Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Polarizace není stav společnosti, ale nástroj politiků v demokratických volbách. Zkušenost u sousedů popsal sociolog ze severoněmeckého města Brémy Nils Kumkar v knize „Polarizace“, z níž se může právě v těchto dnech poučit také Česko.
Se vzestupem populistické strany AfD se začali němečtí experti zajímat, jak se mohla společnost rozdělit natolik, že čtvrtina občanů volí radikální stranu, která je v ostré opozici ke zbytku politické scény. Nejvlivnější sociolog Steffen Mau překvapivě došel k tomu, že se Němci ve svých názorech valně neliší, bez ohledu na to, koho chtějí volit.
Podobné to je v Česku. Ani tuzemské průzkumy dosud neodhalily ideologickou propast, která by společnost dělila na dva nesmiřitelné ideologické tábory. O polarizaci se může mluvit stále častěji, v reálné společnosti však neexistuje.
Proti tvrzení, že společnost není rozdělená, neprotestuje podle deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung ani Kumkar. Upozorňuje však, že se polarizace názorů stala klíčovým nástrojem komunikace na sociálních sítích, v masových mediích a politice. Toho dokázali nejlépe využít právě pravicoví populisté typu AfD, kteří své požadavky zjednodušili na jednoduchá hesla o „nebezpečných migrantech“, „ožebračení populace“ Green Dealem, případně „rozvratu rodiny“ vinou genderových aktivistů. Tím zjednodušením vytvořili jeden z politických pólů, proti kterému se stejně radikálně vymezují liberální politici.
Mezi oběma póly se stejně jako ve fyzice tvoří „magnetické pole“, ve kterém je každý volič nucen hledat svou vlastní pozici. Většina občanů není tak radikální jako jedna nebo druhá strana, ovšem i když nezastávají tak vyostřené pozice, přesto se vůči jednomu i druhému pólu musí nějak vymezit, v ideálním případě ve volbách.
Polarizace není podle brémského sociologa nutně nebezpečím pro demokracii, spíše se „takřka nezadržitelně“ stává metodou, bez níž se moderní demokracie neobejde. Ve volbách vždy záleží na tom, jestli se podle daných pravidel dokážou lépe zařídit pravicoví populisté, kteří se prezentují jako obránci lidu proti uzavřeným elitám, či liberální demokraté, kteří staví na klasických hodnotách svobodné společnosti. V každém případě se díky polarizaci stává politika srozumitelnější a zajišťuje vyšší volební účast.
V tuzemsku je očividné, které strany jednoznačně sází na antielitářský populismus, které chtějí hájit „svobodu a prosperitu“ a kdo zvolil sice populistickou, přesto uměřenější pozici. Jak však svědčí srpnová data Medianu, podle kterých se voleb chce zúčastnit jen 57 procent voličů, politikům se dosud nepodařilo najít téma, které by předvolební debatě dodalo potřebnou razanci, polarizovalo její účastníky a v důsledku přitáhlo voliče.
Těžko to může být překřikování, kdo víc slíbí v sociálních dávkách, dostupnosti zdravotnictví, výstavbě dálnic a dalších sektorech veřejných služeb. Ceny v energetice chce snížit každý a progresivním tématům, jako je legalizace marihuany či manželství pro všechny, se každý zatím vyhýbá.
Názory se mohou tříbit nad plány populistů zrušit koncesionářské poplatky, zřetelně protichůdné názory strany postupně deklarují v otázce podpory Ukrajiny – jedni chtějí omezit zbrojní pomoc a dokonce poslat válečné uprchlíky domů, druzí chtějí Ukrajinu bezpodmínečně podporovat až do nastolení spravedlivého míru. Bylo by to ovšem poprvé, kdy by výsledek voleb určilo zahraniční téma.
