Článek
Představte si, že jste právě složili primátorský slib. Máte plno energie a vizi, jak zlepšit město, které jste dosud vnímal očima občana. Chcete postavit školu, usnadnit výstavbu bytů, podpořit inovace a kvalitu vzdělávání. Náraz přijde brzy – byrokratické překážky, zaklesnuté státní úřady, zdlouhavé procesy. Úředníci, kteří lpějí na formalitách a hledají řešení jen naoko.
K tomu zjišťujete, jak složitá je všední realita koaliční spolupráce v radě města. Nemáte kontrolu nad výběrem lidí, a přesto bez nich nic neprosadíte. Místo efektivní práce vás čekají dlouhá jednání, bolestivé kompromisy a tlak veřejnosti, která si myslí, že právě vy všechno řídíte a máte moc věci měnit. Proto vás přece zvolili. Na obyvatele však nemáte čas, musíte tančit mezi vejci úředníků i politiků.
Výsledkem je, že i přes veškerou snahu a energii se často nestane… téměř nic. Poposunuli jste projekt, ale realizace v nedohlednu. Startupům se nedaří, zato „endupy“ se hromadí. Místo desítek potřebných škol jste protlačili jedny jesle a metro stojí ve stanici ÚOHS.
Jste jako člověk, který právě vyběhl dlouhé eskalátory v protisměru a nahoře stojí zpocený, unavený, ale s vítězným pocitem, že něco dokázal. Místo uznání se mu ovšem dostává nepochopení a nadávek, proč dělá takové kraviny.
Jsme tak neschopní? Chybí lídři? Ne. V městských radách jsou často schopní a erudovaní lidé. Ale nastavili jsme si systém, který mrhá jejich potenciálem a ještě z toho máme malý užitek. Vybereme Pastrňáka, ale do zápasu ho pošleme bez hokejky.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
V 90. letech jsme v euforii ze svobody a bez praktické zkušenosti s demokracií vytvořili idealistický systém – společné rozhodování opřené o velké strany čítající desetitisíce členů. To ale nenastalo, takové strany nemáme a celkový počet straníků ubývá. Pro ilustraci, nejsilnější politická strana je dnes zhruba stejně početná jako obyvatelstvo pohraničního městečka Vejprty (2700 členů, resp. obyvatel).
Máme zastupitelskou demokracii. Zastupitelstvo, nejvyšší orgán a suverén samosprávy, je tvůrcem pravidel i pojistkou. Určuje strategie, rozpočty a plány, dělá velká rozhodnutí. Je v pořádku, že někdy jedná těžkopádně, to je povaha demokracie a záruka stability.
Zastupitelstvo také volí radu v čele s primátorem, která má za úkol každodenní řízení, stovky malých praktických rozhodnutí. Na obyvatele města, kvalitu života i rozvoj mají právě tato rozhodnutí největší vliv. A přesně tady systém selhává.
Fun fact
Bývalý starosta New Yorku Michael Bloomberg říkal, že řídit město znamená dělat tisíce malých rozhodnutí každý den – a každé z nich má dopad na životy lidí.
Fun fact: New York volí v komunálních volbách osm politiků. Sedmkrát menší Praha 1200 politiků.
Primátor má jeden hlas v radě a tým z lidí, které si nevybral a kteří se někdy na dané pozice ani nehodí. I jednoduchá pragmatická rozhodnutí (prší – otevřu deštník) jsou často politickým obchodem. Když chcete mít převahu, nejúčinnější strategií je blokovat ostatní kolegy v radě. Být konstruktivní je slabost. Při absenci velkých stran se komunální volby navíc proměnily v lokální festivaly nápadů či protestů, což hledání rozumné dohody nepřidává. Nelze to shodit s tím, že je to jen o lidech, to by bylo nepochopení ekosystému – je přece základem politiky usilovat o co největší vliv a pozornost. „Zabránili jsme“ jsou častá první slova mediálních výstupů.
Bohužel, tento stav nepomáhá prosperitě města, spíše naopak. Rozhodnutí, které zabere Varšavě dvě hodiny, v Praze trvá šest měsíců, pokud k němu vůbec dojde. Většina rozhodnutí je zaseklých – krize bytové výstavby může sloužit jako ukázkový průvodní jev. A voliči jsou rozčarovaní, protože si oprávněně myslí, že primátor přece řídí město. Když to nefunguje, pochybují o kvalitě demokracie a volají po silné ruce.
Ztrácíme čas. V dnešním světě už neobstojí osvědčená strategie „počkáme, až se to přežene“. Musíme reagovat. Než se stal telefon běžnou součástí životů většiny populace, trvalo to 70 let, desítky volebních období. U internetu to bylo pět volebních období, u sociálních sítí již jen dvě. AI razantně nastoupila za pouhou polovinu volebního období. Technologický vývoj má razantní dopady na životy i ekonomiku. Řízení města musí tuto dynamiku sledovat, jinak nemáme šanci vytvořit prostředí, kde se bude dařit inovacím, hi-tech oborům, investicím. V inovačním prostředí jde o týdny či měsíce. Naše zažitá nejkratší časová jednotka je přitom „takdvaroky“. Kdybychom nasčítali různé lhůty navazujících procesů, překročíme i ty nejdelší výhledové rámce většiny investorů…
Pojďme to změnit, umožněme primátorovi řídit město. Zastupitelstvo by volilo pouze primátora, který by si sestavoval radu sám. Rozhodování by bylo na něm a odborných náměstcích, kterým by kompetence delegoval. Pracovali by pro primátora a měli motivaci na společném výsledku. To by přineslo řádově vyšší efektivitu a profesionalitu do každodenního řízení města, čitelnost pro vnější partnery, schopnost inovovat, možnost najít rychle řešení, přijmout riziko, využít leadership. Ostatně právě tak je řízena většina úspěšných měst Evropy.
My sami tak jednáme během krizí. Při povodni či jiné živelní katastrofě svěříme veškeré pravomoci primátorovi a necháme ho to s jeho týmem celé odřídit. A přesně v ten moment se zpravidla ukáže, že jsme schopní, umíme se řídit, umíme komunikovat, umíme efektivně využívat data. Nejedny povodně to prokázaly. Velká města přitom dnes mají akutní „povodeň“ v bydlení, školství či inovacích. Méně viditelnou, ale s o to horšími následky pro obyvatele měst i celý stát. Proč i v těchto případech nepoužijeme to, co umíme?
Přenesení pravomocí na primátora by byla relativně malá změna, ale s velkým efektem. Není třeba kvůli tomu měnit volební systém a už vůbec ne ústavu. V naší legislativě by se nejednalo o žádný cizorodý prvek, malé obce žádné rady nemají. A i když si to možná dnes nedokážeme představit, tak rozhodně nemusí platit princip, že čím větší město, tím větší a složitější politické orgány potřebuje. Platí, že čím větší a složitější město, tím profesionálněji musí být řízeno.
Odborníci to chápou, poslanci si to málo připouštějí a státní správa to dokonce odmítá, ale velká města nelze řídit a rozvíjet podle stejných pravidel jako malé obce. Je mezi nimi tisícinásobný rozdíl ve velikosti. Velký koncern a garážová firma se také neřídí stejně. Oba subjekty pro svůj úspěch a konkurenceschopnost potřebují něco jiného.
Proč jen velká města? Copak to nemá fungovat všude? Jistě má, ale efektivní řízení měst je zájmem všech – od premiéra přes ministra financí a hejtmany až po starostu nejmenší obce. Jednoduše proto, že ve velkých městech se tvoří většina HDP Česka a plní se státní kasa. A města by mohla přispívat i více. Ne úpravou koeficientů či rozpočtového určení daní (RUD), ale díky vyššímu ekonomickému výkonu. Pro výstavbu infrastruktury či podporu slabších regionů potřebujeme prosperující města. Jenže my jim v tom nepomáháme.
V tom jsme rozdílní od Polska či Německa, kde si národní vlády význam měst pro hospodářství dobře uvědomují a snaží se o co nejjednodušší podmínky pro jejich fungování. Věda, výzkum, kreativní průmysl, inovace profitují z velkých měst. S trochou nadsázky tvoří prosperující města podvozek, na kterém všichni jedeme.
Rozhodně nechci říci, že nezáleží na tisících malých obcí, kde často vše stojí pouze na obětavé službě starosty, který má limitované prostředky a jen zavalen administrativou. Tomuto tématu se věnuje řada politik, programů, výzkumů. Náš systém vlastně relativně dobře funguje jen u menších měst, kde má starosta jak prostředky a zaměstnance pro řízení, tak i dostatečný politický vliv v zastupitelstvu.
A posílení primátorů by k rozvoji měst pomohlo. Ne, není to celková reforma veřejné správy – ta by byla lepší, ale není dohodnutelná – tisíce obcí, desítky tisíc volených funkcí, složité politické orgány, časté volby, přenesená působnost státní správy mimo politickou kontrolu… Není v silách nikoho takto složitý systém zefektivnit jednou reformou. Ale můžeme začít tam, kde nás nejvíce tlačí bota. Řešení je na vládě a Parlamentu, až ve druhé řadě je to otázka komunálních voleb.
Města mají mnoho dalších palčivých témat (ekonomická motivace rozvoje, vliv státní správy bez odpovědnosti, desítky městských částí a další a další). Pokud máme začít problémy někde rozplétat, začal bych u řízení a důvěry v demokracii. A ano, když to změníme, je tu riziko, že nějaké město bude chvíli řídit blb. To ale bylo a bude vždycky. Důležitější je dát šanci těm, kdo mají chuť a energii něco dělat. Dát Pastovi hokejku.
