Porota: Volby mohou postavit celé Česko do velmi nečekaného světla

Na tyto otázky tentokrát odpovídají volební porotci Seznam Zpráv:

Bude mít na výsledek voleb větší vliv strach z války, přesněji řečeno z rozšíření konfliktu na další státy, nebo slábnoucí rodinné rozpočty, tedy u mnoha lidí sílící frustrace ze zdražování?

Jindřich Šídlo, novinář, publicista, komentátor Seznam Zpráv.

Především si nemyslím, že by základní dilema těchto voleb stálo právě takhle, existuje nejspíš spousta voličů, kteří se nemají lépe než před čtyřmi lety, ale přesto to pro ně neznamená důvod volit opozici. Stejně naopak: I lidé, kteří se nemají špatně a ruskou agresivní politiku nepodceňují, prostě mají i jiné důvody, proč nebudou volit vládní strany.

Ale dobře, myslím, že nakonec rozhodne spíš – jako při většině voleb – ekonomika, respektive stav vlastní peněženky. Nebo možná dokonce i dojem z vlastní peněženky. Ekonomické oživení, které zjevně zažíváme, jako by přišlo příliš pozdě na to, aby se dokázalo propsat do pocitů obyvatelstva, že už je zase docela dobře. (Přičemž pro spoustu z nich není, samozřejmě.)

A pak ještě není vyloučena jedna věc, že totiž celkové poměry voličů zůstanou v podstatě podobné jako v roce 2021, jen bez propadlých hlasů, což staví rázem celou zemi do úplně jiného světla, než se nám mohlo zdát před čtyřmi lety.

Pavla Horáková, spisovatelka a překladatelka, držitelka ocenění Magnesia Litera.

Strach je jeden z nejlepších motivátorů volební účasti a z politických stran se před volbami stávají obchodníci se strachem, aby voličstvo mobilizovaly a vylákaly k urnám. Rovnoměrně si mezi sebou jednotlivé strachy rozdělí, aby si každý volič našel ten svůj, včetně těch nejobskurnějších.

Bohužel strach z ruské rozpínavosti i obavy ze zvyšování životních nákladů patří ke strachům podloženým a dělicí čára při výběru mezi těmito dvěma zly nevede nutně jen mezi lidmi, ale i v hlavách a srdcích jednotlivců. Dát přednost košili, nebo kabátu? Upřednostnit vlastní prospěch, nebo zájem celku?

Zdá se, že tyhle dvě skupiny budou plus minus vyrovnané a jazýčkem na vahách se stanou subjekty, jejichž voliče k urně dožene nenávist nebo úplně jiné, záměrně přiživované fobie: ze svobody, plurality, novot, menšin, cizinců, inkluze, Evropské unie, neziskovek, očkování nebo třeba z chemtrails.

Jejich společným zdrojem je strach z vlastního stínu – ten příslovečný i ten jungiánský – a političtí šarlatáni s ním umí velmi dobře pracovat. Konečný vliv na výsledek voleb ale stejně bude mít těch několik desítek procent lidí, kteří z jakýchkoli pohnutek zůstanou doma.

Dominik Landsman, satirik, spisovatel, kromě jiného autor Deníčku moderního fotra.

Tady se přiznám, že nemám tušení. Strach z války už podle mě není tak silný a intenzivní, jak mohl být po začátku konfliktu. Už to trvá tak dlouho, že si na to lidé zvykají. Tím pádem ty rozdíly ve vlivu budou minimální.

Možná v širším kontextu se někteří voliči Spolu nebo dejme tomu STAN, kteří nechtěli jít k volbám, zaleknou toho, že pravděpodobně bude vládnout někdo, kdo chce vystoupit z NATO, tak s velkým sebezapřením půjdou volit ne proto, že by byli spokojeni s aktuální vládou, ale děsí se toho, že ta příští by byla daleko horší.

Přijde mi, že slábnoucí rodinné rozpočty byly odjakživa. Co je svět světem a existují demokratické volby, vždy bylo téma slábnoucí rodinné rozpočty a zdražování. Válka je ale relativně něco nového, co tu dlouho nebylo, takže tohle téma bude mít podle mě o malinko větší vliv na výsledky voleb.

Kateřina Kadlecová, ředitelka výrobce luxusních vířivek a swim spa, dle Forbesu jedna z nejvlivnějších žen Česka.

Hlavně bychom se neměli rozhodovat pod vlivem strachu, ale rozumem, stejně tak ne podle volebních hesel, ale na základě faktů. To, jestli zůstaneme v aktuálně napjaté mezinárodní situaci pevně zakotvení v západním světě a strukturách, je naprosto základní a klíčové pro plánovaní jakékoliv budoucnosti, včetně té osobní finanční. Ne tedy strach z rozšíření válečného konfliktu, ale naše možná pozice, silná partnerství a podpora vlastní bezpečnosti jsou to, co by nás mělo zajímat.

To, jak matoucí dokáže být politická předvolební rétorika, názorně demonstruje i zavádějící druhá část otázky implikující strádání domácností. Tento týden shodou okolností vydal Český statistický úřad souhrnný indikátor důvěry za září, který ukazuje růst důvěry v ekonomiku, a to i na úrovni spotřebitelů. Snížil se podíl domácností, které hodnotí svou současnou finanční situaci hůře, než tomu bylo v předchozích 12 měsících, a podíl domácností očekávajících zlepšení své finanční situace se dokonce mírně zvýšil. Neznamená to, že by se všem nemohlo dařit lépe, ale rozhodně to nevypovídá nic o slábnoucích rozpočtech a frustraci.

Dlouhodobě je zjevné, že se voliči rozhodují primárně „svou peněženkou“. Je to ale opravdu čistě jen stát, který může za to, jak se máme? Jako by volby byly o tom, kdo dá víc. V záplavě slibů je snadné zapomenout na to, že o svou osobní prosperitu se staráme v první řadě každý sám za sebe. Politici a stát vytváří prostředí.

Peněženky dostaly v posledních letech samozřejmě zabrat. Roztočenou inflací ještě z období vlády Andreje Babiše, covidem, důsledky války na Ukrajině. Není třeba popisovat všechny faktory. U nás z toho opozice teď vyrobila narativ „spálené země“. Ale pokud by se volič rozhodoval opravdu podle své peněženky, měl by to vidět v rámci srovnání se světem. Čelíme obdobným vlivům, a posoudit tedy, jestli se s tím ta která země vypořádává dobře, můžeme jen srovnáním.

Pár čísel. Meziroční růst HDP za druhé čtvrtletí je v EU na průměru 1,6 procenta, Česko vykázalo 2,6 procenta. A je tak páté nejlepší v Unii. Inflace v srpnu meziročně byla v Česku 2,4 procenta, což odpovídá evropskému průměru a je rozhodně lepší než třeba v Rakousku, Maďarsku či na Slovensku, kde se šplhá přes čtyři procenta. Ceny energií? V Česku klesají podle Eurostatu čtvrtým nejrychlejším tempem, rychleji než v Německu, Polsku či na Slovensku. Růst cen potravin v posledních čtyřech letech byl citelný. V Česku 33 procent, ale na Slovensku 46 procent a v Maďarsku dokonce 64 procent. Máme nízkou nezaměstnanost a mzdy rostou. Za poslední rok se zvýšily mzdové náklady v EU průměrně o 4,1 procenta. V Česku o 7,7 procenta.

Tohle nejsou výsledky spálené země. Naopak jsme ekonomicky mezi špičkou a jdeme správným směrem. A na to bychom při volbách měli myslet! I naše peněženky se totiž ve srovnání s jinými mají vážně dobře.

Česko je krásná a úspěšná země s velkým potenciálem, který je potřeba dále rozvíjet a využívat. Demokracie, svoboda a bezpečnost jsou to základní, co k tomu potřebujeme. Netuším, co nakonec bude mít ve volbách hlavní vliv, ale tohle by rozhodně mělo.

Pavel Rychetský, bývalý předseda Ústavního soudu, místopředseda tří porevolučních vlád, signatář Charty 77.

Zdá se, že větší část lidí se trápí vlastní sociální situací, respektive jakousi sociální úzkostí a strachem z budoucnosti a hrozícího propadu do sociální nouze než z barbarského a bezprecedentního útoku Putinova Ruska na sousední ukrajinský stát.

Neuvědomují si přitom, že ruská agrese ohrožuje nejen bezprostřední sousedy (pobaltské státy a Polsko), ale i zbytek Evropy.

Pro Putina je vedení války totiž jediným východiskem z bezútěšné situace jeho rozpadajícího se impéria, které drží pohromadě právě válečná situace, za které může hospodářský krach své země svádět na nepřátelskou Evropu.

Adéla Šimková, vědkyně, popularizátorka vědy, stojí za projektem Zeptej se vědce.

Určitě budou hrát velkou roli oba fenomény. Nicméně si myslím, že každé téma je prioritní pro trochu jiný typ voličů. Mnoho politiků se totiž snaží situaci rámovat tak, že je nedostatek peněz v peněženkách spojen se zvyšujícími se výdaji na obranu.

Pár dní zpět bych si tipla, že bude více voličů slyšet na témata spojená s „drahotou“. Nicméně pokud se budou ruské provokace stupňovat, tak věřím, že se může hodně rozšířit i reálná obava, že se „dostane i na nás“.

Tak jako tak jsem přesvědčená, že pro voliče je klíčové mít pocit, že je o něj pečováno. A zdaleka ne jen ve smyslu rozdávání peněz. Lidé podle mě budou volit toho, z koho budou mít nejvíc pocit, že mu na nich záleží – na tom, aby se jim dobře žilo, aby byli v bezpečí, aby věci fungovaly…

Péče nemusí být jenom dárečky. Péče o lidi se může manifestovat jako odvaha vystoupit ze zajetých pořádků, když věci nefungují, nebo jako důsledná příprava na výkon mandátu. A samozřejmě nesmí chybět uvědomělá komunikace, která promlouvá správnými kanály a správným jazykem ke správnému publiku. To je taky velký výraz péče.

Myslím si, že tenhle pocit ve skutečnosti rozhoduje víc než témata jako taková.

Adam Blaško, slovenský novinář, autor populárního podcastu Piatoček.

Na Slovensku stačilo k tomu, aby kandidát na prezidenta vyhrál volby, že označil svého oponenta, který upozorňoval na hrozbu, kterou představuje Rusko, za válečného štváče a kandidáta války. Mě skoro až fascinuje, jak málo se o takovýto mentální kotrmelec pokusil Babiš.

Také má proti sobě oponenta, který velmi jasně definuje Rusko jako hrozbu, a tak by mu teoreticky stačilo to, co našemu Peteru Pellegrinimu – neustálé opakování toho, že když jeho soupeř definuje nebezpečí, přivolává ho.

Jen v Česku asi chybí taková ta rozsáhlá síť ruských konspiračních webů jako na Slovensku, která by lidem neustále vtloukala, že medvěd za východní hranicí je mírotvůrce. Asi proto tímto směrem Babiš nešel a raději hovoří o zubech zadarmo.

A vypadá to, že právě tyto zuby volby rozhodnou, ale neměly by. V době, kdy si Rusko drony okukuje nové investiční parcely na developerské projekty, v době, kdy tady Unie staví zeď proti hrozbě z Východu jako v Game of Thrones, v době, kdy se všichni bojí říct, že jsme ve válce, ačkoliv všichni tuší, že jsme, by neměly rozhodnout zuby.