Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V květnu letošního roku vyšly výsledky zajímavé studie. 57 čerstvě atestovaných psychiatrů z pražské a plzeňské lékařské fakulty dostalo kazuistiku chlapce s anonymním dotazníkem a prosbou o hodnocení, co by si s ním počali. Nově atestovaní psychiatři měli určit diagnózu, navrhnout doporučení a případnou medikaci. Nevěděli ovšem, že se jedná o výtah z 3. kapitoly románu Dobrodružství Toma Sawyera.
94 % z těchto novopečených lékařů na základě symptomů, považovaných v polovině 19. století za běžné chlapecké dobrodružství, u „pacienta“ diagnostikovalo psychiatrickou poruchu, a 62 % z nich doporučilo farmakoterapii, nejčastěji antidepresiva a antipsychotika.
Tomova dobrodružství odpovídala kulturnímu kontextu amerického venkova 19. století, Toma čtenáři znají jako sympatického rošťáka. Dnes ale ve stejném chování vidíme příznaky psychopatologie. Studie poukázala především na problém psychiatrizace a snižující se duševní odolnost při řešení problémů. To je proces, kdy se problémy, které mohou mít sociální, psychologické nebo kulturní příčiny, začínají vykládat a řešit výhradně jako psychiatrické poruchy.
Jiná studie, Mgr. Vojtěcha Pišla, ukazuje, jak význam docela obyčejných slov jako „smutný“, „unavený“, „rozjívený“ nebo „roztěkaný“ získává nádech psychopatologie. Výsledky sledující významové proměny podobných slov od počátku 90. let 20. století do začátku let dvacátých tohoto století demonstrují probíhající psychiatrizaci a medikalizaci: kulturní proměnu, která z docela obvyklých prožitků a vlastností dělá symptomy duševních onemocnění. A z jejích nositelů oběti, které jsou zralé k medikaci, ale nikoliv k životu.
Jan Vevera, psychiatr a jeden ze spoluautorů v úvodu citované studie, soudí, že nejmladší generace často potřebuje spíš něco jiného než intenzivní psychiatrickou léčbu. „Neposkytujeme příklady odolnosti a propagujeme roli oběti. Snažíme se učinit každou situaci co nejbezpečnější pro zdravotnický systém, ale bohužel ne pro naše klienty.“
Můžeme se dohadovat, zda je psychiatrizace života a psychoterapeutická kultura důsledkem Tik-Toku a dalších sociálních sítí, lobbyingu farmaceutických firem, ztráty životních jistot a stability, nebo rozpadu rodin a záchytné sítě, kterou svým členům tradičně poskytovaly. Asi od všeho něco. Co je ale zjevné, že osobnostní nastavení zvané locus of control (LOC), neboli víry v to, do jaké míry dokáže jedinec ovlivňovat události a jejich důsledky ve svém životě, má podle řady studií velký dopad na pocit životní spokojenosti, motivaci, úspěch i zdraví.
Osoby s interním LOC věří, že se jejich život vyvíjí zejména v závislosti na jejich vlastních schopnostech, činnosti a úsilí a že svůj život mají pevně ve svých rukou. Jsou přesvědčení, že jsou události podmíněny jejich vlastním chováním, nebo jejich relativně stálými vlastnostmi. Tito takzvaní internalisté bývají zdravější, spokojenější, mají vyšší sebevědomí a lépe zvládají zátěžové situace.
Jedinci s externím LOC řízením vnímají odměnu či trest jako nezávislé na svých činech, jako důsledky náhody, moci jiných lidí, osudu, kapitalismu - či vlastní psychické poruchy. Tito lidé pak často používají pasivní strategie zvládání zátěže, objevují se u nich pocity bezradnosti a rezignace. Častěji se u nich vyskytuje problémové chování a mají i vyšší riziko sebevražedného jednání či obezity. I proto je vždycky výhodnější vzít opratě do vlastních rukou, i když – a zejména když - se náš kočár zrovna řítí z kopečka.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Výzkum provedený v loňském roce ve Spojených státech došel k závěru, že pro 72 % dívek a 67 % mužů generace Z, tedy narozených v letech 1997-2006, jsou „psychické problémy důležitou součástí jejich identity“. Zatímco jejich rodiče i prarodiče se vymezují svými životními a pracovními rolemi, tato generace se ztotožňuje se svými poruchami.
Jazyk i pojmy se terapeutizují.
Každý osobnostní rys, návyk či výstřednost se stává problémem, který je třeba řešit. Malým chlapcům, kteří se chovají impulsivně, jsou hluční a moc rychle běhají a skáčou, diagnostikujeme ADHD.
Roztržité přátele, kteří notoricky chodí na schůzky pozdě, omlouváme poruchou pozornosti. O člověku, který se obětuje pro druhé, říkáme, že si kompenzuje citovou deprivaci z dětství. Kdo se snaží o hluboký romantický vztah, je příliš závislý a nezdravě fixovaný na jiné. Chováme se nepřijatelně ne proto, že jsme pitomci, ale proto, že si neseme trauma z dětství. Prožívané emoce jsou teď symptomy poruchy. Není divu, že pro všechny takové diagnózy nemáme dost psychiatrů a psychoterapeutů.
Samozřejmě není nic špatného na tom, když si necháme odborně pomoci, pokud máme problémy - a staneme se díky tomu třeba lepším partnerem nebo rodičem. Znepokojivá je však tendence posedlosti vlastním duševním zdravím, orientace na vlastní pocit štěstí a seberealizaci jako na svůj nejvyšší cíl - a to i na úkor druhých. Terapeutická kultura na první místo klade moje vlastní potřeby; její nejoblíbenější frází je: „Slouží MI to, pomáhá MI to“? Aplikace pro duševní zdraví nás učí sledovat a brát vážně každou svou emoci.
Tato kultura nápadně připomíná náboženství. Před spaním se nemodlíme, ale opakujeme si pozitivní afirmace. Neobracíme se k Bohu, ale posíláme prosby vesmíru. Tato nová víra ale opomíjí právě ty nepohodlné aspekty, které potřebujeme nejvíce. To znamená vědomí toho, že cesta přináší i překážky, které je třeba vlastním úsilím překonat, a někdy i nepříjemné pocity a odříkání, protože bez nich nelze růst.
V tomto novém náboženství chybí i pocit stability, pocit, že jsme součástí něčeho většího, trvalejšího. Zdá se mi, že mladí lidé dnes ale právě po takovém hlubším spojení zoufale touží. Hledají něco, co není prázdné, komodifikované a pomíjivé. Touží po něčem, co vydrží a přesáhne je samotné.
