Evropa už nesmí mít o USA iluze, nebo se jí to krutě vrátí, říká analytička

Kritika spojenců v Evropě a závazek k prosazení vlivu na západní polokouli. V nové americké Národní bezpečnostní strategii (NSS) vymezila administrativa prezidenta Donalda Trumpa své priority v zahraniční politice. Jazyk i některé pasáže vyvolaly mezi světovými představiteli i v médiích rozruch.

„Pokud existuje něco, co podle mě definuje novou tvář hnutí MAGA, tu pokročilejší než byla ta původně „trumpovská“, pak je to právě tohle,“ říká pro Seznam Zprávy analytička Rachel Rizzová z amerického think tanku Atlantic Council.

„Trumpismus je založený hlavně na transakčním přístupu. Trump je člověk ekonomiky, člověk byznysu. (Viceprezident J. D.) Vance je naproti tomu tradiční kulturní konzervativec. A tento nový, kulturně-tradiční proud v rámci MAGA se podle mě prosazuje zejména mezi mladšími a nastupujícími frakcemi tohoto hnutí,“ doplňuje.

V rozhovoru se dotýkáme také toho, jaký vzkaz vysílá dokument směrem k Evropě, jak číst více přívětivý tón vůči Moskvě a co to nakonec znamená i pro válku na Ukrajině.

Když se podíváme na novou americkou Národní bezpečností strategii zeširoka, co nám tento dokument prozrazuje o Trumpově vizi globálního řádu a o roli Ameriky v něm?

​​Zaprvé se zdá, že existuje velký rozpor mezi tím, jaký obraz chce tato administrativa vytvářet, a jaká rozhodnutí ve skutečnosti dělá.

Navenek chce působit dojmem, že Spojené státy prosazují mír jinak než prostřednictvím síly. Když se však podíváme na její kroky v posledních měsících – například bombardování takzvaných drogových lodí v Karibiku nebo útok na íránská jaderná zařízení – vypadá to, že tato administrativa je zároveň velmi ochotná předvádět přesně tu vojenskou sílu, o které tvrdí, že by ji USA měly používat méně.

Řekla bych také, že je tu velmi zřetelný nový prvek: silná frustrace vůči takzvaným washingtonským elitám a vůči rozhodnutí posledních třiceti let usilovat o americkou globální hegemonii a dominantní postavení. Podle nich je to přístup, který by měly Spojené státy zásadně přehodnotit. Uvidíme tedy, jak se to projeví v praxi.

V dokumentu se také velmi otevřeně mluví o kulturních válkách jako o otázce národní bezpečnosti – nejen v samotných Spojených státech (například omezování svobody slova, podpora demokracie nebo programy DEI), ale i v Evropě.

Je z něj jasně cítit obava z jakéhosi „civilizačního úpadku“ na evropském kontinentu, což – byť to neříkají přímo – spojují s imigrací z muslimských zemí. A to považují za bezpečnostní riziko, ve kterém jsou připraveni zasahovat ve jménu ochrany země či Evropy jako celku.

Je to tedy velmi pozoruhodný dokument – něco takového jsem dosud neviděla.

Vzhledem k tomu, že Trumpův styl zahraniční politiky může působit nepředvídatelně, jak vážně bychom tuhle strategii měli brát?

Osobně bych ten dokument brala velmi vážně. Ze všech textů, které jsem zatím četla, je právě tato bezpečnostní strategie to, co nejlépe pojmenovává Trumpovo dosavadní počínání v zahraniční politice.

Je to vidět například na tom, že západní polokoule se objevuje jako hlavní priorita, Indo–Pacifik je definován především prizmatem ekonomické soutěže s Čínou a Evropa je naopak „degradována“ – ať už jde o americkou vojenskou podporu, nebo o to, jak Washington vnímá Evropskou unii jako strategického partnera.

Momentálně ji tak vlastně nevnímá. Ano, dokument zmiňuje dlouholeté partnerství USA a Evropy, ale zároveň z něj jasně plyne, že EU považuje za mocichtivou byrokratickou strukturu, která zasahuje tam, kam by podle nich neměla.

Je samozřejmě těžké vzít národní bezpečnostní strategii a tvrdit, že přesně určuje, jak budou vypadat příští tři či čtyři roky. Ale podle mě velmi dobře vystihuje a rámuje logiku kroků, které Trump doposud udělal.

Jak jste zmínila, části dokumentu odkazující na Evropu jsou kritické, objevuje se zde například i varování před tím, že Evropě hrozí „civilizační úpadek“. Co nám to říká o tom, jak Trumpův tým využívá tradiční americké hodnoty ve vztahu k evropským spojencům?

Čtu to tak, že se začíná rýsovat nový typ vztahu mezi USA a Evropou. Proto mám také problém s tím, když někdo říká, že vztahy mezi Spojenými státy a Evropou stojí na společných hodnotách.

Je to pravda — tak to fungovalo posledních osmdesát let. Ale co se stane ve chvíli, kdy se tyto hodnoty začnou rozcházet? A to jak ve Spojených státech, tak v Evropě. Když jednotlivé politické strany a jejich představitelé s novým hodnotovým ukotvením začnou navazovat partnerství mezi sebou, aby potlačili tradiční hodnoty, na kterých dosavadní zahraniční politika a partnerství stály - přesně to nyní sledujeme.

Myslím, že můžeme očekávat, že Donald Trump a jeho tým budou otevřeně podporovat evropské aktéry a politické strany, o nichž se domnívají, že sdílejí jejich hodnoty.

Kdo to v současnosti tedy je?

Jde o strany jako AfD v Německu - jejich představitelé mají dokonce být tento nebo příští měsíc pozváni do Washingtonu. Vidíme otevřenou podporu pro osobnosti jako Marine Le Penová, Jordan Bardella nebo Viktor Orbán. To jsou Evropané, na které se Trumpův tým dívá jako na ty, kteří sdílejí jejich tradiční, rodinně orientované kulturní hodnoty.

A právě zde, myslím, vzniknou nová partnerství - a bude velmi těžké se proti tomu vymezit. Ale Evropa to bude muset zkusit. A stejně tak i ti aktéři ve Spojených státech, kteří s tímto směrem nesouhlasí.

Jak může Evropa na takové ochlazení vztahů zareagovat?

Tohle je podle mě ta nejtěžší část. Myslím si, že jsme v momentu, kdy politické strany v Evropě i ve Spojených státech musí být schopné vést upřímnou debatu o migraci. To podle mě neznamená, že je migrace automaticky špatná. Migraci potřebujeme. Potřebujeme přistěhovalce. Potřebujeme lidi, kteří přicházejí do Spojených států i do Evropy.

Ale myslím, že to, čeho jsme byli svědky za posledních deset let, je skutečný problém v tom, jak tyto debaty vést - a často se posouvají víc doleva, než je politicky průchodné. To pak vytváří prostor na pravici, který vyplňují aktéři jako AfD nebo jiné protiimigrační síly.

Možnost vést poctivou debatu o tom, jak má migrace vypadat, jak má vypadat podpora od státu, jak má fungovat integrace - to je podle mě zdravé a nutné. Dává to lidem pocit, že vláda jejich obavy opravdu slyší.

Myslím také, že je potřeba vést férovou diskusi o tom, jak se mají prosazovat politiky v oblasti klimatu. A to řešíme i v USA.

Zároveň je to poprvé, co jsem viděla americký oficiální dokument, který otevřeně mluví o tématech jako „civilizační úpadek“, „kulturní úpadek“ nebo „evropská velikost“. Všichni víme, co ta slova znamenají. Ale slyšet je takto přímo je podle mě velmi znepokojivé - a jasně to ukazuje, jakým směrem se tato administrativa v mnoha ohledech ubírá.

Nejen v kontextu vůči Evropě tato strategie silně zdůrazňuje identitu a všechna ta témata, která jste zmínila. Jak významné je toto ideologické rámování ve srovnání s předchozími americkými strategiemi?

Je to nesmírně - opravdu nesmírně - významné. Pokud existuje něco, co podle mě definuje novou tvář hnutí MAGA, tu pokročilejší, než byla ta původně „trumpovská“, pak je to právě tohle.

Trumpismus je založený hlavně na transakčním přístupu. Trump je člověk ekonomiky, člověk byznysu. Vance je naproti tomu tradiční kulturní konzervativec. A tento nový, kulturně-tradiční proud v rámci MAGA se podle mě prosazuje zejména mezi mladšími a nastupujícími frakcemi tohoto hnutí.

Proto si myslím, že je to mimořádně významné. A pokud má existovat jedna věc, která určí, kam se toto hnutí v příštích letech vydá, bude to právě kulturní tradicionalismus - o tom jsem přesvědčená.

V tomto ohledu tedy uvidíme nejen to, že se podobná témata budou stále více objevovat ve Spojených státech samotných, ale - jak jsem říkala - také to, že začnou vznikat nová partnerství mezi určitými aktéry na obou stranách Atlantiku.

Dokument používá vůči Rusku měkčí tón než například vůči Evropě nebo Číně. Jak vy vykládáte toto přívětivější vyznění a co podle vás naznačuje o přístupu administrativy k Moskvě?

Z toho, co vidím, vyplývá, že Evropa je v odrazování Moskvy do značné míry odkázaná sama na sebe.

Neznamená to, že by se Spojené státy chystaly Evropu opustit - ten pocit nemám. Ale mám silný dojem, že tato administrativa říká něco ve smyslu: „Dobře, Evropo. Pokud si myslíš, že je Rusko existenční hrozbou, tak se podle toho začni chovat. Pokud si to myslíte kvůli jeho hybridním operacím, jadernému vyhrožování nebo kvůli válce na Ukrajině, pak je na vás, abyste rozhodli, jak s tím chcete naložit. My už nebudeme vaším bezpečnostním záchranným lanem. Budeme s vámi spolupracovat, protože je to v našem zájmu. Ale už není v našem zájmu podporovat Evropu tak, aby nemusela sama investovat dostatek prostředků do obrany.“

A právě proto si myslím, že tu vidíme velmi jasnou snahu této administrativy neoznačovat Rusko za hrozbu - ne primárně proto, že by byla proruská (i když si myslím, že ten prvek tam také je), ale kvůli tomu, jaký signál to vyšle Evropě.

Evropané by si totiž mohli říct: „Pokud Spojené státy považují Rusko za existenční hrozbu, budou tu vždycky, aby nás chránily.“ A přesně tenhle dojem tato administrativa vytvářet nechce.

Jaký signál chce Trumpova administrativa podle vás touto podobou strategie vyslat? Je určena spíše Evropě, americkému publiku, nebo někomu jinému?

Řekla bych, že většina Američanů Národní bezpečnostní strategii vůbec nečte. Tento dokument je podle mě určen globálním elitám, které se zabývají tvorbou politiky.

Americká administrativa chce, aby ho lidé od Paříže přes Berlín a Panamu až po Nové Dillí a Peking četli a získali představu, co tento dokument znamená pro jejich zemi a jejich region. A myslím, že se jí to docela dobře daří. Nemusíte s tím souhlasit, ale ten dokument jasně ukazuje, jak tato administrativa vnímá roli USA ve světě a jak nahlíží roli jednotlivých zemí v globálním i regionálním řádu.

Cílem je podle nich zabránit vzniku potenciální druhé globální hegemonie. V tomto smyslu je Čína hlavním ekonomickým konkurentem - to už víme. Ale zároveň chtějí, aby zahraniční aktéři, jako právě Čína, věděli, že tato administrativa považuje západní polokouli za klíčový zájem Spojených států. A podle toho se budou angažovat tak, aby zabránili jakémukoli konkurentovi převzít dominantní pozici v tomto regionu.

Myslíte si, že by to mohlo ovlivnit vztahy USA s jinými zeměmi, například s Evropou, nějakým negativním způsobem?

Ano, rozhodně. Ale to, že tato administrativa Evropu přímo nesnáší, je americký problém. Ale to, jak Evropa reaguje pokaždé, když Trump něco pronese, je problém evropský. Pokud Evropané po deseti letech pořád nepochopili, že to myslí vážně, pak se musí rychle probudit. Žádné iluze už nesmí existovat – jinak se to Evropě krutě vrátí v podobě špatných národních i unijních rozhodnutí.

Pro nás, kdo jsme „zarytí“ transatlantici, je to samozřejmě tvrdý budíček. Stejně tak pro ty, kdo dlouhodobě prosazují větší roli Evropy - bylo by samozřejmě lepší, kdyby se to podařilo realizovat dříve.

To souvisí i s válkou na Ukrajině. Co nám tedy tento dokument říká o americkém přístupu k ní, přece jen jsme v posledních měsících sledovali určité Trumpovo lavírování z jedné strany na druhou.

Bude to znít překvapivě, ale Trump byl ohledně Ukrajiny ve skutečnosti pozoruhodně konzistentní. Abychom tomu ale porozuměli, je třeba si uvědomit, že výsledek, kterého chce na Ukrajině dosáhnout, není vítězství Ukrajiny ani porážka Ruska - jde mu o dohodu.

Trump je konzistentní v tom, že chce především dohodu a je ochotný různými způsoby a v různých momentech vyvíjet tlak, aby obě strany k dohodě přiblížil.

Sankce proti Rosněfti a Lukoilu - to jsou jen jedny z „pák“, které je ochotný použít. Hrozby posláním raket dlouhého doletu na Ukrajinu, aby zastrašil Rusy, jsou dalším taktickým krokem. Všechny tyto kroky mají vést k tomu, aby se obě strany dostaly do bodu, kdy si uvědomí, že čas není na jejich straně, a musí začít jednat.

V tomto smyslu je jeho konzistence skutečně pozoruhodná. Ale aby tomu člověk porozuměl, musí také pochopit, že Trumpovi je vlastně jedno, zda Ukrajina vyhraje. Jediné, na čem mu záleží, je, aby jeho tým mohl říct: „Uzavřeli jsme další mírovou dohodu a podívejte se, jak jsme mírumilovní.“