Hlavní obsah

Byli to zoufalci a násilníci. A byli přitažliví. Teď dalšího dostihla minulost

Foto: Keystone/Hulton Archive, Getty Images

Západoněmecký policista si na snímku z roku cca 1980 prohlíží plakát s tvářemi hledaných členů Frakce Rudé armády, nabízená odměna za dopadení tehdy činila milion marek.

Reklama

Po třiceti letech na útěku byla v Berlíně zatčena Daniela Klette, členka Frakce Rudé armády, známé jako skupina Baader-Meinhof. Policejní akce oživila vzpomínky na levicové teroristy, s nimiž sympatizovala čtvrtina mladých Němců.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Danielu Klette německá policie podezírá z účasti na pokusu o vraždu a několika ozbrojených vloupáních.

Jak se jí podařilo zůstat tři desetiletí v „podzemí“, zatím policisté vysvětlit nedokážou. Dva její kolegové ze „třetí generace“ Frakce Rudé armády (RAF) navíc stále unikají.

Policie průběžně zveřejňovala obrázky simulující pravděpodobnou současnou podobu tří podezřelých. A Danielu Klette nakonec dopadla na sklonku letošního února na základě tipu od veřejnosti. Našli ji v jejím bytě v berlínské čtvrti Kreuzburg, kde žila dvacet let.

Sousedi ji znali jako ženu, která ráda chodí na procházky se psem. A doučuje jejich děti němčinu a matematiku.

Daniela Klette

Foto: Uli Deck/dpa, Profimedia.cz

Zadržená bývalá teroristka z RAF Daniela Klette, foceno při převozu 7. března 2024.

  • Německá policie v bytě, který si pronajímala Daniela Klette, našla kromě jiného i pistoli ukradenou před 40 lety při loupežném přepadení obchodu se zbraněmi. Podle internetového portálu týdeníku Der Spiegel patří pistole ráže devět milimetrů značky Heckler&Koch mezi předměty, po nichž vyšetřovatelé desítky let pátrali.
  • Spiegel dále informoval, že se v bytě někdejší teroristky našla protitanková zbraň včetně bojové hlavice, útočná puška, v umělohmotných krabičkách běžně používaných pro skladování potravin měla uloženou munici.
  • Dále skříň s dvojitým dnem, kde bylo ukrytých 40 tisíc eur (asi milion korun) v hotovosti a pistole se dvěma plnými zásobníky. V dalším kusu nábytku měla 1,2 kilogramu zlata.
  • V bytě byly také dva kufry, které policejní technici původně považovali za nálože. Uloženy v nich byly rušičky, několik mobilních telefonů, doklady, kukla a různé materiály týkající se RAF

Třetí generace RAF“ působila v 80. a 90. letech minulého století. Její členové jsou podezřelí mimo jiné z vraždy šéfa Deutsche Bank, bombového útoku na americkou vojenskou základnu nedaleko Frankfurtu nebo útoku na věznici ve Weiterstadtu.

„Třetí generace“ se od té zakladatelské výrazně lišila. Neměla už v podstatě nic společného s levicovými studenty, kteří chtěli bojovat s fašismem a imperialismem. Třetí generace, to byli velmi dobře organizovaní lupiči a vrazi. Kteří navíc po oficiálním rozpuštění RAF v roce 1998 dokázali svoje schopnosti, včetně občasných loupeží, využívat k tomu, aby mohli více méně poklidně žít uprostřed Berlína.

Jak moc se tedy od nich lišili jejich předchůdci?

Nemůžeme to tak nechat…

Jsou 60. léta 20. století. Jsou radikální a levicoví, jak ostatně studenti bývají i v méně vypjatých časech. Žijí v Německu, a jsou tedy příslušníky první generace, která se svých rodičů ptá, co dělali za Hitlera a jak se s tím vyrovnávají. Odpovědi, které dostávají, je uspokojit nemohou.

Od roku 1966 do roku 1969 byl německým kancléřem Kurt Kiesinger. Člen Hitlerovy NSDAP od roku 1933. A podle kritiků velmi aktivní a loajální spolupracovník šéfa hitlerovské propagandy Josepha Goebbelse.

Německá policie brutálně potlačuje studentské protesty. Během protestu proti návštěvě íránského šáha Rézi Páhlavího v roce 1967 policie jednoho z protestujících zastřelila. Gudrun Ensslin, později hlavní ideoložka RFA, na pohřbu Benno Ohnesorga řekla:„Zabijí nás všechny. Uvědomujete si, proti komu tady stojíme? To je generace odpovědná za Osvětim. S nimi není možné vést diskusi. Musíme se také ozbrojit!“

O rok později spáchá pravicový radikál Josef Bachmann atentát na nejvlivnějšího studentského vůdce Rudiho Dutschke. Dutschke organizoval demonstrace proti válce ve Vietnamu, diskuse, přednášky. Bulvární deníky vydavatelství Springer proti němu vedly kampaň, která podle studentů vedla přímo k atentátu. Těžce zraněný Dutshke atentát přežil, na jeho následky zemřel v roce 1979.

A za hranicemi Německa? Spojené státy bombardují Vietnam, svět obletí snímky zmrzačených dětí po útoku napalmem…

V roce 1967 zastřelili agenti CIA kubánského revolucionáře a ikonu levicových studentů Che Guevaru.

Vzpomínka na Che Guevaru

Přiložil by mi pistoli k hlavě. Neměl by problém zmáčknout spoušť. Kavárenské intelektuály revoluce nepotřebuje. Che Guevara. Jako batole mě houpal na kolenou. Mnozí o něm říkají, že to byl masový vrah. Stojí za to s ním mluvit?

V roce 1968 zemřel při atentátu nejvlivnější černošský aktivista Martin Luther King.

Krátce před zahájením olympijských her v Mexiku v roce 1968 se na náměstí v Tlatelocu shromáždilo asi pět tisíc studentů. Protestovali proti omezování občanských práv. Policie nasadila 10 tisíc mužů a 200 tanků. Studenty zmasakrovala – desítky mrtvých, stovky zraněných. Olympijské hry míru a porozumění mezi národy poté proběhly podle plánu.

V srpnu 1968 vpadly armády Sovětského svazu a jeho satelitů do Československa. V lednu následujícího roku se na protest proti okupaci upálil student Jan Palach.

Ne, ten svět se jim nelíbil. A měli pocit, že s tím musejí něco udělat.

Jinak „nás zabijí všechny“.

Co s tím?

Studenti a mladí lidé se radikalizovali v mnoha západních zemích. Nejmasovější byly protesty ve Spojených státech. Jedním z hlavních důvodů byla válka ve Vietnamu, ale nešlo jen o ni. Sílilo hnutí hippies a kontrakultury. Zjednodušeně řečeno protest proti generaci rodičů, proti společnosti, kterou po konci války vybudovali.

Tu společnost vnímali jako plnou nespravedlnosti, nerovnosti, přetvářky, fascinace majetkem. Vnímali ji jako bezduchou, šedivou společnost podřízenou konzumu a kariérismu, společnost, které chybí radost a odvaha.

Masové studentské rebelie zažívala i Francie. Ale situace v Německu byla vzhledem k nacismu a holokaustu ještě vyostřenější.

Gudrun Ensslin a její milenec Andreas Baader se k první násilné akci odhodlali 2. dubna 1968.

+4

Ensslin byla dcera protestantského kněze a vzorná studentka. Rok na střední škole strávila v USA. V Německu pak studovala anglistiku, germanistiku a pedagogiku.

Baader byl mezi členy RFA jedním z mála, kdo neměl univerzitní vzdělání. Odešel ze střední školy, snažil se psát do novin, protloukal se. Byl bohém, měl násilnickou nevyrovnanou povahu, byl lehkovážný a hluboce zamilovaný do Gudrun Ensslin.

2. dubna 1968 nastražili bomby do dvou obchodních domů ve Frankfurtu. K výbuchu a následnému požáru došlo až v době, kdy v obchodech nebyli žádní zákazníci. Vznikající RAF nechtěla útočit na nevinné civilisty.

Pachatelé byli zadrženi druhý den po akci, kterou prohlásili za protest proti válce ve Vietnamu: Lidé navštěvují chrámy konzumu a zapomínají na hodnoty. Dostali tři roky vězení, v roce 1969 byli podmínečně propuštěni na amnestii a uprchli do Francie. Do Německa se vrátili v roce 1970.

Baader byl krátce po návratu zatčen po silniční kontrole, kdy se prokazoval falešnými dokumenty.

A pak to teprve začalo natvrdo.

Ulrike Meinhof

Ulrike Meinhof byla respektovaná levicová novinářka. S Gudrun Esslin dělala rozhovor po žhářských útocích na obchodní domy ve Frankfurtu. Byl to předobraz plánu na osvobození Andrease Baadera z vězení.

Foto: Keystone, Getty Images

Dvě členky teroristické skupiny Baader-Meinhof: Ulrike Meinhof a Gudrun Ensslin, snímky z roku 1975.

Meinhof předstírala, že chce o Baaderovi napsat knihu, a přemluvila vojenskou službu, aby rozhovory mohla natáčet v čítárně veřejné knihovny. Tam Baadera eskortovali dva policisté.

Plán byl jednoduchý, ale nevyšel úplně podle představ. Během rozhovoru do knihovny vtrhla Gudrun Esslin a tři další ozbrojení členové RAF. Jenže zpanikařili, těžce zranili knihovníka a s policisty rozpoutali přestřelku. Nakonec se jim podařilo utéct otevřeným oknem.

A ještě jedna věc nevyšla podle plánu. Ulrike Meinhof měla zůstat na místě a trvat na tom, že s útokem nemá nic společného. Nakonec se rozhodla jinak. Možná sama nevěděla proč. Utekla s ostatními. A stala se hlavní mluvčí RAF.

Mohlo by vás zajímat

Bývalá teroristka Frakce Rudé armády Silke Meier-Wittová poprosila o odpuštění syna jedné z obětí RAF - a hned té nejproslulejší. Prezidenta Svazu německých zaměstnavatelů Hannse Martina Schleyera. Jeho vraždu, která následovala po dramatickém únosu, oznámil 18. října 1977 pařížské pobočce tiskové agentury DPA ženský hlas. Patřil právě Silke Meier-Wittové.

Dva roky na vrcholu

Během následujících dvou let vyloupila RAF několik bank – podle ní to bylo „vyvlastnění“ peněz imperialistů.

Následovaly bombové útoky na americké vojenské velitelství v Německu, policejní stanici, auto soudce Buddenberga, který se podle RAF podílel na politických procesech, a budovu vydavatelství Springer.

Ne vždy RAF dostála svému závazku neútočit na civilisty. V budově nakladatelství Springer bylo zraněno několik desítek lidí. V soudcově autě byla těžce zraněna jeho manželka. Spolu s knihovníkem zraněným při osvobození Baadera to jsou „nezamýšlené oběti“ útoků RAF. Smrt amerického vojáka nebo německého policisty byla v pořádku. Byla to válka.

V roce 1972 byli hlavní představitelé RAF zatčeni. Ulrike Meinhof spáchala ve vězení sebevraždu v roce 1976. Andreas Baader a Gudrun Esslin o rok později.

Nekončící diskuse o odkazu „první generace“ RAF jsou pochopitelné. Ostatně, nepřipomíná vám to něco? Diskusi na téma „vrazi, nebo hrdinové“?

Dobře to vystihl reportér The New York Times Fred Kaplan, když psal o filmu Baader-Meinhof Komplex z roku 2009. „Někteří mladší diváci odcházeli v Německu z kina celí zoufalí z toho, že stále ještě mytologizovaní členové RAF byli takoví zoufalci,“ psal Kaplan. „Někteří starší si ztěžovali, že ve filmu vypadají členové gangu příliš přitažlivě. Ale tak to bylo – byli to zoufalci a násilníci, a byli přitažliví. Film o nich musí vysvětlit obě ty stránky. Pokud se snaží vysvětlit nejenom jejich zločiny, ale i jejich existenci.“

Tři generace Frakce Rudé armády

  • Zakladatelská generace Frakce Rudé armády byla typickým průvodním jevem 60. let minulého století.
  • Její zakladatelé – Gudrun Ensslin, Ulrike Meinhof a Andreas Baader – se stylizovali do pozice „městské guerilly“, která po boku „soudruhů“ po celém světě bojuje proti fašismu a imperialismu.
  • Většinou to byli vzdělaní studenti, znali Marxe, Lenina, Maa i soudobé marxistické a levicové filozofy jako Herberta Marcuseho nebo Jürgena Habermase. Pravděpodobně věděli, že nemají šanci „Systém“ porazit, ale byli odhodlaní v boji položit i život, trpět. A navíc, Fidel a Che nakonec na Kubě také vyhráli. A zpočátku jich nebylo víc než členů RAF.
  • Měli pocit, že jim nezbývá nic jiného než ozbrojený boj, ale chtěli útočit pouze na představitele Systému, nikoli na civilisty.
  • Druhá generace RAF už byla úplně jiná, čistě teroristická. Byli to sice lidé, které do RAF většinou přivedli ještě její zakladatelé, ale jejich program se změnil. Nešlo už o „boj s imperialismem“, ale o vysvobození zakladatelů z vězení. Snažili se získat silnou vyjednávací pozici s německou vládou. Unesli letadlo, obsadili německé velvyslanectví ve Stockholmu, zastřelili žalobce Siegfrieda Bubacka včetně jeho ochranky a řidiče… Civilní oběti už přestaly hrát roli. Nebyla to válka proti násilnickému státu, ale snaha o výměnu rukojmí, demonstrace síly.
  • Třetí generace vypadá už jako uzavřená teroristická buňka, která ani žádný revoluční společenský program nemá. Funguje také v úplně jiné době. Kontrakultura je mrtvá, schopní studenti ze 60. let nosí kravaty a zastávají vedoucí funkce v nadnárodních korporacích. Komunismus už téměř nikoho neláká, levice obecně je v hluboké krizi.

Reklama

Doporučované