Článek
Z předvolební kampaně se podle očekávání pozvolna stává souboj o nejfikanější lež či manipulaci. Ekonomická data bez kontextu a beze smyslu chrlí všechny strany, ať už v absurdních tabulkách jako Spolu, nebo na pastelových plakátech jako ANO.
Velkou pozornost vzbudil šéf hnutí ANO Andrej Babiš, když v odvázaném vystoupení ve vlastním pořadu Hlasovka vychrlil sliby za stovky miliard korun od vykoupení ČEZ přes snížení firemních daní po mimořádné příplatky k důchodům.
Mnohem menší pozornost vzbudila zpráva Národní rozpočtové rady, podle níž v českých veřejných financích na úrovni státního rozpočtu přetrvává „zřetelná nerovnováha“. Jazyk fiskální autority musí být kulantní, ale dalo by se to přeložit tak, že v české státní kase je pořád díra jako vrata, stát utrácí mnohem víc, než vybere, dluh bobtná a situace se nijak zásadně nelepší. A to přestože příjmy státu i výběr daní solidně rostou vlivem zvyšování nominálních (nikoli reálných) mezd.
Stručně řečeno, stát si na fungování ve své současné podobě dlouhodobě nedokáže „vydělat“. Protože se jedná o takzvaný strukturální deficit, nedá se z něj jednoduše „vyrůst“, nevyřeší se žádným zázračným „nakopnutím“ ekonomiky, ani kdyby něco takového bylo možné udělat. Lze jej řešit jen dvěma nástroji či jejich kombinací - snižováním strukturálních (pravidelných) výdajů, anebo zvyšováním strukturálních (pravidelných) příjmů. Jinými slovy - omezením nákladů na služby státu, nebo zvýšením daní.
Naléhavost řešení díry ve veřejných financích je ještě větší dnes, kdy snad všechny relevantní strany s výjimkou SPD uznávají nutnost navýšit obranné výdaje státu minimálně ke třem procentům velikosti ekonomiky.
Nejrozšířenější, ale zároveň nejfalešnější předvolební politickou představou je, že stávající podobu státu a rozsah jeho služeb (plus třetinové zvýšení výdajů na obranu a libovolné předvolební dárečky) lze ufinancovat se současným daňovým systémem. Přesněji řečeno lze, ale výhradně na dluh, který není ničím jiným než vyššími daněmi v budoucnu. Už letos vyjde jen správa státního dluhu na sto miliard a částka v nejbližších letech rozhodně klesat nebude. Zato může docela dynamicky růst, pokud se předvolební sliby utrhnou ze řetězu, jak to předvedl ve svém vystoupení Andrej Babiš.
Vlastně je letošní předvolební matematika pro voliče docela jednoduchá. Pokud bude někdo voličům tvrdit, že po nástupu do vlády nebude zvyšovat daně, je nutné se jej zeptat, které služby státu od důchodů přes vzdělávání, zdravotnictví a sociální systém až po obranné výdaje hodlá omezit a jak. Pokud by odpověď zněla, že se nic omezovat nemusí, pak takový politik s největší pravděpodobností lže. V lepším případě to nedělá vědomě, ale lže. Tak jako s týmž slibem lhal před minulými volbami Petr Fiala.
Samozřejmě uslyšíme o nutnosti „zeštíhlit stát“, tedy snížit výdaje. Lze si představit digitalizační projekty, které sníží náklady státu, aniž by omezily jeho služby, ale ty se budou vyvíjet a uvádět v život léta. Zatímco dluhy, deficity a náklady na dluhovou službu rostou teď.
Debatu o daních a velikosti a funkcích státu bychom před volbami potřebovali. Bohužel, když se o ni někdo pokusí, přičemž se opře o unikátní a pečlivě sebraná data, dočká se četného pohrdání a vulgarit - budiž, to může k diskuzi patřit -, ale ne alternativního návrhu, politického ani jiného.
Debata na úrovni „stát musí dělat tohle, tamto, platit za všechno nejméně tolik, ale daně jsou zlo“, dostala Česko přesně tam, kde jsme dnes. I proto, že je to v kostce politický program dvou hlavních politických sil, které si jinak hrají na nesmiřitelné soupeře.
Pramálo poučeni budeme zjevně nuceni zopakovat si stejný scénář jako před čtyřmi lety. Zvolíme si politiky, kteří budou slibovat, že nezvýší daně, a pak se budeme náramně divit, že tito politici lhali.
Jestli má stát vypadat a fungovat alespoň tak jako dosud, a ještě si připlatit za vlastní bezpečnost, nemluvě o dorovnání tragických vnitřních dluhů například ve vzdělávání, bude potřebovat jak efektivnější fungování, tak vyšší příjmy.
Není otázkou, zda příští vláda zvýší daně, ale komu. A o kolik. Buď se to dá bezmyšlenkovitě flikovat, jako jsme to viděli v tomto období, kdy se náhodně přidávala procenta tu a támhle. Nebo se to dá udělat s rozvahou o širším nastavení daňového mixu - například přestat týrat nejvyššími efektivními sazbami zaměstnance s nejnižšími příjmy, rozhlédnout se po nastavení majetkových daní v Evropě a chytře danit spotřebu. A pak je tu třetí možnost – zvýšit dluh, a tím neúprosně zvýšit daně (jedním z obou zmíněných způsobů) budoucím poplatníkům.
Smutné je, že ani mezi těmito třemi variantami si volič nemůže kvalifikovaně vybrat, protože je marketingovými týmy politických stran postaven před volbu mezi jednou a druhou předvolební lží.
