Článek
Bod zlomu nastal v pátek 10. dubna. Pět dnů předtím znovu vyskočily ceny pohonných hmot, když litr nafty náhle zdražil z 2,30 eura na 2,45 eura za litr a nejlevnější benzin super E10 z 2,10 na 2,20 eura. Tím ceny překonaly rekordy dosud nejhoršího roku 2022.
Německo má od loňského února vládu kancléře Friedricha Merze z křesťanskodemokratické strany (CDU), který sestavil černo-rudou koalici se sociálními demokraty (SPD). Merz jakoukoli výpomoc motoristům odmítal, jenže právě v ten pátek pozval vicekancléř a ministr financí Lars Klingbeil (SPD) k poradě odboráře a průmyslníky a poté oznámil, že vláda pomůže: „Nejúčinnější teď bude státní intervence na trhu,“ vyhlásil. Doporučil zavést daň z nadměrných zisků petrolejářských firem a z jejich výnosů financovat snížení spotřební daně za naftu a benzin. Vedle toho by měla vláda zavést pohyblivý cenový strop, podobně jako jiné evropské země včetně Česka.
Dočkal se však brutálního odmítnutí od kolegyně z vlády Katheriny Reicheové (CDU). „Koaliční partner začal v posledních týdnech šířit návrhy, které jsou drahé, protiústavní a neměly by žádný efekt,“ oznámila v médiích. Místo toho doporučila, aby stát umožnil firmám zvýšit (a odepsat z daní) příplatky svým zaměstnancům za dojíždění (tzv. Pendlerpauschale). Potřebné peníze ať dodá ministr financí Klingbeil, kterému díky drahým pohonným hmotám rostou příjmy z DPH.
Tím rozběsnila sociální demokraty. „Ministryně masivně zpochybnila soudržnost vládní koalice,“ nechal se slyšet šéf jejich poslanců Dirk Wiese. Musel zasáhnout kancléř. Ve věcném sporu sice stál na straně Reicheové, přesto z jeho okolí unikly zprávy, že ho „výměna úderů na veřejné scéně zarazila a napomenul ministryni, aby se držela zpátky“.
O následujícím víkendu (11.-12. dubna) se sešel koaliční výbor, kde Merz s Klingbeilem a šéfem třetí vládní strany CSU Markusem Söderem dohodli kompromis. Od 1. května vláda přece jen zasáhne. Na dva měsíce se o 17 centů sníží spotřební daň za naftu i benzin, rovněž dočasně se o 1000 eur zvýší příspěvek pro pendlery. „Podařilo se nám spustit snížení spotřebních daní,“ pochválil svou strategii na jedné z tiskových konferencí Klingbeil. Ještě před prvním májem ovšem ceny začaly klesat, v případě nafty na 2,15 eura za litr, u benzinu na 2,05 eura. Stále to jsou ovšem ceny na úrovni krize z roku 2022.
Vítězem konfliktu o pohonné hmoty však nebyl ani Klingbeil, ani Merz. V obou případech spadla podpora jejich stran na nejnižší úroveň, konkrétně podle průzkumu agentury YouGov, která proběhla v kritických dnech, a později byla potvrzena průzkumem INSA. V případě CDU na 23 procent, kde byla pouze po volební porážce v roce 2021, u Klingbeilovy strany na 13 procent, kam se ovšem dostala také loni na podzim. Proti tomu vyrostla podpora extrémně pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD) na 27 procent. To je o sedm procent víc než před rokem ve volbách. V protikladu k tradičním stranám jde o historický vrchol.
Předsedkyni radikálně pravicové strany Alici Weidelové stačilo připomínat, jak je u čerpacích stojanů draho. „Zatímco naši evropští sousedé rozhodně zasahují a citelně ulehčují svým občanům, odmítá černo-rudá vláda každé účinné opatření,“ hlásala počátkem dubna. Když vláda přece jen přišla s plánem, jak ceny pohonných hmot snížit, kontrovala s tím, že jde jen o pseudoúlevy, a doplnila, že vláda v benzinové krizi „totálně národohospodářsky selhala se zničujícími důsledky pro pracovní místa, mzdy a konkurenceschopnost“. Pár frází zajistilo její partaji čtyřprocentní náskok na kancléřskou stranu.
Vládním politikům se přinejmenším dostalo poučení o vlivu pohonných hmot na politiku. Možná je pravda, co říkají ekonomičtí experti, třeba členové poradního sboru známého jako „Rada moudrých“ Monika Schnitzerová nebo Gabriel Felbermayr, když tvrdí, že stát by spotřební daně snižovat neměl, protože tím se jen zvýší spotřeba pohonných hmot ve chvíli, kdy je jich málo, což v důsledku nedostatek jen prohloubí. Ovšem ani odkazy na ekonomiku nebo dokonce na ústavu neznamenají nic. Drahý benzin je absolutní argument, kterým se přebije všechno. Podle posledního průzkumu DeutschlandTrend důvěřuje Merzově vládě jen 15 procent Němců. Když na podzim 2024 stejně spadla obliba vlády Olafa Scholze, znamenalo to její rozpad a předčasné volby.
Důležitější je však poučení, které souvisí s aktuálním německým politickým provozem. Parlamentní strany se dohodly, že vybudují „požární zeď“ (Brandmauer) proti extrémní pravici AfD. To znamená, že ji budou ignorovat a že jí na spolkové ani zemské úrovni nedají žádnou možnost spolurozhodovat o veřejných záležitostech. Právě to dalo Weidelové možnost povzneseně glosovat současnou krizi.
Brandmauer však měla i další negativní důsledky, kterým se dalo snadno vyhnout. Nezmírnila totiž emotivní debatu, která ovládá celou politickou scénu, přitom po „vyškrtnutí“ AfD se vášně soustředily na debatu uvnitř koalice. Není divu, že se konzervativní CDU vždy neshodne s levicovou SPD, zvláště ve vypjatých situacích, kdy musí společně prosazovat zásadní reformy. Potíž je v tom, že jejich přívrženci používají i v těchto debatách rétoriku, kterou dříve měli vyhrazenu pro radikální AfD.
Třeba levicový týdeník Der Spiegel označuje ministryni Reicheovou za „tržně-ekonomického maskota“, který říká pouze to, co hřeje duši spolustraníků, ale jinak nemá obsah. Pravicový deník FAZ si zase tropí šprýmy z Larse Klingbeila, který při návštěvě Washingtonu před novináři odvážně kritizoval toho, kdo rozpoutal válku v Perském zálivu, jen zapomněl zmínit, o koho vlastně jde. A tak špatně se o politicích z Alternativy pro Německo nemluví.
