nastavení.
Rád bych se zastavil právě u toho nastavení, které je tak lehce zneužitelné, protože ho považujeme za přirozené.
Začněme třeba u radikálního vymezení se vůči těm, co vidí svět trochu jinak. Lidský mozek má tendenci kategorizovat svět do ostrých opozit – dobré/zlé, bílé/černé, světlo/tma… je to evoluční danost, po miliony let bylo výhodné a dokonce život zachraňující rychle se rozhodnout mezi únikem a bojem, mezi volbou bezpečného a riskantního, mezi přítelem a nepřítelem.
Rychlost vyžadovala zjednodušení reality, mentální zkratku bez nuancí. Proto se jí držíme i v případě, že na vyhodnocení rizik či důsledků máme dost času. Máme ji zakódovanou v mýtech, náboženství, kultuře i jazyce, je nám „přirozená“, a proto příjemná.
Racionální úvaha o detailech zdržuje a je namáhavá, dokonce může být bolestivá, vyhýbáme se jí, nebo ji odsouváme na pozdější dobu, přestože historie nás učí, že později už může být pozdě.
Biologický sklon vidět svět v opozitech je naštěstí díky rozumu, který dovede korigovat emotivní zkratku, adaptivní, nikoli absolutní. Přál bych nám všem odvahu vidět, kdykoli to jde, svět barevně, ne černobíle, a nacházet celou škálu nuancí mezi póly nabízenými politickým marketingem. Možná bychom pak připustili, že „My“ jsme v mnohém stejní jako „Oni“, a že nám dokonce jde o velice podobné cíle, které nejsou na koncích provazu, nýbrž někde mezi nimi.
Opravdové vnímání reality, té skutečné, vyžaduje víc než jen černobílý pohled – a my přece umíme vnímat detaily, drobnosti, kontext, smysl… Otupí to sice velké emoce a sníží přitažlivost rázných gest, ale otevře nám to svět. Svět velice barevný.
Možná nám v něm nebude všechno úplně tak jednoznačně jasné, nebude se nám v něm rozhodovat jednoduše, ale o to pravdivěji a adekvátněji. Budeme pochybovat, zvažovat, váhat, ale třeba se dostaneme blíž k pravdě a k jejímu smyslu. Co víc, otevřeme dialog v sobě i vůči „těm druhým“.
Nebojme se podívat na věci z jiného úhlu, jinýma očima, třeba i očima těch nenáviděných, které máme v šuplíku „Oni“. Možná pak zjistíme, že nám nakonec jde o jediný celek, v němž lze svobodně žít, rozvíjet se a dýchat, „Dobro“ se pak nebude vztahovat jen k „nám“, ale i k „nim“ a nebude předmětem sporu.
O ná-vidění
Jeho hledání bude novým rámcem pro společenské sjednocení, pro toleranci odlišností, pro důstojnost, dialog o budoucnosti, pro poznání sounáležitosti. Já tomu pohledu říkám „návidět“ a není náhodou, že je opozitem k pojmu „nenávidět“.
Změní to možná náš názor, budeme-li mít odvahu opustit ho, a to není lehké. Náš názor je do nás vrostlý, je spojen s naším vnímáním světa, s naší identitou, s naší osobností – ale je právě tím, co musíme neustále poměřovat fakty, a máme právo ho změnit, je-li s fakty v rozporu, protože opravdový jevový svět je světem faktů, ne světem názorů.
Stojí za to jim věřit, i kdyby náš názor nepodporovaly – to je zdroj větší integrity, než jakou je ta naše, zdánlivě neotřesitelná, láskyplně hýčkaná, čistě osobní.
Věřit faktům znamená důvěřovat těm, kteří nám je předkládají, důvěřovat povolanějším, odborníkům ve svých oborech, tedy těm, které všeználci a odpůrci racionality nazývají „elitami“, co útočí na naši „přirozenost“. Opravdové elity jsou autority – které přinášejí potravu rozumu.
Nenechme si fakta relativizovat floskulí, že každý má svou pravdu, ani „lidovými“ alternativními či konspiračními názory, které jsou snadno pochopitelné, protože takovými chtějí být. Alternativa pravdy je vždy jen lež – a nemá tak krátké nohy, jak bychom si přáli.
Nebuďme nástroji v rukou populistů ani utilitárních cyniků, i kdyby nám slíbili, že nám zajistí maximum štěstí a zbaví nás ze dne na den našeho utrpení. To jsou záležitosti, které si musíme vybojovat sami a hlavně se sebou.
Fakta nejsou emoce, nemusí být líbivá, nemusí být jednoduchá, nemusí nás chlácholit a utěšovat, nemusí v nás vzbuzovat hrdost ani pýchu. Ale představují opravdovost, realitu. Žít v ní je prospěšnější než žít v líbivém snu.
Fakta neohrožují naši identitu. Sami sebou zůstaneme vždy. Dokonce i když přijmeme realitu, i když budeme naslouchat těm druhým, i když si je dovolíme „návidět“.
A jeden z těch faktů je, že máme štěstí, že žijeme v dobré zemi a v dobrém čase. Začal jsem tím, a proto tím končím. Možná je na čase poděkovat tomuto faktu tím, že ho přijmeme a nebudeme se bát být šťastní.
