Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Komunismus vedl k totalitě a zabil miliony lidí. Byla to pouhá vějička, na niž se nešťastní, frustrovaní a chudí lidé chytili, když hledali cestu k lepší budoucnosti. A v historickém kontextu mu ještě posloužil výsledek 2. světové války a moc i respekt, který si tehdejší Sovětský svaz získal. Ten však utopil v nespravedlnostech, nesvobodě, izolaci a chudobě.
Když se čeští komunisté v roce 1968 přesvědčili, že jsme pouze nesamostatným sovětským satelitem, přišel definitivní konec nadějí na život podobný tomu západnímu. Okupace více než půl milionem vojáků Varšavské smlouvy a tisíci tanků odstartovala normalizaci – dobu ostnatých drátů, cenzury a autocenzury, bez níž se nedalo přežít.
Slovník husákovského Československa a jeho témata se přitom nápadně podobaly současným programovým bodům hnutí Stačilo!. Je to směsice populismu a národního socialismu, jež všem slibuje naprosto vše, přičemž nikde není jediná zmínka, kde bychom na realizaci těchto slibů vzali.
Z historie již víme, že peníze by se nejprve braly těm bohatým a později i střední třídě. Chudými bychom se tak stali všichni. A to vše by se zakrývalo líbivými hesly o míru, suverenitě a národní hrdosti. Dnešní komunisté navíc odmítají přenášení pravomocí na západní nadnárodní organizace a plánují zestátnění médií i represivní regulace neziskových organizací. Ano, to vše tady už taky bylo.
Ale to, co je v jejich programu nejnebezpečnější, je referendum o vystoupení z EU a NATO. To není jen nějaká politická „technikálie“, ale hra s ukotvením naší země v euroatlantických strukturách. Je to hazard. Tyto organizace jsou aspoň jakousi zárukou toho, že se v nějaké podobě nebude opakovat srpen 68 a ruské tanky nebudou stát v našich ulicích, aby nás opět „zachránily“ před svobodou a demokracií.
Že je komunismus mrtvý, vědí dnes i v Rusku nebo v Číně. V obou zemích mají ke klasickému modelu fungování vysněné komunistické společnosti velmi daleko. Možná dál než velmi levicová Evropa. Hra na současný český komunismus tedy není ničím jiným než koketováním s Putinem a sbíráním hlasů nešťastných lidí, kterým připadá, že v současné společnosti nemají zastání.
Dá se to pochopit. Naše země prošla obdobím vysoké inflace a ceny energií byly bezprecedentní. Vymahatelnost práva je přinejmenším pomalá. Arogance moci není neobvyklá. Příliš často se můžeme dočíst o nepravostech současných politických elit a docela logicky pak hledáme kohokoliv, kdo by nabídl vizi nějaké lepší budoucnosti.
Přes veškerou oprávněnost takového pocitu a všechny představitelné frustrace je však jedno zcela jasné. Komunistický program je pouhým šidítkem a lidé, kteří za ním stojí, jsou tvrdými pragmatiky, nikoliv apoštoly pravdy či dokonce zachránci společnosti. Historie 20. století nás o tom jednou navždy poučila a důkazem toho jsou desítky milionů mrtvých a dekády prožité v nesvobodě.
