Hlavní obsah

Bosenští Srbové hrají vabank. Vážný konflikt reálně hrozí, říká balkanista

Foto: Profimedia.cz

Milorada Dodika na konci 90. let označila tehdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová za svěží vítr srbské politiky v Bosně.

Reklama

18. 12. 2021 7:37

Parlament Republiky srbské v Bosně odhlasoval přenesení kompetencí z federální úrovně na úroveň vlastní. Může to být další krok směřující k rozbití země. Podle balkanisty Ondřeje Žíly se v té souvislosti mluví i o ambicích Ruska.

Článek

Podle lídra bosenských Srbů Milorada Dodika má mít Republika srbská, jedna ze dvou částí země, právo na vlastní armádu, celní a daňový systém i soudnictví. Minulý týden v pátek jeho přesvědčení podpořili i tamní poslanci, kteří podpořili přenesení kompetencí z úrovně Bosny a Hercegoviny na úroveň Republiky srbské.

Přenesení pravomocí na Republiku srbskou podle Dodikovy rétoriky znamená návrat k původnímu nastavení, které v zemi po válečném konfliktu zavedla Daytonská dohoda. Ústavní experti ale dané kroky považují za protiústavní.

Válka v Bosně a Hercegovině

Foto: Shutterstock.com

Muž utíká přes území nikoho v centru Sarajeva. Šlo o oblasti, které byly na mušce odstřelovačů usazených ve svazích nad Sarajevem. Duben 1993.

  • Konflikt vypukl na území bývalé Jugoslávie počátkem 90. let minulého století. Když Chorvatsko a Bosna a Hercegovina vyhlásily nezávislost, zahájili etničtí Srbové, kteří byli proti rozpadu Jugoslávie, boje s cílem „urvat“ si samostatná území v obou oblastech. Přibližně ve stejné době pak mezi sebou začali bojovat také Chorvati a Bosňáci, a to převážně o území. Válka si vyžádala přes 100 tisíc životů.
  • Válka skončila v roce 1995 podpisem Daytonské dohody zprostředkované mezinárodním společenstvím. Země vyšla z jednání jako stát složený ze dvou částí – Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky srbské, přičemž Sarajevo zůstalo jako nerozdělené hlavní město země. Dohoda byla řešením poválečných problémů – územního uspořádání a politického rozdělení moci.
  • Daytonská mírová dohoda zároveň zřídila Úřad vysokého představitele jmenovaného ze zahraničí, který zastřešuje přítomnost mezinárodních organizací a řídí civilní správu země.
  • Během konfliktu své domovy opustila asi polovina z více než čtyř milionů obyvatel. Polovina z těchto lidí – přibližně milion – odešla do zahraničí a mnoho se jich po válce už nevrátilo. Důvodem byla například neutěšená ekonomická situace, ale i politické či majetkové překážky.

První „balonek“ byl v tomto ohledu vykopnutý již  v říjnu tohoto roku v podobě zákona o lécích a zdravotnických potřebách. Tehdy vznikl plán vytvořit vlastní agenturu pro léčiva, která přitom roky funguje na federální úrovni.

Dění v zemi v nedávné době upoutalo pozornost i zahraničních médií. Události posledního týdne pak nad další vývoj v zemi staví otazník. „Otázkou je nyní to, jak bude reagovat Sarajevo a mezinárodní společenství,“ sdělil v rozhovoru pro Seznam zprávy Ondřej Žíla z Institutu mezinárodních studií při FSV UK.

Poslanci Republiky srbské v pátek odhlasovali oddělení své entity od ústavního pořádku země. Co přesně se vlastně odehrálo?

Asi bych měl nejprve odpovědět v nějakém širším kontextu, protože tohle rozhodnutí je proces, který trvá od roku 2006 nebo 2007. Minimálně v posledních 15 letech můžeme vidět velmi obdobné Dodikovy snahy - ať už jako prezidenta Republiky srbské, nebo teď jako člena předsednictva Bosny a Hercegoviny - jít takzvaně do kraje.

Jeho teze je založena na tom, že chce vrátit kompetence, o které Republika srbská přišla v době po Daytonské dohodě. V době silového působení mezinárodního společenství prostřednictvím tamních vysokých představitelů totiž přišla tendence Bosnu a Hercegovinu posilovat a centralizovat. Dodikova politika je tak dlouhodobě založena na navrácení kompetencí zpátky tam, kde by podle Daytonské dohody měly být - na entitní úroveň.

Daytonská dohoda

Konflikt v Bosně a Hercegovině skončil v roce 1995 za pomoci mezinárodního společenství podpisem Daytonské dohody. Země vyšla z jednání jako stát složený ze dvou částí – Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky srbské, přičemž Sarajevo zůstalo jako nerozdělené hlavní město země. Dohoda byla řešením poválečných problémů jako územního uspořádání a politického rozdělení moci.

Tohle je tedy všeobecný kontext. Problém je ale ten, že musíme, co se týče dnešního stavu, přihlédnout ke změně v geopolitických okolnostech. Dodikovo vystupování není nic nového. Tance kolem jeho oznámení referend, plebiscitů a stažení se z institucí Bosny a Hercegoviny v posledních letech bylo vícero.

Páteční rozhodnutí je ale kumulací kroků, ze kterých není cesty zpět. Je evidentní, že Dodik do určité míry hraje vabank. Ví, že bude muset pokračovat v implementaci svých verbálně prosazovaných proměn. Otázka ale je, kam to bude směřovat dál.

Co se tedy nyní v Republice srbské může dít dál? Tamní vláda by měla mít půl roku na to, aby předložila k posouzení a přijetí zákony a předpisy, které umožní další bezproblémové fungování.

Když se budeme bavit o předchozích podobných momentech, tak Dodik byl během půl roku schopný změnit rétoriku, usměrnit pozornost jinam a akcentovat jiný problém. Z původního velmi rigidního postoje se ta situace tak postupně změnila a vzala za své.

Zmiňoval jsem ale tu nemožnost cesty zpět. Dané kroky jsou zcela zjevně součástí nějaké předvolební strategie a mobilizace voličů v rámci Republiky srbské. V příštím roce totiž budou v Bosně a Hercegovině volby do parlamentu a do předsednictva země.

Vše je také spjato s výměnou vysokého představitele, ke které došlo letos v létě. Valentin Inzko tehdy při odchodu prosadil zákon o popírání genocidy, což je pro Republiku srbskou - respektive pro její politický establishment - velmi bolestivá záležitost.

Třetím bodem, který je třeba brát v potaz, je širší geopolitická situace. To je momentálně třeba vývoj na rusko-ukrajinském pomezí. Hodně se také spekuluje o ovlivnění politiky Milorada Dodika ze strany Vladimira Putina. Objevuje se jakási debata o tom, že by se v případě napadení Ukrajiny vojsky Ruské federace, mohlo Putinovi hodit otevřít další bitevní pole.

Čtvrtou rovinou je pak i ne příliš srozumitelný přístup nového vysokého představitele Christiana Schmidta a přístup Spojených států amerických. Ve spojení s tímhle vším pak Milorad Dodik začíná naplňovat to, co v té dlouhodobé rétorice avizoval. A nemůže povolit, protože hraje o své voliče.

Stav v Bosně a Hercegovině dlouhodobě směřuje k nějaké formě dezintegrace. Politické vedení Republiky srbské v tomto duchu dlouho koná, zatím ale zůstávalo spíše ve verbální rovině. Tyhle kroky však nakonec mohou vést k rozvratu země, která je v mnoha ohledech naprosto nefunkční.

Asi nejvíce o tom svědčí skutečnost, že zemi každoročně opouští několik desítek tisíc obyvatel v ekonomicky aktivním věku. Bosna a Hercegovina se vyprazdňuje. Formálně sice dnes má asi 3,2 milionu obyvatel, ale ten počet bude pravděpodobně minimálně o půl milionu menší. Reálně v té zemi může být třeba 2,7 milionu obyvatel.

Jde o krok, ke kterému došlo poprvé? Rétorika tohoto stylu není pro Milorada Dodika něco nového, dovést to ale tak daleko už je rozdíl.

Tady je důležité říct ještě několik věcí. Dodika na konci 90. let označila tehdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová jako svěží vítr v rámci srbské politiky v Bosně a Hercegovině. Byl chápán jako alternativa vůči tehdejší konzervativní ultranacionalistické Srbské demokratické straně (SDS) vedené Radovanem Karadžićem, respektive lidmi, kteří přišli po něm.

Vystupoval jako politik, který veřejně konstatoval, že Karadžić a Ratko Mladić (bývalý velitel armády Republiky srbské během války v Jugoslávii, pozn. red.) by měli být souzeni v Haagu za zločiny spáchané v 90. letech během bosenské války. Ten postoj, který silně podporovalo mezinárodní společenství a Spojené státy americké, ho dostal do čela tehdejší opozice Republiky srbské a poté i do vlády. V nejvyšších politických funkcích je setrvale od roku 2006 - dva mandáty odsloužil jako prezident entity a nyní jako člen předsednictva Bosny a Hercegoviny.

Těch momentů spjatých s tím, že Dodik chce v rámci Republiky srbské referendum o určitých otázkách, je vícero. Za posledních 15 let třeba čtyři až pět. Osobně bych připomněl třeba to, že Ústavní soud Bosny a Hercegoviny před několika lety nepřijal Den Republiky srbské, který je slaven 9. ledna s odkazem na rok 1992, jako protiústavní. To Dodik odmítl a nechal to prohlasovat parlamentem entity.

Dodik patnáct let vytrvale zkouší, kam až v rámci své politiky může zajít, a mezinárodní společenství na to nikdy nereagovalo s výjimkou Spojených států amerických, které postavily Dodika a jeho spolupracovníky na „černou listinu“ sankcionovaných. Což ale neplatí třeba ze strany Evropské unie.

On tak dál zkouší, kam až to jde, pořád posouvá laťku. Dodik je velmi efektivní, oportunistický, pragmatický a populistický politik, který dokázal rozvrátit opozici v Republice srbské a totálně kontrolovat moc. V posledních letech tak na vnitrobosenské úrovni nemá politického konkurenta.

PhDr. Ondřej Žíla, Ph.D.

  • Ondřej Žíla působí na Institutu mezinárodních studiích při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Jeho domovskou katedrou je katedra ruských a východoevropských studií.
  • Do oblasti jeho odborného zájmu spadá jihovýchodní Evropa a státy bývalé Jugoslávie.
  • Zaměřuje se na etno-demografické proměny, nucené migrace, konflikty, poválečnou rekonstrukci a postsocialistickou transformaci zemí bývalé Jugoslávie, především Bosny a Hercegoviny.
Foto: Institut mezinárodních studií, FSV UK

Ondřej Žíla působí na katedře ruských a východoevropských studií při FSV UK.

Na mezinárodní úrovni se v kruzích osob, které Bosnu a Hercegovinu sledují, o jeho krocích hovoří setrvale. Problémem je ale nyní skutečnost, že se začínají nepříjemně propojovat další aspekty, které vytvářejí otázku, kam až to všechno může zajít.

Co pohání představitele bosenských Srbů v těchto krocích? Proč nejsou spokojeni s aktuálním nastavením v Bosně a Hercegovině?

První a pro mě naprosto zásadní věc je, že příčiny, kvůli nimž vypukl bosenský konflikt dodnes nejsou vyřešené. Těmi příčinami byla neochota nalézt kompromis, jak se vypořádat se situací, kdy v jednom teritoriu máte představitele tří státotvorných národů. Dva chtějí jedno a třetí se staví proti. To se v posledních už více než třiceti letech stále opakuje.

Daytonská dohoda sice uzavřela bosenský konflikt v podobě válečné, současně ale byla kompromisem vnuceným z vnější. Šlo o kompromis, který neuspokojil ani jednu ze stran.

Bosenští Srbové a jejich elity měli s Daytonskou dohodou zprvu velký problém, posléze ale zjistili, že jde o skvělý rámec, ve kterém mohou dále rozvíjet co nejvyšší stupeň nějaké autonomie uvnitř Bosny a Hercegoviny. Z pozice bosňácké politické elity ale dohoda byla problémem a komplikací právě kvůli tomu, že decentralizací poskytla moc Republice srbské. Tu bosňácké vedení chápe jako genocidní útvar, který byl vytvořen a realizován mimo jiné na základě vyhánění takzvaných nesrbských obyvatel.

Dříve byla pozice vysokého představitele v Bosně mnohem dominantnější. Na základě svých rozhodnutí a pravomocí prováděl změny, které Daytonskou dohodu upravovaly a postupovaly směrem centralizace. To samozřejmě nesli velmi nelibě představitelé bosenských Srbů a původní podoba dohody se jim stala jakousi mantrou.

Návrat k tomu je ale pro Bošnáky naprosto nemyslitelný a je i protiústavní. Jde o jakýsi začarovaný kruh, ze kterého nejde úplně dobře vystoupit. Dodik na tomhle vlastně vybudoval svou politickou kariéru. Z původního zastánce multietnické Bosny se stal nejpřesvědčenějším nacionalistou, který bojuje za srbské zájmy.

Pokud opravdu dojde k přenesení kompetencí, co to může znamenat pro Bosnu jako takovou? Tamní vysoký představitel už začátkem listopadu varoval před možným opětovným rozhořením válečného konfliktu z 90. let.

Reprezentanti Republiky srbské se z těch celostátních bosenských institucí stáhli v okamžiku vyhlášení již zmiňovaného zákona o popírání genocidy při odchodu předešlého vysokého představitele. Ta nefunkčnost státního aparátu tak přetrvává již několik měsíců a když to řeknu cynicky, není to vlastně pro chod země nějak překvapivé.

Co se týče toho, zda hrozí nějaké opakování scénáře z 90. let, situace je nyní diametrálně odlišná. Armády tam nestojí na etnickém základě, minimálně formálně jsou ozbrojené síly Bosny a Hercegoviny multietnickým konglomerátem. Jsou samozřejmě členěny podle oblastí, kde jsou lokalizovány jednotlivé složky vojsk, ale skutečnost, že armáda je integrována, opakování scénáře z 90. let zabraňuje.

Proměnila se také situace vojenského vybavení. Minimálně v okamžiku vypuknutí násilí nelze předpokládat, že by složky Republiky srbské disponovaly podobným množstvím zbraní, jakým disponovaly tehdy, kdy je podpořila armáda rozpadající se Jugoslávie.

Můj osobní dojem, který z pozorování situace mám, je takový, že jde o nejzávažnější krizi, která po Daytonské dohodě nastala. V Bosně rozhodně hrozí scénář jakéhosi proxy konfliktu. Nemyslím si ale, že by hrozila válka typu 90. let. Drtivá většina mužů v mladším věku by totiž nebyla ochotna bojovat, respektive by situaci řešila snahou odejít ze země.

Na obou stranách jsou nicméně představitelé různých konzervativních a radikálních proudů, kteří by byli schopni i ochotni být mobilizováni. Myslím si ale, že zemi hrozí spíše scénář státu, který selhal. Je evidentní, že mezinárodní společenství od 90. let vlastně neví, co má s Bosnou a Hercegovinou dělat.

Velkou roli hraje i demografie. V přespříštím roce má být v Bosně opět sčítání obyvatel. V okamžiku, kdy Bosňáci - muslimové - budou mít více jak 50 %, což už mají teď, ale pokud se to potvrdí a čísla půjdou k 60 %, může i tohle opětovně zvýšit tlak na proměnu systému.

Jaké reakce na dění v Bosně přicházejí ze zahraničí? A mohou vůbec něco změnit? Vůdce bosenských Srbů už se vyjádřil, že ho například uvalení sankcí zrovna netrápí.

Podobnými otázkami se nyní zabývají různé evropské think tanky, parlamenty i analytici, kteří se oblasti západního Balkánu věnují. V Bosně a Hercegovině je dnes asi 600-700 příslušníků mise EUFOR. Už se objevily také argumenty, že by se tyto počty měly zvýšit a do země by měli směřovat další vojáci.

Jedním z problémů je, že nejistá a nejasná pozice mezinárodního společenství se dlouhodobě nemění. Poměrně jasný postoj ale mají Ruská federace i Čínská lidová republika. Hlavní páka, kterou pak Rusko vůči Balkánu má, je zemní plyn. Tím mohou poměrně efektivně usměrňovat tamní politiku.

Také bych upozornil na problém týkající se posledního vysokého představitele Christiana Schmidta. Jeho pozice má být vždy odhlasována Radou bezpečnosti OSN, což nyní nebylo odsouhlaseno Ruskem a Čínou. Dodik, který říká, že Schmidta neuznává, má tak vlastně z pohledu mezinárodního nastavení pravdu.

Při odpovědi tady záleží i na tom, co chápeme pod termínem ruská hrozba v souvislosti s Ukrajinou a Balkánským poloostrovem. Nejsem ale expert na Rusko, a není mi tak jasné, co Vladimir Putin na Ukrajině sleduje a zdali to může mít nějaký potenciální koordinační aspekt, který jsem již naznačoval ve spojení s otevřením druhé konfliktní zóny na Balkáně.

V analytických kruzích se scénář, podle kterého se Rusko vměšuje do Bosny a Hercegoviny, řeší také. Já osobně bych v tomto směru byl trochu opatrnější, protože sousední státy země jsou s výjimkou Srbska součástí Severoatlantické aliance. Když pak například porovnáme kapacity velvyslanectví USA a Ruska v Sarajevu, jde v případě Spojených států nejspíše až o stovky osob, zatímco u Ruské federace jde maximálně o desítky.

Nechci tím znevažovat nebo zlehčovat potenciál té hrozby, nicméně si myslím, že se velmi často používá jako strašák pro zintenzivnění pozornosti západního světa, aby o Bosnu neztratil zájem. Situaci pak ještě dál problematizují očekávání, která měli především probosensky orientovaní obyvatelé země od USA.

Ti očekávali od Bidenovy administrativy intenzivnější politiku vůči Bosně a Hercegovině, která by šla směrem podpory celistvosti. Joe Biden se v 90. letech totiž hodně silně angažoval právě na straně Sarajeva. To se ale po jeho nástupu nestalo a pro řadu probosensky orientovaných obyvatel i bosenskou diasporu je to hořká pilulka.

Jak se k situaci staví běžní občané? Ve Vaší přednášce o poválečné Bosně jste připomínal, že tamní společnost zůstává i nyní značně rozdělená.

Záleží na tom, s kým se bavíte. Drtivá většina Bosňáků Dodikovu politiku přirozeně vnímá nejen jako krajně destabilizující, ale pro existenci Bosny a Hercegoviny i bolestivou. Obyvatelé západní oblasti, tedy Chorvati, Dodikovy kroky vnímají relativně s pochopením.

I tahle situace se totiž od 90. let proměnila. Nyní onu koalici dvou proti třetímu netvoří Bosňáci s Chorvaty, ale je to spíš srbsko-chorvatský tandem proti bosňáckému korpusu.

Přestože jsou někdy obyvatelé Republiky srbské vůči Dodikovi velmi kritičtí, tak nesdílejí představu, že by jejich entita měla být zrušena a že by jednotlivé oblasti měly být integrovány do nějakého unitaristického státu jménem Bosna a Hercegovina, který by byl veden čistě ze Sarajeva. V tomto případě je totiž zjevné, že by srbská komponenta byla ze strany Bosňáků přehlasována.

Od doby podpisu mírové dohody, která formálně ukončila válku, se nicméně konflikt a jeho diskurz neztratily z dennodenní interakce obyvatel. Ten konflikt byl přetaven do institucionálních sporů a vlastně nikdy nebyl dořešen. Není sice v rovině zbraní a přímé vojenské konfrontace, ale je v rovině politické. Když si k tomu vezmeme i etnonacionální rámec Daytonské dohody, tak se vlastně vytvořilo prostředí pro efektivní politiku nacionalistů, ať už bosňáckých, srbských nebo chorvatských.

Co pak politici mohou napříč těmi národy dělat a v čem jsou si i velmi podobní, je to, že neustále akcentují a mobilizují voliče díky strachu z toho druhého. Neřeší pak ale zásadní problémy, jako je korupce, rozpad státních struktur, sociálních služeb…

Dodik se již nechal slyšet, že v případě napadení výsledků parlamentního hlasování ze strany bosenského Ústavního soudu neplánuje ustoupit. Půjde rozhodnutí parlamentu Republiky srbské zvrátit jinak?

Dodik tady chytře akcentuje to, co je v tomto ohledu hrubě problematické. Ústavní soud je složen stejným počtem představitelů Srbů, Chorvatů a Bosňáků, ale pak jsou tam tři představitelé nominovaní mezinárodním společenstvím. Pokud tedy daná trojice hlasuje v tandemu s Bosňáky, je to vždy pět ku čtyřem.

Ústavní soud tak má moc výsledek zrušit, jeho rozhodnutí ale byla už vícekrát na teritoriu Republiky srbské ignorována a označena za neplatná. Tyhle věci by pak mohl anulovat i vysoký představitel na základě svých pravomocí. Otázka je, proč tak již déle nečiní, ale navozuje další spekulace o tom, že mezinárodní společenství nemá úplně jasnou představu, kam chce svou politiku vůči Bosně a Hercegovině směřovat.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované