Hlavní obsah

Zachrání Evropa planetu před klimatickou změnou? Těžko. Ale může alespoň prošlapat slepé uličky

Příběh biopaliv ze studia Burza. (Video: Zuzana Kubátová, Seznam.cz)

27. 3. 9:30

Studentské hnutí Fridays for Future vyzývá politiky, aby zrychlili boj za snižování emisí skleníkových plynů. Zároveň sílí tlak na intenzivnější tažení proti emisím i z Bruselu: před dvěma týdny vyzval Evropský parlament Evropskou komisi, aby zvedla cíl úspor emisí z původních 40 na 55 procent do roku 2030.

Článek

Rychlejší tempo úspor má Evropě umožnit, aby se do roku 2050 dostala na „uhlíkovou neutralitu“, tedy nulovou bilanci emisí.

Potíž je, že zatím není jasné, jak to udělat. A co to bude stát.

Český plán pro klima

Česká strategie je ještě skromnější než původní, mírnější evropský plán. Počítá s 30procentním poklesem emisí během příštích 12 let a s 80procentním snížením do roku 2050.

Do roku 2040 má Česko skončit s těžbou hnědého uhlí, jež mají v energetice nahradit zčásti obnovitelné zdroje, tedy soláry, větrníky, či bioplynové stanice, zčásti plyn. A především nové jaderné reaktory. O tom, jak je postavit, už roky debatuje polostátní firma ČEZ se státem. Dohoda ale pořád není hotová.

Český národní plán na ochranu klimatu (zatím v návrhu) dále počítá s programem energetických úspor či s opatřeními v zemědělství. A velkých úspor emisí chce dosáhnout v dopravě.

Odhady nákladů na celý program na příštích 12 let se pohybují mezi půl až jedním bilionem korun.

Návrh je přitom podle řady kritiků málo ambiciózní.

Tak například hnutí Duha vyzvalo, aby se Česko vzdalo uhlí o 10 let dříve – už k roku 2030. Nahradit ho mají především větrníky, jejichž kapacita by proti současné době měla vzrůst na sedminásobek, tedy na 2 050 megawattů. A dále zemní plyn, solární elektrárny, biomasa a bioplyn.

Komora obnovitelných zdrojů energie doporučuje výkon větrných elektráren zvýšit ještě radikálněji než hnutí Duha, a to až na 2 700 megawattů.

Podobné vize ale mají háčky.

Větrník na každý kopec?

Jde především o náklady. Zvýšení kapacity větrníků podle scénáře Komory obnovitelných zdrojů energie by vyžadovalo veřejnou podporu ve výši 3,6 miliardy korun ročně po dobu dvaceti let. Celkově přes 70 miliard.

Jasné ale není ani to, jakou úlevu ovzduší by to přineslo. Nikdo totiž nepropočetl produkci emisí, která by vznikla při výrobě potřebné oceli a stavebního materiálu na tisícovky nových větrníků, a další emise spojené se stavbou a dopravou.

Podle propočtů aktivisty Jaroslava Čížka, který se emisní problematice několik let věnuje, se přitom jen oceli spotřebuje na megawatt instalovaného výkonu třeba u dvoumegawattového větrníku Vestas zhruba 47krát víc, než na megawatt výkonu temelínské jaderné elektrárny.

U menších zelených elektráren je taky třeba vzít v potaz zábor půdy, dopad na krajinu, nároky na rozvodné sítě. A postoj veřejnosti: větrníky za humny velká část Čechů nejspíš nebude chtít.

Elektromobil do každé rodiny

Zatímco v minulých letech tlačila protiemisní regulace hlavně na energetiku, teď se zaměřuje na dopravu. Lékem na emise mají být elektroauta.

„Podle odhadů výrobců bude v roce 2025 v Česku jezdit okolo 40 až 50 tisíc elektrických vozidel,“ řekl na autosalonu v Ženevě prezident Sdružení automobilového průmyslu Bohdan Wojnar. Zatím jsou u nás registrovány asi dva tisíce elektroaut.

Aby se ale mohly elektromobily rozšířit, musí se dobudovat síť nabíjecích stanic. Těch je dnes u nás zatím asi 400.

Podle Wojnara bude do roku 2025 v Česku zapotřebí kolem pěti tisíc dobíječek, přičemž asi tři tisíce budou chybět. Budování nabíječek podporuje stát, zatím je na to schváleno 800 milionů korun. Jak se ale ukazuje, je to málo.

Podle Wojnara ovšem deficit nabíječek s dalším exponenciálním růstem elektromobilů „možná naroste až na 17 tisíc stanic“. Podle toho budou stoupat i nároky na veřejnou podporu: „Musíme najít cestu, možná i z evropských peněz, protože koneckonců program přišel z Evropy. Bez podpory veřejné dobíjecí infrastruktury se to neobejde,“ soudí Bohdan Wojnar.

Nejde ale jen o nabíječky. Další peníze budou stát úpravy distribučních sítí.

Pak bude třeba občany k rychlé výměně klasických aut za dražší elektromobily nějak donutit. Může se k tomu použít další finanční podpora, třeba ve formě šrotovného. Nebo sankce za emise.

Celkové náklady přechodu na elektromobily zatím nikdo nespočítal. Jisté však je, že elektrifikace dopravu prodraží – ať už budou občané vyšší náklady platit přímo v ceně vozu, nebo prostřednictvím daní na různé podpůrné a motivační programy.

A efekt? Ve městech zamořených smogem elektromobily určitě čistšímu ovzduší pomohou. Jenomže zvednou celkovou spotřebu elektřiny. Úspora emisí CO2 pak bude záležet na tom, jak a s jakými emisemi se bude další elektřina vyrábět.

Řada lidí z automobilové branže je vůči elektromobilům skeptická. „Já na ně nevěřím, budoucností je podle mě spíše vodík,“ říká například Pavel Juříček, majitel skupiny Brano Group, která je významným dodavatelem mnoha velkých automobilek.

Jenomže elektromobily se postupně prosadí. Za své je totiž vzali všichni velcí výrobci aut. A jakmile se technologie, podporované navíc politicky, ujme velký průmysl, je takřka jisté, že se uchytí.

Biopaliva a slepá ulička

Názorně to ukazuje příběh biopaliv. Evropské státy zaváděly povinnost přimíchávat biopaliva do nafty a benzinu od roku 2006 s cílem snížit celkové emise v dopravě. Konečný efekt je nakonec přesně opačný. Dnes používaná biopaliva 1. generace, vyráběná ze zemědělských plodin, způsobují naopak vyšší emise CO2.

Nejhorším viníkem je palmový olej. Prudký růst poptávky po surovinách k výrobě biodieselu jeho odbyt výrazně zvedl, dnes končí v nádržích aut víc jak polovina evropského importu palmového oleje. Zvýšená poptávka vede k rozšiřování palmových plantáží v jihovýchodní Asii a Jižní Americe. A to zase k rozsáhlému odlesňování.

Jenomže s deštnými lesy se planeta zbavuje nejefektivnějšího pohlcovače oxidu uhlíku. O to víc ho pak uniká do atmosféry. Další zvýšené emise CO2 jdou na vrub dopravy suroviny ze zámoří a výroby palmového biodieselu v evropských fabrikách. Celosvětově pak nasazení biopaliv zvedlo ceny potravin.

Nadnárodní ekologické sdružení pro čistou dopravu Transport & Environment uvádí, že biodiesel s palmovým olejem způsobuje v důsledku celkové emise třikrát vyšší než obyčejná nafta.

V Česku se biopaliva vyrábějí především ze semen doma pěstované řepky olejné, palmový olej pro tyto účely ve velkém nedovážíme. Jsme z problému venku? Ne tak úplně. Řepkový biodiesel podle Transport & Environment má oproti fosilním palivům 1,2krát vyšší emisní bilanci. A ve střední Evropě se dnes řepka pěstuje na takových rozlohách, že to škodí krajině a lesní zvěři.

Přesto evropské státy v podpoře biopaliv pokračují a počítají s tím až do roku 2030. Programu na jejich podporu se přizpůsobil průmysl, v Evropě vyrostly fabriky podobné největšímu českému výrobci biopaliv – Preolu ze skupiny Agrofert. Než se investorům tyto investice i se ziskem vrátí, nedá se odklon od biopaliv čekat. Tak prostě ekonomika funguje.

Bylo by ale dobré podobné omyly neopakovat.

Rebound efekt

Ve hře je ještě jedna nástraha zvaná rebound efekt. V minulosti se už několikrát prokázalo, že úsilí věnované na snížení energetické náročnosti (a tedy i emisí) v určitém segmentu vede naopak k vyšší spotřebě v celospolečenském měřítku.

Tak například: před 10 lety zakázala Evropská unie používání klasických žárovek s wolframovým vláknem a dotlačila spotřebitele k přechodu na úsporná LED svítidla. Jak připomněl nedávno časopis Euro, předpoklad, že tento krok ušetří v Evropě proud odpovídající roční spotřebě celého Portugalska, se nenaplnil. Úspory v domácnostech statistiky neukazují, zato v celé Unii spotřeba elektřiny roste. Mimo jiné i proto, že lidé díky úspornějším žárovkám víc svítí.

V posledních 200 letech byl růst emisí skleníkových plynů nedílně spojen s industrializací a růstem lokálních ekonomik. Emise na jednotku HDP v posledních letech klesají pouze v Evropě a v USA – ovšem za cenu vysokých nákladů na motivační a podpůrné programy.

Evropa má však na svědomí jen 10 procent globálních emisí, Spojené státy asi 16 procent. Emisní ligu táhne Čína, Indie, Brazílie. Důvod je tam stejný, jako když strmě rostly emise v Evropě: zmíněné obří trhy mohutně industrializují, zvedají životní úroveň občanů, jejich ekonomiky rostou. To táhne vzhůru jejich, ale i globální produkci skleníkových plynů – i přes všechnu evropskou snahu.

Jinak myslet

Má tedy boj s globálním oteplováním vůbec řešení? Část odborníků věří, že rozuzlení přinese technický vývoj. Že přijde průlomová technologie, která umožní energii levně a efektivně vyrábět a skladovat do zásoby. A to s minimálními emisemi.

Další experti se přiklánějí spíše k tomu, že východiskem bude změna v myšlení lidí. „Musíme méně spotřebovávat. Stávající ekonomiky jsou příliš posedlé růstem HDP, společenský status lidí se odvíjí od spotřeby, spotřebu jsme postavili na piedestal. To je třeba změnit,“ řekl nedávno v České televizi ředitel Centra pro otázky životního prostředí Jan Frouz.

Pak je tu řešení třetí a nejpravděpodobnější. Globální emise v dohledné době nesrazíme, oteplování planety nezastavíme. Budeme se mu muset přizpůsobit: Což patrně bude velmi bolestný proces, který naši posedlost spotřebou a hodnotové žebříčky nakonec změní tak jako tak.

Doporučené