Článek
Nejblíže k nepsanému zákonu o povolebních vyjednáváních má zvyklost, podle níž se liberální a demokratické strany nesmějí na koalici domlouvat se stranami, u kterých lze o jejich demokratickém smýšlení pochybovat. To se týká stran, které patří oligarchům, které se nedokázaly odříznout od komunistické minulosti, případně se hlásí k radikální pravici.
Takřka železné pravidlo ovšem může platit jen v tom případě, že tyto partaje – například ANO, SPD a Stačilo – nezískají většinu.
Praktickou ukázku, jak se skládají koalice, nabídly loni krajské volby. Tehdy se Spolu, Starostové a Piráti dohodli v zásadě ve všech případech, kdy to bylo možné. Jenže většinu v sedmi krajích získaly „podezřelé“ strany. Pak se stává přípustným, že „demokraté“ nabídnou koalici vítěznému ANO, „aby se předešlo účasti SPD a komunistů v krajské vládě,“ jak tehdy vysvětlil místopředseda STAN Lukáš Vlček. To ovšem vyšlo jen ve dvou krajích, ve čtyřech dali Babišovi lidé přednost spolupráci s SPD Tomia Okamury. V jednom případě mohli vládnout sami.
Po letošních volbách do Sněmovny však nemusí tak jednoduchá rovnice platit, zvlášť pokud do Parlamentu proniknou Motoristé, kteří mají rovněž blízko k radikální pravici. Mohou „demokraté“ odmítnout jejich účast ve vládní koalici, kdyby s jejich podporou šlo odsunout do opozice Babišovo ANO, nemluvě o SPD a Stačilo?
Otázku jde ještě vyhrotit: Neměla by případná koalice „demokratických“ stran v případě nutnosti oslovit tři nebo čtyři poslance Svobodných a Trikolory, kteří se zřejmě dostanou do Sněmovny na kandidátce SPD, případně dva až tři sociální demokraty, kteří kandidují na předních místech za Stačilo?
To platí i pro Andreje Babiše. Pokud by si tím zajistil vládní většinu, byl by blázen, kdyby v případě potřeby vedle Motoristů neoslovil také pár lidí z kandidátek SPD a Stačilo.
Rychlou dohodu o nové vládní koalici může zkomplikovat i předvolební rétorika, která se předem distancuje od spolupráce s konkurenční partají. Lze ještě věřit tomu, že se Spolu, STAN a Piráti opravdu v příští vládě nesejdou s SPD a Stačilo, u jiných „vyloučených“ koalic se mohou zábrany postupně kácet s tím, jak se budou povolební jednání protahovat.
Příslibu jakékoli strany, že „s tím já do koalice určitě nepůjdu“, ostatně nemůže stoprocentně věřit žádný volič, který si pamatuje rok 1998, kdy dva hlavní rivalové, sociální a občanští demokraté, uzavřeli po volbách neslavnou opoziční smlouvu. (Václav Klaus v ní jménem ODS slíbil, že ve Sněmovně nikdy nepodpoří návrh na vyslovení nedůvěry vůči menšinové vládě Miloše Zemana, pokud na oplátku získá důležitá politická místa včetně předsedů obou parlamentních komor a pokud Zemanova ČSSD nebude zvyšovat daně.)
Na druhé straně politici porušují sliby jen neradi, pokud hrozí, že za to zaplatí vysokou politickou cenu, například konec kariéry.
Lze předpokládat, že povolební krajina bude plná nejistoty – pokud nedojde k překvapení a jednoznačnou převahu nezískají „demokraté“, anebo samotné ANO. Proto nebudou straničtí lídři po vyhlášení volebních výsledků jenom domlouvat koalice, ale také hledat nový princip, podle kterého se dá o koalicích efektivně jednat.
Správnou cestu může paradoxně ukázat tolik kritizovaná smlouva mezi Zemanem a Klausem. Její tvůrci se tehdy odvolávali na vzor Nového Zélandu. V roce 1996, po zavedení poměrného volebního systému, tam nastaly oběma velkým hráčům, Národní a Labouristické straně, velké starosti, jak domluvit většinu s těmi menšími, zvláště když ti malí s nimi často do koalice nechtěli. Řešením byla „dohoda o důvěře a podpoře“, kterou vládní strana uzavřela s konkrétní menší stranou z opozice.
Stalo se zvykem, že až tři opoziční strany hlasují pro důvěru menšinové vládě, případně některá z nich slíbí podporu rozpočtu či dalším klíčovým zákonům. Na oplátku příští premiér prosazuje některé z priorit menších partnerů nebo jim dokonce svěří jedno či dvě ministerská křesla nebo ředitelské místo důležitého vládního úřadu. Může tak vzniknout většinová koaliční vláda, ale stejně dobře funguje jednobarevná i koaliční menšinová vláda.
„Dohoda o důvěře“ může být nástrojem, který zajistí bezpečnou většinu také v roztříštěné české sněmovně a ještě přitom obejde často nedomyšlené předvolební závazky. Formálně by nešlo o úplný experiment. Podobným směrem se už v roce 2018 vydali šéfové poslaneckých klubů ANO a KSČM. Komunisté tehdy pod dohledem Miloše Zemana podepsali „toleranční patent“, kde se ovšem pouze zavázali, že při hlasování o důvěře podpoří Babišovu vládu a že nikdy nebudou hlasovat pro její svržení.
Pro naplnění novozélandského modelu přesto Česku chybí jeden předpoklad. Politiku v ostrovním státě určují dvě strany s jasným politickým profilem, u kterých nedává smysl, aby jakoukoli „smlouvu o důvěře“ uzavřely mezi sebou.
V tuzemsku jsou k dispozici dva dominantní hráči. Ovšem program koalice Spolu není jasně vyhraněným programem liberálně-konzervativní pravice, jako byl v ODS za časů Václava Klause nebo Mirka Topolánka. ANO sice loví voliče levicovými sliby vyšších sociálních dávek, přesto je stranou miliardáře a svůj program mění operativně podle potřeb volební kampaně. Politické postoje obou hráčů se od sebe liší příliš málo, aby jim menší strany mohly věřit, že se nebudou účelově domlouvat nad jejich hlavami.
Letošní volby a následná jednání o koalicích v každém případě zodpoví otázku, jestli se Česko posune k modelu, kde budou dominovat dvě pokud možno ideologicky vyhraněné superstrany, anebo jestli bude zdejší politika pokračovat směrem k chaosu, zákulisním dohodám, možná nakupování mandátů.
