Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Volby dopadly, jak dopadly, ANO dostalo nejvíc hlasů. Nemá však většinu a teď se hraje o to, zda ji najde v objetí dvou extrémů, nebo zda se končící vládní strany vzburcují k racionálnímu postupu a začnou s Andrejem Babišem vyjednávat. To, že prohrály volby, ještě neznamená, že ze sebe mohou sejmout zodpovědnost za další osud státu. Do Sněmovny bylo zvoleno šest kandidujících formací složených dohromady z 12 stran, nikoli dva neprostupné bloky.
Skoro po dvou týdnech už snad opadly emoce z kampaně a horké hlavy vychladly. Jedna hluboká myšlenka říká, že politika začíná tam, kde končí názorová shoda, a to se přesně hodí na dnešní situaci. Pokud Babiš zformuje svou vládu se dvěma extrémy a bude záviset na jejich hlasech ve Sněmovně, je oprávněná obava, že se řítíme někam, kde to bude vypadat určitě jinak, než když vládl s tehdejší soc-dem.
Obě malé strany budou tlačit zemi do extrémních končin, kde dosud za posledních 35 let nikdy nebyla. Někam k Orbánovi, Ficovi a Kaczyńskému. K útokům na opozici a každého, kdo je jiného názoru než oni, k roli černé ovce v rámci EU a k rozpaky budící zahraniční politice. Ke zpochybňování pomoci Ukrajině, k útokům na veřejná média, akademické svobody a základy racionální péče o životní prostředí. Nevěřme dnešním prohlášením, že nebudou chtít vybičovat národ k referendu o setrvání v Evropské unii, to se může rychle změnit.
V takové chvíli si strany, které dostaly méně hlasů, nemohou jen tak sednout do opozičních lavic a říkat: Podívejte, co jste si zvolili, my jsme vám to ale říkali. Politika „čím hůř, tím lépe“ není seriózní politikou.
Nemohou se chovat, jako by prohrané volby znamenaly, že se teď budou věnovat jen samy sobě, a soustředit se na vnitrostranické boje o budoucí vedení (ODS a TOP 09). To jsou jejich problémy, které nás jako občany nemusí zajímat. My máme právo po nich chtít, aby jednaly v zájmu celku. Bývalé vládní strany včetně Pirátů dostaly dohromady jen o něco méně než polovinu hlasů, což je silně zavazuje, není důvod si myslet, že jsou jen malým kolečkem.
Nutnost racionální politiky
Babišova představa rychlé koalice má navíc stále více prasklin, jeho hypotetický motoristický partner ukazuje stále neakceptovatelnější tváře. I proto je nejvyšší čas přemýšlet o alternativních možnostech.
Všichni samozřejmě víme, kdo je Andrej Babiš, známe jeho hysterické, agresivní chování vůči bývalé vládě i všem, kdo mu stojí jakkoli v cestě. Teď by ale měla nastoupit racionální politika, zbavená emocí a postavená na tom, co je dobré pro stát.
Babiš potřebuje ke svým 80 poslancům něco málo přes 20 dalších hlasů. To je příležitost si ho nějak zavázat. Proč by s ním některé odcházející strany neměly začít diskrétně jednat a nabídnout mu například tichou podporu, aby mohl fungovat s menšinovou jednobarevnou vládou? Vždy si to přál. Bylo by to výměnou za jisté červené čáry, jako je naše pevné členství v EU, nezpochybňovanou podporu Ukrajiny, dodržování zásad demokratického státu, jako jsou veřejná média a nezávislé soudy. Tak jak to po něm chce prezident. Babišovi by nejspíš zůstala volná ruka ohledně ekonomiky, která je pro něj důležitá, ale tu by měl v případě vlády s extrémy tak jako tak.
Takový deal by nebyl nic krásného, ale by byl tím nejlepším, co povolební aritmetika a chladný úsudek nabízejí. Mohlo by to vypadat třeba tak, že by při některých hlasováních strany dnešní vládní koalice odešly ze sálu a snížily tak potřebné kvorum. S něčím takovým přišel před pár dny i Miroslav Kalousek.
Proti podobnému scénáři lze samozřejmě vznést spoustu námitek, je ale lepší řešení? Především, bude mít Babiš o něco takového vůbec zájem? A vydýchají to voliči končících vládních stran? Záleželo by na politicích, aby jim to transparentně a racionálně vysvětlili. Jejich voličstvo si určitě nepřeje, aby tu vládli Motoristé a SPD.
Že je Babiš predátor a ve své minulé vládě tehdejšího menšího partnera ČSSD vysál a zlikvidoval? To by opět záleželo na politické šikovnosti představitelů dotyčných stran. Navíc by nebyli součástí vlády a měli by volnou ruku v kritizování jejích nejrůznějších kroků.
Damoklův meč soudního stíhání
Předseda ANO sice dostal ve volbách nejvíc hlasů, ale vznáší se nad ním Damoklův meč soudního stíhání. Po letech relativní lehkomyslnosti, s níž se stavěl k Čapímu hnízdu, pro něj jde do tuhého. Vrchní soud přece rozhodl, že Babiš spáchal trestný čin, a je na soudci formulovat výši trestu. K tomu by ho musel vydat nový Parlament a dnes to vypadá, že to neudělá. Tomio Okamura, který je v obdobné situaci, pro stíhání ruku nezvedne.
Strany odcházející koalice budou v tomto případě zřejmě hlasovat pro vydání jako jeden muž, Babiš ale nejspíš vydán nebude a s tím bude třeba zacházet jako s faktem. Nebude-li vydán teď, má zaručeno, že nebude stíhán po celou dobu svého mandátu. Proto dnes závisí na hlasech obou extrémů, pravděpodobně proto jim nabídl ve vládě neskutečnou téměř polovinu ministerstev, ač jsou se svými 28 vedle jeho 80 poslanců jen chudými příbuznými.
Jakmile bude ovšem odhlasováno (a je otázka, kdy se to stane), nebude je už potřebovat. Už teď mu způsobují jeden problém za druhým. Nikdy si navíc nebude moci být jist jejich plnou podporou 108 hlasů, už proto, že například na kandidátce SPD byli zvoleni i lidé z jiných malých partají, kteří budou chtít být také slyšet a nebudou slepě následovat předsedy obou stran. Lze tedy předpokládat, že nějaká případná menšinová vláda by mohla přijít až po tomto hlasování.
To všechno jsou fakta, s nimiž musí racionální politici pracovat. Nebýt jen zapouzdřeni ve svých vnitrostranických šarvátkách, nemít zrak upnutý jen na hypotetický post předsedy či místopředsedy partaje, ale myslet na stát. Je ovšem mezi politiky těch stran nějaký státník?
Zatím se zdá, že si buď představují pár let v klidné opozici, možná doufají, že Babišova vláda se dvěma extrémy dlouho nevydrží, nikde ale není vidět nějaká aktivita. Jako by celou zodpovědnost za stát nechávaly na prezidentovi, který dnes jako jediný mluví a koná v zájmu celku. Není ale všemocný. To nebyl ani Beneš v roce 1948 a výsledek byl, jaký byl.
