Český kněz v Římě: Papež by měl být opravdový chlap, který se nebojí

/Od naší zvláštní zpravodajky v Římě/

Kněz Tomáš Roule zažil volbu papeže z větší blízkosti než většina lidí – českým kardinálům pomáhal s organizací a praktickými záležitostmi jako takzvaný sekretář.

„Kardinál Duka si ode mě nechal udělat seznam potenciálních kandidátů, aby se trochu připravil. Řekl ale, že chce jen ty, kterým je méně než 72 let. Takže nakonec vůbec netušil, kdo je kardinál Bergoglio – tomu bylo 77 let,“ vzpomíná Roule v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Momentálně žije v Římě a působí na české papežské koleji Nepomucenum jako spirituál – tedy člověk, který doprovází budoucí kněze po duchovní stránce, vede je k modlitbě a pomáhá jim v přípravě na jejich budoucí roli.

V rozhovoru mluví o svých zkušenostech, koho by si přál v čele katolické církve, ale i o tom, jestli by se papež měl vyjadřovat k aktuálnímu dění ve světě.

K dění v katolické církvi nyní upíná pohled celý svět. Jaké to pro vás je?

Částečně je to trochu senzace, ale zároveň mě zájem těší. Podle mě to ukazuje, že církev, ačkoliv se setkává s velkou kritikou společnosti, někdy i od svých vlastních členů, není lidem lhostejná. Říká se, že blíž k sobě má nenávist a láska než nenávist a lhostejnost.

Jak prožíváte události posledních dní?

Nejvíc mě zatím zasáhl pohřeb papeže Františka. Byl jsem den před jeho smrtí na slavném požehnání Urbi et orbi, kde naposledy promluvil – poprvé a zároveň naposledy po návratu z nemocnice se objevil na veřejnosti. Šel jsem si tam pro jeho požehnání. Druhý den ráno jsem se spolu s ostatními dozvěděl, že zemřel. Prožíval jsem vděčnost za to, že jsem se s ním takto směl rozloučit.

Druhý den jsme byli v Domě svaté Marty spolu se spolupracovníky a tam jsme se mohli poklonit ostatkům papeže v kapli. V neděli jsme ho viděli živého, mávajícího a o dva dny později už v rakvi. Týden poté byl pohřbený. Cítím tedy pořád prázdnotu po odchodu člověka, kterého považuji za duchovního otce, v určitém smyslu i svého.

Po dvou týdnech nyní následuje konkláve. Stihne člověk všechny dojmy zpracovat?

Člověk se zabývá myšlenkami, že už to nebude takové, jaké to bývalo. A to je evidentní a pochopitelné. Potřebuji to zpracovat. Teď je tu mírné napětí, ale zároveň i klid – kdo to bude, ten to bude. Toho přijmeme za svého otce, budeme se za něj modlit a budeme se těšit na slova, kterými nás bude povzbuzovat ve víře.

Nikdo samozřejmě netuší, jak konkláve dopadne. Přesto – máte nějakou představu, jakým směrem se podle vás bude církev ubírat?

Bude se ubírat dál. V latině existuje výraz Ecclesia semper reformanda – církev se má neustále reformovat, měnit a vyvíjet. Tak to funguje už 2000 let. Jsem přesvědčený, že to bude pokračovat. Jaké konkrétní cesty nový papež zvolí, to uvidíme.

Líbí se mi, co k tomu říká kardinál Michael Czerny, rodák z Brna, který se také zúčastní konkláve. Je to můj favorit, mám ho rád a trochu ho znám. Říká, že otázka nestojí tak, zda to bude stejné, nebo jiné. Říká, že to bude zároveň stejné i jiné. Církev ale musí jít dál.

Máte tedy své preference. Jakého člověka by ale církev potřebovala obecně?

Světu i jednotlivcům velmi chybí otcovství. Chybí často i proto, že my muži nedokážeme být skutečnými muži. Měl by to být opravdový chlap.

Jak tomu rozumět?

Měl by to být zralý člověk, který se nebojí, je vnitřně uspořádaný, má integrovanou osobnost. Na takových základech víra dobře stojí, zapouští kořeny a přináší plody.

Měl by to být také člověk, který – podobně jako papež František a jeho předchůdci – má otevřené oči a uši, aby vnímal svou dobu a její znamení, jak říkáme. Víra totiž v sobě nese něco neměnného, ale vždy se vtěluje do konkrétní kultury, která se neustále vyvíjí. A na to musí reagovat a odpovídat. Je důležité umět rozpoznat, co je neměnné a co je kulturně podmíněné a má se dál vyvíjet.

Mohl byste být konkrétnější?

Už dnes například mše svatá vypadá v různých částech světa jinak, aby odpovídala místní kultuře. Tato pestrost tu vždy byla, je a bude a papež by tomu měl jít naproti. Předpokládám také, že biskupové budou mít větší zodpovědnost – půjde tedy o větší míru decentralizace, o kterou se velmi snažil i papež František.

Často se také vyjadřoval k aktuálnímu dění ve světě, nebál se komentovat současné problémy. Myslíte si, že by v tom měl jeho nástupce pokračovat?

Papež se bude snažit v jistém smyslu jednat tak, jak by dnes jednal Ježíš Kristus. Nebyl diplomat, nemíchal se do politiky. Ale jeho důraz na svobodu člověka, na svobodu svědomí a důstojnost byl provokativní. Byl trnem v oku mocným tohoto světa, protože narušoval jejich jistoty.

Někdo, kdo se zasazuje o důstojnost člověka, o svobodu, o to, aby svět nebyl rozdělený jen na chudé a bohaté, bude vždy někomu vadit.

Myslím si, že papež se vyjadřoval především k otázkám, ke kterým se musel vyjadřovat. Vzpomínám si na jeho výzvy při posledním požehnání – apeloval na ty, kdo mají moc ukončit válku na Ukrajině, na zastavení utrpení lidí v Gaze, na zastavení rostoucího antisemitismu. Mluvil o lidské solidaritě třeba v souvislosti se zemětřesením v Myanmaru.

Někdy zasahoval i tím, že se nevyjádřil – například nikdy nenavštívil rodnou Argentinu, aby jeho cesta nebyla zneužita vládnoucími skupinami. Takže někdy paradoxně působil politicky tím, že se politicky neangažoval.

Někteří lidé vyjadřují nad volbou obavy. Jak se na to díváte?

Chtěl bych je povzbudit, aby se nebáli. Určitě bude zvolen důstojný nástupce. Bůh církev neopouští. Podporuje ji a dává jí růst, i přes všechny zdi. Věřím, že k tomu tenhle papež životně přispěl. Ať se lidé nebojí.

Špatný scénář tedy podle vás neexistuje?

Ano, ale považuji ho za velmi málo pravděpodobný. Myslím si, že papež František o složení kardinálského sboru velmi pečlivě přemýšlel. Záleželo mu na tom, aby zazníval hlas i té části církve, která je na okraji, ale velmi živá. A takových lidí je tam hodně. Nedokážu si proto představit, že by to dopadlo špatně.

Působíte na české papežské koleji v Římě. Čím přesně se tu zabýváte?

Když se řekne „kolej“, lidé si u nás většinou představí ubytování pro vysokoškolské studenty. I tady je to ubytovací zařízení pro studenty vysoké školy, ale dost specifické. Je určeno těm, kteří se připravují na kněžství a studují filozofii a teologii.

U nás by se tomu říkalo seminář. Funguje to nejen jako ubytování, ale i jako formační dům – něco na způsob kláštera.

Moje konkrétní role spirituála je duchovní doprovázení. Neříkám jim, co mají dělat, ale snažím se je provázet, pomáhat jim, aby dokázali uprostřed všech hlasů rozeznat ten Boží.

Pracoval jste i s českými kardinály. Jak jste se k tomu dostal?

Když jsem byl kaplanem, oslovil mě kardinál Vlk, abych mu dělal sekretáře. Takže místo toho, abych šel do vlastní farnosti, jsem nastoupil na arcibiskupství.

O práci sekretáře jsem neusiloval, spíš jsem panu kardinálovi říkal, proč si myslím, že to není dobrý nápad – ale on na tom trval. Měl jsem na starost jeho diář – to je mimochodem něco, co jsem obdivoval. Že vám někdo svěří svůj čas, je velká důvěra. Jako ceremonář jsem ho pak doprovázel na všechny bohoslužby a na místě se staral, aby vše proběhlo, jak má. Po kardinálu Vlkovi přišel kardinál Duka.

S oběma jste byl i ve chvíli, kdy se připravovali na konkláve. Jak to vypadalo?

Miloslav Vlk měl o kardinálech poměrně velký přehled. Nějakou dobu předsedal Evropské biskupské konferenci, hodně cestoval po Evropě a spoustu kardinálů znal, takže se připravoval víceméně sám. Dodneška vzpomínám na jeho esemesku: „Odcházíme do konkláve…“ a tři tečky, kterými končil skoro každou zprávu.

Kardinál Duka si ode mě nechal udělat seznam potenciálních kandidátů, aby se trochu připravil. Řekl ale, že chce jen ty, kterým je méně než 72 let. Takže nakonec vůbec netušil, kdo je kardinál Bergoglio – tomu bylo 77 let.

Oba to ale prožívali s velkou úctou, respektem a vážností, že se toho smějí účastnit, že je to privilegium a že tím také zastupují náš národ, aby tam byl slyšet náš hlas.

Předpokládám, že o průběhu konkláve nic říct nemohli.

Ne, dodržovali to. To bylo tajemství.