Článek
Kabinet Roberta Fica v rekordně krátké době ovládl tajné služby, podřídil si veřejnoprávní média, svázal ruce justici v boji s korupcí a oslabil pokusy o boj s dezinformacemi. Nápadně podobné plány má hnutí ANO Andreje Babiše, ale především jeho případní koaliční partneři, hnutí Stačilo! a SPD.
Plány na „změnu režimu“ ovšem nemají politici tak snadné, jako tomu bylo u našich sousedů. Český systém obsahuje řadu pojistek.
„Česká republika jakožto demokratický právní stát má poměrně stabilní a robustní systém brzd a protiváh podpořených nezávislou justicí, zejména se jedná o Ústavní soud, dále zákonodárným dvoukomorovým Parlamentem (Sněmovna a Senát), či Ústavou garantovanými a specifikovanými pravomocemi vlády a prezidenta,“ vysvětluje David Kotora, ředitel protikorupční organizace Transparency International.
Zároveň ovšem – jak ostatně ukazuje slovenská zkušenost – politici mají řadu „měkkých nástrojů“, jak minimálně některé překážky obejít. Nepohodlné instituce se například nemusí rušit, stačí je podfinancovat. Nebo reorganizovat a při té příležitosti obsadit svými lidmi.
Stejně tak kabinet s většinou ve Sněmovně snadno dosáhne na běžné zákony nebo záležitosti upravované rozhodnutím vlády. Může tak snadno zrušit třeba muniční iniciativu, přestat podporovat Ukrajinu ve válce s Ruskem, případně uprchlé Ukrajince v Česku. Patří sem i zákony upravující fungování veřejnoprávních médií.
Zkrotit média
Právě na ně se chce po volbách zaměřit jak ANO, tak ostatní mimovládní strany. Jako úplné minimum plánuje Andrej Babiš převést financování České televize a Českého rozhlasu z koncesionářských poplatků pod státní rozpočet.
Tím se obě média veřejné služby dostanou pod větší tlak politiků, kteří budou každý rok znovu rozhodovat o tom, kolik peněz do institucí pošlou. Do budoucna pak ANO plánuje obě instituce sloučit. Tím se opět zjednoduší cesta k ovlivňování obou médií a hlavně – ve chvíli transformace je možné snadno dělat změny jak ve vedení institucí, tak v mediálních radách.
Právě příklad ze Slovenska ukazuje, jak snadná taková cesta je. Tamní televize a rozhlas byly sloučeny pod jednu instituci už dříve, minulá koalice převedla jejich financování pod rozpočet. Kabinet Roberta Fica pak svůj vliv na média veřejné služby posílil tím, že transformoval dosavadní RTVS na novou SRTV, přičemž vyměnil jak vedení, tak dohlížející orgány.
Hnutí ANO a jeho případní koaliční partneři se slovenským premiérem sdílí také kritický postoj k fungování soukromých médií. Na jejich novináře politická reprezentace tak snadno nedosáhne, nicméně i takové pokusy se na Slovensku objevují.
„Slovenská vládní koalice ovládá i veřejnoprávní média a některá soukromá média – například Markíza, kterou vlastní rodina Kellnerových – se vydala cestou nejmenšího odporu. A je to vidět,“ píše slovenský publicista Samo Marec.
Fico například odmítá komunikovat s některými médii, nechce je pouštět do volebních štábů a zvažoval i zákaz vstupu na Úřad vlády. Nevpouštění vybraných novinářů na politické akce je realitou také v Česku. A o omezení pohybu nepohodlných žurnalistů v prostorách Sněmovny se někteří politici neúspěšně pokoušeli i z opozičních lavic.
„Reformovat“ tajné služby
Obavy existují také ohledně ovládnutí tajných služeb tak, jak se to stalo na Slovensku. Tamní informační službu momentálně vede Pavol Gašpar, syn bývalého policejního prezidenta a politika SMERu Tibora Gašpara. Podle slovenské opozice jdou od té doby tajné služby na ruku kabinetu.
Šéfovi české BIS Michalu Koudelkovi končí mandát za necelé dva roky, jeho pozice ale bude i před tím značně nejistá. Na Hradě už sice nesedí Miloš Zeman, který za předchozí vlády mohutně tlačit na Andreje Babiše, aby se Koudelky zbavil. Zato se ale do Sněmovny chystají strany, které usilují o Koudelkovu hlavu stejně intenzivně – především Stačilo! a SPD, kterým se nelíbí, že české tajné služby otevřeně pojmenovávají Putinův režim jako největší bezpečnostní hrozbu.
Nutno dodat, že Babiš v minulosti Koudelku podržel. Když se řešil Koudelkův druhý mandát, alibisticky sice nechal rozhodnutí až na nastupující vládě, ale ani do funkce nejmenoval nikoho jiného.
Nyní se ovšem šéf ANO může dostat pod tlak případných koaličních partnerů, kteří mohou Koudelkovým koncem podmiňovat vznik vlády. Vláda sice může ředitele BIS vyměnit před koncem mandátu jen ze závažných důvodů, ty ovšem nejsou přesně definovány, a dávají tak novému kabinetu určitý manévrovací prostor.
Stejně tak se příští vláda může pokusit o reformu tajných služeb, díky které by dosáhla svého dříve – tak to ostatně opět udělala i slovenská vláda, když jim jejich plány ohledně SIS hatila prezidentka Zuzana Čaputová. O nějaké větší reformě se už Babišovi případní koaliční partneři zmiňují. „Pokud bude Stačilo! ve Sněmovně, jednoznačně se zasadí o reformu zpravodajských služeb,“ nechala se například slyšet Jana Bobošíková, která za Stačilo! kandiduje.
Oslabit boj s korupcí
„K nátlaku mohou být náchylné také policie, státní zastupitelství či Finanční analytický úřad, kdy se trestná činnost v oblasti korupce, sankcí a praní špinavých peněz stává stále sofistikovanější a její odhalování se logicky ztěžuje bez patřičného množství expertů, které by stát uměl zaplatit,“ upozorňuje ředitel Transparency International Kotora.
Právě po justici šel Fico po svém nástupu jako první. Slovensko bylo kritizováno především kvůli zrušení protikorupčního Úřadu speciální prokuratury nebo snížení trestů a promlčeních lhůt u některých finančních trestných činů.
V Česku by potíže mohly hrozit Národní centrále proti organizovanému zločinu nebo Generální inspekci bezpečnostních sborů. GIBS vede Vít Hendrych, kterému končí mandát v roce 2028, NCOZ Jiří Mazánek. Nejjednodušeji se na posty „dosáhne“ stejně jako na Slovensku – a ostatně i v minulosti v Česku – reorganizací.
Například Mazánek ovšem na NCOZ přišel už za vlády ANO a hnutí proti němu nevystupovalo ani z opozičních lavic. A z Babišových veřejných vyjádření z minulých let nic nenasvědčuje, že by byl útvar v jeho hledáčku.
Na koho ovšem hnutí ANO „pifku“ má, je Ústavní soud, který mu v minulých letech zamítl řadu stížností proti vládním zákonům. Také další nevládní strany považují ústavní soudce za spojence současného kabinetu a prezidenta. A to přesto, že nyní například odmítli zasáhnout proti nepřiznaným koalicím.
Na Ústavní soud ovšem nastupující vláda nedosáhne a jeho složení navíc poté, co se za prezidenta Pavla obměnily více než dvě třetiny soudců, zůstane celé volební období stabilní.
Tažení na Senát
SPD a Stačilo! v předvolebních programech operují také s tím, že zruší Senát. Právě ten je ve srovnání s jednokomorovým slovenským parlamentem pojistkou, která může řadě změn zabránit, nebo je alespoň přibrzdit. Opozičním a nevládním stranám vadí horní komora především proto, že v ní stále mají většinu strany současné vládní koalice.
Senát může vetovat jakékoli zákony, které pak Sněmovna musí přehlasovat 101 hlasy - což může být komplikace v případě, že nevznikne koalice s pohodlnou většinou. Ty nejvážnější změny, například ústavních či volebních zákonů, se pak nemohou bez souhlasu Senátu odehrát vůbec. Patří sem i skloňovaný zákon o obecném referendu, který chtějí některé strany prosadit s cílem vyvolat hlasování o vystoupení z NATO a EU.
Díky dvoukomorovému systému tak nemohou politici přepisovat Ústavu stejně snadno, jako se to stalo minulý týden na Slovensku. Tam se Ficovi povedlo odhlasovat takzvanou „hráz proti progresivismu“. Slováci teď budou mít v Ústavě zakotvena jen dvě pohlaví, adopce jen pro manžele nebo omezení toho, co smí školy vyučovat bez souhlasu rodičů.
V Česku se v minulosti pokusy o zakotvení „kulturních“ pravidel do Ústavy objevily také, ale nebyly úspěšné. Naposledy se skupina poslanců, mezi nimiž byla Alena Schillerová z ANO nebo Marian Jurečka z vládního Spolu, pokusila prosadit do Ústavy manželství jako svazek muže a ženy.
Zrušení Senátu, na které některé strany lákají voliče, by vyžadovalo ústavní změnu – a není tak bez souhlasu senátorů možné. I proto Babiš svým voličům na mítincích říká, že Senát zrušit neplánuje a ať to po něm nevyžadují. Kromě toho možná šéf ANO myslí strategicky dopředu – momentálně sice Senát ovládají strany dnešní vlády, Babišovo hnutí ale v posledních senátních volbách začalo konečně slavit úspěchy. A v budoucnu může v horní komoře posilovat.
Kromě Senátu je v Česku další pojistkou proti prudkým změnám také prezident. A to na rozdíl od Slovenska, kde je hlavou státu politik vládní strany Hlas Peter Pellegrini.
S dezinformacemi nebojovat
Na co budoucí vláda dosáhne relativně lehce a rychle, jsou různé útvary a programy pro boj s dezinformacemi. Mimovládní strany je kritizují coby novodobé cenzory a u řady z nich se dá předpokládat, že jim vadí i proto, že často varují před falešnými zprávami směřujícími z Ruska.
Žádná z mimovládních stran se netají tím, že pokud se dostane k moci, zruší post vládního koordinátora strategické komunikace státu, takzvaný stratkom. Nutno říct, že končící kabinet Petra Fialy jim situaci usnadnil – do boje s dezinformacemi se zrovna nehrnul a žádné silné instituce či programy nevybudoval. Ani volba Otakara Foltýna, který proti sobě popudil část veřejnosti ostrými výroky, se neukázala jako šťastná.
Konec čeká také anti-dezinformační buňky na různých ministerstvech a v bezpečnostních složkách. Kromě menších stran to slibuje i přímo hnutí ANO. Protože jak říká poslanec ANO Radek Vondráček: „Jediný spravedlivý přístup je, že informační kanály otevřete pro všechny a budete vědět, že ten člověk si to přebere.“
Jak navíc ukazuje slovenská cesta, opatření proti hybridním hrozbám není ani nutné přímo rušit – bohatě stačí klíčovým útvarům sebrat peníze, nebo vyštvat kompetentní lidi. To se přesně stalo u našich sousedů, jak upozornila analýza slovenského Institutu pro nové bezpečnostní hrozby. Za všechny je možné jmenovat příklad Odboru strategické komunikace slovenského úřadu vlády, který sice pořád existuje, ale po volbách byli propuštěni všichni odborní pracovníci a jeho činnost je tak paralyzována.
Potíže hrozí také řadě nevládních organizací, které se zabývají bojem s dezinformacemi nebo korupcí. Většina zmíněných stran staví kampaň na tom, že podobné neziskovky odstřihne od státních peněz.
„Občanská společnost skrze neziskový nevládní sektor plní nehraditelnou roli, což řada politiků dodnes nechápe, ačkoliv sami mají své soukromé nadace, nebo jejich politické strany a hnutí provozují think-tanky, které jsou de facto také neziskovými subjekty financovanými z veřejných rozpočtů. Některým politikům také práce neziskových organizací vadí, protože se jim dívají pod prsty,“ uzavírá Kotora z Transparency International.
