Hlavní obsah

Komentář: Co děláme špatně při volbě prezidenta

Miloš Čermák
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Odpůrci Andreje Babiše dělají vše proto, aby z něj udělali jakéhosi „vyzyvatele systému“. Paradoxně tím zvyšují jeho šance.

Reklama

Chceme nejlepšího prezidenta, ale pro jeho zvolení je třeba nejširší podpora. Takže hledáme nejmenšího společného jmenovatele. Praktické je proto uplatnit nikoli maximální, ale minimální nároky na kandidáty.

Článek

Debata liberální části voličů před prezidentskými volbami se začíná smrskávat na jednoduchou otázku: Nerudová, nebo Pavel? Či v horší variantě: Bude ve druhém kole stát proti Babišovi generál ve výslužbě, anebo někdejší rektorka?

Tyto otázky jsou samozřejmě legitimní, ale obě zároveň svým způsobem fundamentálně mylné. Ta druhá proto, že předpokládá, že Babiš má místo ve druhém kole jisté. Nemá. Ale odpůrci Babiše dělají vše proto, aby z něj udělali jakéhosi „vyzyvatele systému“, tedy kandidáta, který bude ve volbách reprezentovat všechny, již jsou s dnešním establishmentem nespokojení.

Jinými slovy říkají: Pokud nesouhlasíte s našimi hodnotami a s naším viděním světa, pak volte Babiše. Toho se bojíme, tomu ve svých úvahách dáváme šanci nás porazit.

Paradoxně to tak zvětšuje právě Babišovy šance, podle stejného modelu, který v předešlých volbách pomohl Zemanovi, anebo například přispěl k vítězství Trumpa v roce 2016. V rozdělené společnosti platí rovnice: „náš nepřítel = váš nejlepší kandidát“.

Jinak řečeno, liberálové ještě nevědí, koho chtějí volit, ale mají jasno, koho by jejich dosud imaginární kandidát měl porazit. Jakoby tím tábor svých oponentů sjednocovali a říkali: Toho volte, jeho se bojíme.

Šéf ANO a jeho sebestylizace

„Prezident republiky jako kmitající workoholik, co se rve přímo a hned do roztrhání těla a přesně podle Ústavy za to nenese žádnou odpovědnost. To je příšerná představa.“

Ten druhý omyl je však ještě významnější. Spočívá v přesvědčení, že prezidentem se má stát kandidát s těmi nejvyššími kvalitami. Ovšem ty si každý představuje jinak. A vede to ke sporům lidí, kteří si jinak v tom zásadním a důležitém rozumí.

Anebo rozuměli. Najednou je pro jedny nepřekonatelnou překážkou to, že kandidát A v minulosti spolupracoval s komunistickým režimem. A pro ty druhé zase to, že kandidát B je nevýrazný a bez názorů, a také že kandidát C má naopak na některé věci názory příliš extrémní.

Což nevyhnutelně vede k tomu, že z rozdílů, které se na začátku zdály kosmetické, se uvnitř tábora liberálů najednou stávají nepřekonatelné překážky. Není třeba být atomový fyzik, abyste pochopili, že to zvyšuje šance „vyzyvatele systému“.

Nechci na Hradě klauna

Ta důležitá otázka ve skutečnosti zní: Máme mít na budoucího prezidenta nároky maximální, anebo naopak minimální?

Bez většího přemýšlení se zdá být odpověď jasná: Samozřejmě, že na prezidenta musíme mít nároky ty největší! Podobně, jako když si lajnujeme svůj život. Maximální nároky máme při výběru partnera, při hledání zaměstnání nebo když si vybíráme restauraci, kde budeme večeřet.

Ve všech těchto případech chceme to nejlepší, co je k dispozici.

Ale zároveň platí, že ve všech těchto případech jsme to my, kdo o výsledku rozhodne.

Ve volbách je to paradigma otočené. Ano, chceme mít toho nejlepšího prezidenta, ale zároveň víme, že pro jeho zvolení je třeba ta nejširší podpora. Takže - matematicky řečeno - hledáme nejmenšího společného jmenovatele. A praktické je uplatnit nikoli maximální, ale minimální nároky.

Za sebe osobně říkám: Nechci mít za prezidenta člověka, který je trestně stíhaný, ve veřejném životě působí směšně a ve výkonné funkci se ukázal být neschopným. Nechci mít prezidenta ani klauna, byť s vysokou inteligencí, a už vůbec ne klauna s inteligencí průměrnou, ne-li dokonce podprůměrnou.

Všichni tihle na seznamu kandidátů jsou.

Mé minimální nároky jsou tyto: Chci prezidenta, který bude prozápadní, proevropský, vzdělaný, důstojný a reprezentativní.

Naprosto chápu, když má někdo jiný minimální nároky jiné. Ale moje jsou tyto. A na seznamu kandidátů splňují tyto mé nároky čtyři lidi.

Zároveň vím, že když místo minimálních budu aplikovat maximální nároky, uvidím na každém z těchto čtyř kandidátů chyby a vady. A jakkoli se z počátku budou zdát malé nebo zanedbatelné, ve chvíli, kdy o nich začnu diskutovat s ostatními, a přít se, stanou se většími a problematičtějšími. Až se z nich stanou vady nepřekonatelné a zásadní.

Není to nic jiného než optický klam, kdy nedostatky přijatelných kandidátů zdánlivě zastíní vady lidí, které jsme ze svého seznamu škrtli jako první. Ne proto, že by tyto vady byly opravdu menší, ale prostě o nich už nepřemýšlíme.

Ovšem přesně to pak může pomoci v druhém kole k vítězství člověka, který nesplňuje ani ty minimální nároky. Nejen ty moje, ale i velké části dalších voličů. Čímž jsem zpátky u toho, proč se prezidentem v předešlých volbách stal Zeman, nebo v Americe v roce 2016 Trump.

Můžu zopakovat jen to, co je variací na můj návod, jak volit v loňských parlamentních volbách. Udělejte si seznam kandidátů, proti kterým nemáte zásadní výhrady a kteří splňují vaše minimální nároky. A jednoho z nich zvolte. Klidně ho vyberte náhodou. A nemusíte ani vědět, koho jste vybrali. Přesně tak jsem to udělal v posledních volbách do Sněmovny.

Třeba pak do druhého kola postoupí kandidáti, kteří oba budou splňovat vaše minimální nároky. A nic nebude bránit tomu vybrat si toho lepšího. Uplatnit nároky maximální.

Avšak i když postoupí jen jeden, nebude to minimálně ve vašich očích kandidát vyčerpaný a zdevastovaný bratrovražedným bojem v táboře názorově blízkých voličů. Bude to silný a sebevědomý kandidát, který bude mít proti „vyzyvateli systému“ ty nejlepší šance.

Takhle se volí dobrý prezident.

První kolo:

  • V pátek 13. ledna 2023 od 14 do 22 hodin.
  • V sobotu 14. ledna 2023 od 8 do 14 hodin.

Druhé kolo:

  • V pátek 27. ledna 2023 od 14 do 22 hodin.
  • V sobotu 28. ledna 2023 od 8 do 14 hodin.

Reklama

Doporučované