Hlavní obsah

Vždycky si připusť, že se můžeš mýlit, říká muž, který Čechy odnaučil prokrastinovat

18. 10. 2019
Foto: Miloš Čermák

Rozhovor Miloše Čermáka s Petrem Ludwigem.

Poslední půlrok strávil Petr Ludwig (33) s malými přestávkami v New Yorku, kde na přelomu roku vyšlo americké vydání jeho knížky Konec prokrastinace. Dnes je jeho tématem kritické myšlení. Což podle něj znamená především pokoru. Jak říká, sám většinou nemá vyhraněné názory. Takže když se ho ptám, jestli za deset let bude svět lepší, nebo horší, odpovídá: „V něčem horší a v něčem lepší.” Teprve když požaduji jednu odpověď, říká: „Bojím se, že obecně bude spíš horší. Pokud s tím něco neuděláme.”

Článek

Co bys dělal, kdybys měl v telefonu poslední procento baterie?

Když se mi to stane, tak hned začnu hledat lidi a seznamovat se s nimi, jestli náhodou nemají nabíječku.

Aha. Takže je to vlastně způsob, jak se s někým seznámit.

Myslím si, že v cizině je to ideální. Většinou to nedělám u jednoho procenta, ale u pěti. Protože u jednoho je už pozdě.

Napsal jsi knížku o prokrastinaci. Kdo to slovo vymyslel?

Používalo se dávno předtím, než jsem s ním přišel já. Je z latiny, takže ho najdeš v nejstarších dochovaných textech. A samozřejmě mně se ho podařilo zpopularizovat. Takže když se podíváš na graf vyhledávání, tak je vidět, jak jde nahoru. Ale platí to i globálně. Roste i slovo „procrastinate”.

Říká se, že teprve když někdo vymyslí slovo, které se začne používat, tak je opravdu slavný.

Budu muset napsat další knížku.

Proč jsi napsal knížku zrovna o prokrastinaci?

Vystudoval jsem brněnskou techniku a jako druhou školu začal studovat ještě práva. Ta jsem nedostudoval. Měl jsem psát diplomku, a v tu chvíli mě oslovil Tomáš Baránek z nakladatelství Melvil, jestli bych nechtěl napsat knížku. Já si řekl, že když už něco budu psát, tak dám přednost knížce. Odložil jsem práva, napsal knížku a na školu se už nevrátil.

Proč prokrastinace? Seděl jsi mnoho dní u počítače, hrál hry a pak tě to napadlo?

To téma je červená kontrolka, která symbolizuje několik hlubších problémů. Jeden z nich je nedostatek smyslu v práci, což je hlubší téma, o kterém také hodně přednáším. A druhý je nedostatek sebedisciplíny a neschopnost ve svém životě něco změnit. V té době jsem už měl firmu a dělal jsem přednášky a konzultace. Většina mých klientů i kamarádů nebo spolužáků řešili to samé. Že prokrastinují. Každý trochu jinak. Někdo si založí start-up a chce něco dělat, ale nemá vůli začít. A někdo ani neví, že by nějakou firmu měl založit.

Ještě dneska budu až do večera na Facebooku, ale hned zítra založím firmu.

Zároveň platí, že moc nepomáhají ani vysoké školy. Spíš učí prokrastinovat než cokoli jiného. Když nestuduješ nějakou opravdu těžkou školu jako třeba medicínu, tak nemusíš dělat skoro nic.

Foto: Miloš Čermák

Petr Ludwig a Miloš Čermák a jejich rozhovor, který můžete poslouchat i jako podcast.

Jak se stalo, že jsi měl už coby student firmu, která radila jiným lidem? Nebyla to drzost?

Byla. Začal jsem podnikat v devatenácti nebo dvaceti. Dělali jsme vývoj softwaru a v jednu chvíli jsme to přepnuli a začali dělat konzultace.

Méně práce?

Není tam žádná reklamace. Přijdeš, něco odpřednášíš, odejdeš. Nemusíš za rok nebo dva řešit, že to nefunguje. Ale tou hlavní motivací bylo, že jsem byl na stážích v cizině. Ve firmách v Belgii, Dánsku a Německu. A měl jsem vždycky pocit, že to tam dělají propastně odlišně od nás.

Lépe?

Ano. Od firemní kultury až po atmosféru v recepci. V Dánsku jsem přišel do firmy a recepční se na mě smála. To tady vůbec nebylo. Takže mě začalo zajímat téma firemní kultury. Asi před osmi lety. Dneska je to hype, ale tenkrát to nikdo neřešil.

Tvoje firma se jmenuje GrowJOB. Jak jste přišli na ten název?

Když jsme zjistili, že doména je volná, tak nám to přišlo hrozně cool. Polovina firmy říkala vyděšeně: „Ježíšmarjá, vždyť to zní jako blowjob!” A druhá polovina firmy nadšeně: „Ježíšmarjá, vždyť to zní jako blowjob!” Říkal jsem si, že je to super nápad. Od té doby jsem zjistil, že to takový super nápad není. Třeba na britské ambasádě přišel za kolegou jeden Brit, a říká mu britskou češtinou s přízvukem: „To je stejné, jako kdybyste se v Česku jmenovali Huřba.” Tak jsme aspoň doménu huřba.cz zaregistrovali. Kdybychom někdy potřebovali rebranding.

Stále nevím, kde se vzala prokrastinace.

Já ty problémy řešil primárně ve své firmě. Někdy ve dvaadvaceti jsem měl najednou patnáct zaměstnanců, kteří byli ve věku dvacet až pětadvacet, a všichni jsme byli prokrastinátoři. Včetně mě. Řešil jsem, jak motivovat sebe a ostatní. Jak se to naučit změnit. Začal jsem číst studie a přišlo mi zajímavé, že to neřeším jen já.

A pak přišla nabídka na knížku? Vy se s nakladatelem Tomášem Baránkem znáte?

Seznámili jsme se tak, že jeho soused byl můj klient. Těžký prokrastinátor. Krachovala mu firma, stal se naším klientem a začalo se mu dařit. A Tomáš viděl, že soused chodí najednou usměvavý a firma mu nekrachuje. Tak se ho ptal a soused mu řekl, že ke mně chodil na konzultace. Pak se ozval mně a nabídl mi, ať napíšu knížku. Říkám OK, a když už závazek existoval, tak už jsem ji napsat musel. Protože by bylo blbé nenapsat knížku o prokrastinaci proto, že jsem prokrastinoval.

Jasně, chápu. Nakladatel by se tě zeptal: Co jsi celý rok dělal?” A ty bys mu odpověděl: Nebudeš tomu věřit, ale vlastně nic.”

Bolelo by to dvojnásob. Odkládání jakéhokoli textu bolí. Ale když odkládáš psaní textu o prokrastinaci, tak okamžitě vnímáš „imposter syndrom”. A připadáš si jako podvodník. „Copak já mám právo tuhle knížku psát? Když sám prokrastinuju?” Beru to tak, že jestliže jsem tu knížku dopsal, tak to znamená, že v ní nějaké myšlenky pro boj s prokrastinací budou.

Takový proof of concept”. Kolik knížek se prodalo?

Máme jen v Česku přes sto tisíc prodaných knih a dvanáct překladů. Poráží nás asi jen Láďa Hruška. Jednak to téma je aktuální a pak se knížka jednoduše čte, protože má obrázky a dobrý formát. Je lehce stravitelná. Určitě hraje roli i to, že jako autor jsem v Česku k dispozici. To se ukazuje u vydání v cizině. Knížka je bestseller například i v Rusku, kde se jí prodalo asi třicet tisíc. Je bestseller i tam, ale je to méně než tady, kde můžu dělat přednášky a chodit do médií.

Věděl jsi, že ta knížka bude mít takový úspěch? Jako nakladatel bych si tipl tři až čtyři tisíce kusů a i to je dnes v Česku samozřejmě úspěch.

To přesně říkal Tomáš Baránek. Tři až pět tisíc bude úspěch, na deset tisíc ať ani nepomyslím. Jednou jsem mu říkal, že bych chtěl třicet tisíc, a on se smál, že to vůbec. A jsme na stovce.

Tvůj nakladatel někde říkal, že jsi uzavřel smlouvu na částku, o které se českým autorům ani nesní. Jak vysoká byla?

V řádu statisíců dolarů. Oni říkají, že když je ta částka šestimístná, tak ji dostávají i autoři amerických bestsellerů. Takže jsem dostal stejné podmínky jako oni.

Kdy jsi smlouvu podepsal?

Loni a knížka vyšla na přelomu roku. Abychom byli na trhu v době, kdy si lidé dávají novoroční předsevzetí, například že nebudou prokrastinovat.

Ty ses do New Yorku přestěhoval?

Žil jsem tam s přestávkami sedm měsíců.

S přestávkami proto, aby pobyt nepřesáhl tři měsíce vymezené pro návštěvu?

Ano. Ale zároveň tady mám firmu a nemohl jsem být sedm měsíců v kuse pryč. Přestěhoval jsem se tam proto, že jsem měl jednou za život možnost být u toho. Třeba když ta knížka vyšla, tak byla na všech letištích. Takže mám fotku v knihkupectví na letišti JFK, jak jsem u hromady svých knih a vedle je hromada knih Michelle Obamové. Chtěl jsem zažít New York. Nikdy předtím jsem tam nebyl.

Jaký to byl pocit? Vzhledem k poměrně vysoké záloze asi celkem příjemný, ne?

Mně ty peníze pokryly v New Yorku půlrok života. Mám tam tým, marketingovou agenturu, PR agenturu. Žít na Manhattanu je drahé a ty peníze se poměrně rychle utrácí. Já to nechtěl pojmout jako řeholní cestu, na které budu trpět. Jel jsem si to tam užít.

Jaký byl nejlepší a nejhorší zážitek z Ameriky?

Nejvíc mě negativně překvapila chudoba. New York je opravdu chudý. Čekal jsem, že to bude výkladní město světa. Ale padesát procent obyvatel je na hranici chudoby. Údajně jedno z pěti dětí chodí spát s hladem a spousta bezdomovců jsou duševně nemocní lidé, protože v Americe není fungující systém sociální péče a tihle lidé nekončí v ústavech, ale na ulici. To mě překvapilo. Propast mezi bohatstvím je vidět na každém kroku. A když jsi jen trochu empatický, tak tě to stále bolí. Když vidíš bídu. A když se vrátíš do Prahy, tak vidíš, jak se tady máme strašně dobře.

A ten nejlepší zážitek?

Asi to, že tam je strašně dobrá energie. Že se tam dostanou ti nejzajímavější lidé a všichni dělají na zajímavých projektech. Kohokoli potkáš, tak se s ním bavíš a říkáš si: To je strašně pozoruhodné. Koncentrace netriviálních lidí je strašně velká.

Budeš se do New Yorku ještě vracet?

Budu, ale chci si chvíli odpočinout v Praze.

Jak se americkému vydání daří? Je vydavatel spokojený?

Vydavatel je nadšený, já méně. Čekal jsem čísla trochu lepší.

A konkrétně?

Nemůžu o tom asi úplně mluvit. Ale je to v řádu desetitisíců. Jsme za hranicí plus minus třiceti tisíc. Za stejnou dobu v Česku jich bylo určitě méně. Takže kdyby to šlo stejným tempem, tak těch 300 tisíc dohromady dáme. Ale v Americe je to zároveň hrozně těžké. Tvou konkurencí jsou nositelé Nobelových cen, lidé, kteří mají tři doktoráty z Harvardu. V Česku je to tak, že když se jednou dostaneš nahoru, tak tam zůstaneš. V Americe se dostaneš nahoru a na záda ti dýchá dalších dvě stě lidí. A za měsíc o tobě nikdo neví.

Jaké budou další tvoje projekty?

Určitě kritické myšlení. A druhé mé téma je smysl v práci. Lidé dnes ze zaměstnání odcházejí ne primárně kvůli penězům, ale za lepší firemní kulturou, že na ně nebude řvát šéf a že budou dělat něco smysluplného. A zároveň je to tak, že devadesát procent lidí v Česku stále svou práci nemá rádo.

Kdybys měl moc vyřešit nebo zlepšit svým rozhodnutím nějakou věc, co by to bylo?

Pro mě je to stále snaha dostat do vzdělávacího systému kritické myšlení. Všichni máme papíry na auto. Když chceme řídit, musíme udělat autoškolu. Tak proč by lidé, kteří chtějí fungovat ve společnosti, neměli absolvovat kurz kritického myšlení?

Co podle tebe kritické myšlení vlastně znamená? Ne každý rozumí tomu termínu stejně.

Je to schopnost pracovat s informacemi, rozpoznat manipulace, vědět, čemu věřit a čemu nevěřit. Ale v jádru je to podle mě pokora. Schopnost si připustit, že se můžeš mýlit, a schopnost si nebýt jistý. Člověk, který má kritické myšlení, většinou nemá černobílé názory. Umí pochybovat.

Někdy jsou jasné názory přednost. Kde je ta hranice mezi zdravým sebevědomím a nekritickým lpěním na něčem, co nemusí být pravda?

Naštěstí na to máme data. Dělá o tom výzkumy Keith Stanovich, který měří tzv. RQ neboli racionální kvocient, a zjistil, že se to dá nejen měřit, ale i učit a kultivovat. Můžeš vzít někoho, kdo má kritické myšlení špatné, a můžeš ho vytrénovat tak, že ho má fakt dobré. Na rozdíl od IQ, které je dané hodně geneticky.

Je něco, na co jsi ty v poslední době změnil názor?

Když o tom přemýšlím, tak vyhraněný názor mám málokdy. Nedokážu říct, že jsem něco strašně obhajoval. Když je nějaká diskuse, tak se snažím argumentovat trochu pro obě strany a dokážu se vžít do toho, že bych obhájil i protistranu.

Takže si na nic nevzpomeneš?

Možná jsem trochu změnil názor na Trumpa nebo brexit, to je možná ještě lepší příklad. Mám kamarádku Britku, která je dcera diplomatky. Velmi chytrá holka, má dvě vysoké školy, a je pro brexit. Když mi řekla svoje argumenty, tak jsem jí na chvíli musel dát za pravdu. Ale bylo to daleko komplexnější a hlubší, než jaké debaty jsou například v Česku na Facebooku. Podobný příklad je #MeToo. V Česku je to karikatura a nepochopení myšlenky, kterou když si trochu nastuduješ, tak zjistíš, že je zajímavá a jde do hloubky. Vůbec není černobílá. Na to jsem také změnil názor. Zpočátku jsem si myslel, že #MeToo je nesmysl. Ale teď jsem daleko větší feminista, než když jsem do Ameriky odlétal.

Takže je to nakažlivé.

Spíš jsem zjistil, že to téma je fakt zajímavé. Vem si příklad, kdy spolu dva měli sex. Oba s ním souhlasili, ona si to uprostřed rozmyslela a jemu trvalo nějakou dobu, než přestal. Jaká je ta doba, kdy to už je znásilnění a kdy ještě ne? Kdyby to trvalo vteřinu, tak asi ne, kdyby to bylo dvě hodiny, tak asi ano. Ale mezi tím je šedá zóna, kdy nevíme.

A řešení?

Samozřejmě, že není. To nemá většina velkých otázek. Brexit také nemá řešení, jestli je dobrý, nebo špatný.

Žijeme v době, kdy technologie mění náš svět. Co tebe nejvíc fascinuje?

Asi umělá inteligence, v pozitivním i negativním smyslu. Ale spíš mě děsí. Nejsme na ni ještě připraveni.

Na druhou stranu je obecná umělá inteligence ještě strašně daleko. Věříš, že se ji podaří vytvořit?

Myslím si, že ano. Schopnost myslet nám je vlastní ne z pohledu toho, že bychom měli nějakou speciální duši, ale že je to úroveň komplexity neuronů. A až bude mít stejnou komplexitu ve stroji, tak bude umět to samé jako náš mozek.

Bojíš se toho, nebo se na to těšíš?

Jsem velmi skeptický a mám strach. Tak jako je v genetice princip předběžné opatrnosti, protože nevíš, co by se mohlo stát, kdybys změnil genetický kód, tak by něco podobného mělo platit i v oblasti umělé inteligence. Za horizont singularity nebo bodu zlomu zatím nedohlédneme, a pokud je tam byť jen malá pravděpodobnost, že to může lidstvo zničit, tak bychom to neměli dělat.

Dá se vývoj v tomto oboru regulovat?

Jaderná energie se dá regulovat, protože je těžké ji vyrobit. Můžeš monitorovat vývoj v Íránu, protože potřebují složité technologie. Pro umělou inteligenci ti stačí pět borců, kteří budou někde na hotelu programovat a zničí svět. Je to problém. Ale myslím, že bychom se o to měli snažit. Lidé, kteří říkají, že to bude jen super, jsou podle mě neodpovědní. Neuvědomují si, že i když je jen jedno procento černé labutě, která může zničit svět, tak je to problém.

Jak by zněl zákon Petra Ludwiga”, kdyby existoval?

Moje nejoblíbenější věta zní: Vždycky si připusť, že se můžeš mýlit. Zejména v momentě, když jsi si něčím strašně jistý..

Tohle heslo by sis dal na billboard?

Nebo něco méně filozofického. Kdysi jsem udělal takovou koláž srdce, a to z výroků 128 Čechů, kterých jsem se ptal, jaké vlastnosti mají lidé, jichž si váží. Vyšlo, že si Češi nejvíc váží pokory, dobrosrdečnosti, laskavosti, smyslu pro humor. Anebo bych na ten billboard dal to, co jsme našli jednou nasprejované v Brně: pokoru, ku*va!

Rozhovory Miloše Čermáka můžete sledovat i na jeho YouTube kanálu a poslouchat pomocí podcastu. Více informací najdete na jeho webu.

Doporučujeme

Další zprávy