Hladina oceánu je mnohem výš, než jsme si mysleli. Naštěstí to „nevadí“

Výše mořské hladiny na pobřežích je globálně v průměru asi o 20 až 30 centimetrů výš, než s čím dosud počítaly stovky studií zabývajících se globálními riziky jejího zvyšování. V některých oblastech se odhad a realita liší dokonce o více než metr.

Zjištění studie nedávno publikované v časopise Nature na první pohled působí velmi děsivě. Vždyť v posledních letech se hladina oceánů průměrně zvedá o milimetry ročně (rekord drží rok 2024 s 5,9 milimetru) a nárůst o něco přes 20 centimetrů trval přes 100 let.

Znamená to, že jsme právě zjistili, že naše odhady dopadů vzestupu hladiny moře jsou „o 100 let pozadu“, takže k zaplavení pobřežních oblastí dojde mnohem dříve, než jsme původně očekávali?

Tak zlé to naštěstí není.

Co přesně nám tedy vlastně studie říká?

Když na chvíli odhlédneme od technických aspektů, tak především to, že celková rozloha oblastí ohrožených zvyšováním mořské hladiny je větší, než dosud odhadovala drtivá většina globálních studií. To pochopitelně znamená, že víc je i ohrožených lidí.

Konkrétně se to studie pokusila vyčíslit na hypotetickém scénáři, v němž by se hladina moří zvýšila všude o jeden metr. Podle starých modelů by v takovém případě bylo pod vodou asi 295 až 431 tisíc kilometrů čtverečních území, kde žije 34 až 49 milionů lidí. Nový, „opravený“ výpočet ale došel k rozloze 460 až 670 tisíc kilometrů čtverečních a počtu 77 až 132 milionů lidí.

Autoři studie navrhují všem ostatním vědcům vzít jejich zjištění v potaz a opustit zastaralé a nepřesné způsoby. Zároveň nicméně varují před zkratkovitým a přehnaně katastrofickým výkladem závěrů jejich práce.

Hlavní „uklidňující“ upozornění jsou dvě. Prvním je fakt, že studie se nijak nezabývala projekcemi budoucího zvyšování hladiny. Ty se počítají úplně jinak a zjištěný problém se jich nijak netýká.

To sice ještě nic nemění na faktu, že pro některé oblasti studie významně posunula „startovní čáru“ zvyšování, nicméně druhým zásadním faktorem je, že vlády a samosprávy v ohrožených místech skutečnou úroveň hladiny beztak velmi pravděpodobně dávno znají. Při vyhodnocování rizik a tvorbě plánů pro adaptaci se totiž nepracuje s globálními odhady, které se teď ukázaly jako nepřesné, ale s vlastními podklady, které jsou zpravidla založené na reálných lokálních datech (zdrojem mohou být pořád satelity, ale třeba i mareografy, LIDARová měření z letadel nebo dronů a třeba i záznamy z minulých přílivových povodní).

Zhruba tak zní nejkratší možná verze popisu významu práce. Pokud chceme hlubší vhled, musíme se alespoň trochu zanořit do technických detailů. Práce totiž ostatně je primárně o nich.

Podhodnocení výše hladiny moří podle studie způsobila zavedená metoda založená na tzv. geoidu, což je fyzikální model Země, který odhaduje průměrnou hladinu oceánů podle měření gravitace a rotace planety.

Že tato metoda není úplně přesná a ukazuje jen předpokládanou úroveň hladiny, se vědělo. Geoid nebere v potaz například vlivy větru, mořských proudů a dalších faktorů. Už z podstaty tedy nemůže přesně určit hladinu moří. Spíš místo toho ukazuje, jak by oceány vypadaly, kdyby byly úplně klidné a ovlivňovala je jen gravitace.

Už několik let se také vědělo, že v některých místech může být odhad s použitím geoidu hodně nepřesný (spoluautor studie Philip S. J. Minderhoud na to upozorňoval už v roce 2019). Nová studie nicméně ukázala, že tato nepřesnost je na poměry dnešní doby až příliš velká. Model je přitom nadále hojně používaný, a to i přesto, že existují způsoby, jak problém obejít a nepřesností se zbavit.

Zatím se neví, proč přesně je geoid tak nepřesný. Podle hlavní autorky studie Kathariny Seegerové z Padovské univerzity se nabízí dvě možná vysvětlení. Prvním je, že dodatečné efekty jako vítr, mořské proudy a třeba i rozdíly v salinitě či teplotě vody ovlivňují výši hladiny o hodně víc, než se myslelo. Druhým je nedostatek dat pro některé oblasti či jinými slovy nepřesnosti modelu jako takového. Dost možná jde o kombinaci obou faktorů, nicméně vyčíslení dílčích příspěvků podle Seegerové nebylo možné.

Celkem studie zkoumala 385 recenzovaných vědeckých prací vydaných mezi lety 2009 až 2025 zabývajících se globálními i lokálními riziky zvyšování mořské hladiny. Méně než jedno procento z nich globální úroveň hladiny u pobřeží odhadlo správně. Zbytek buď gravitační měření vůbec nezkombinoval s dalšími daty, nebo to udělal špatně.

Autoři studie navrhují svým kolegům, aby vysledovanou chybu napravili, a přidávají k tomu vlastní návrh i veřejně dostupný dataset pro přesnější budoucí odhady.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy Seegerová vysvětlila, že jí samotné vlastně ani nenáleží spekulovat nad dopady těchto zjištění pro konkrétní adaptační strategie, záplavové mapy a další věci spojené s ochranou lidí před zvyšováním mořské hladiny.

„My nemůžeme posoudit dopady problému nad rámec vědeckého výzkumu. My jsme vydali doporučení. Vyhodnocení, co je potřeba změnit, musí teď udělat ti, kdo vytváří plány pro adaptaci, které se dostávají k vládám,“ vysvětlila vědkyně s tím, že ve vztahu k jejímu zaměření jde v podstatě o separátní vědní obor. Vědci přímo z jeho vysokých pater přitom studii registrují a vítají. Zároveň se nicméně ještě důrazněji vymezují proti katastrofickému výkladu.

„Studie poukazuje na důležitý technický aspekt, ale její praktické dopady bychom neměli přeceňovat. Zásadní je, že jsme díky ní ve skutečnosti nezjistili, že by změna hladiny moře byla ‚napřed o 100 let‘, protože tato práce přece nijak nezpochybňuje lokální posudky. Týká se jen posudků dělaných pro rozsáhlé oblasti, které se pak neověřují na místě,“ okomentoval význam studie pro Seznam Zprávy Robert Kopp, uznávaný expert na zvyšování mořské hladiny z Rutgersovy univerzity.

Nejdůležitějším praktickým závěrem práce je podle Koppa návrh posunu globálního odhadu počtu lidí žijících na nízko položeném pobřeží z předešlých 11 procent světové populace na 12 až 14 procent, což nicméně podle vědce není až tak zásadní.

Koppův závěr může znít cynicky, ale jen do té doby, než se dodá doplňující kontext – celkový počet lidí ohrožených zvýšením hladiny je totiž do značné míry nejistý kvůli těžko předvídatelným demografickým a ekonomickým změnám, které mohou být v horizontu mnoha dekád obrovské a zároveň klíčové pro výslednou úroveň ohrožení.

„Kdybychom se dívali jen na výšku hladiny, tak bude v nebezpečí třeba i Nizozemsko. Přitom víme, že není, protože jsme se extrémně dobře ochránili,“ dodal k tomu pro SZ další vědec z oboru, Roderik S. W. van de Wal působící na univerzitě v Utrechtu.

I podle něj jsou praktické dopady studie omezené. „Je dobře, že práce vznikla, ale lidé, kteří jsou zodpovědní za plány adaptace, tyto podklady, které se ukázaly být nepřesné, nepoužívají,“ prohlásil vědec, který je mimo jiné spoluautorem kapitoly o dopadech zvyšování hladiny moří ve zprávě Mezivládního panelu OSN pro klima (IPCC).

Nakonec ve zkratce shrňme, jak velké zvyšování mořské hladiny nás vlastně čeká.

Projekce ze šesté hodnoticí zprávy IPCC nám říkají, že do roku 2100 přijde i při nízkoemisním scénáři nárůst o 50 centimetrů od úrovně z roku 1900. Když si ale otevřete box pod následujícím grafem a přečtete si vysvětlivky jednotlivých scénářů, zjistíte, že pravděpodobnější je vzhledem k současnému vývoji produkce emisí skleníkových plynů spíš nárůst nad 50 centimetrů.

Takové zvýšení hladiny bude už zaručeně představovat velký problém. Některé – zejména pacifické – ostrovy mohou skončit zcela pod vodou. Bránit nebo stěhovat se budou muset také některá velká města na pobřeží, která ostatně už teď zažívají častější přílivové povodně (například na pobřeží USA jsou tyto události k roku 2020 třikrát častější než v roce 1990).

Nesmíme ale zapomenout ani na to, že se začátkem 22. století hrozba nikam nezmizí. Naopak právě až ve vzdálenější budoucnosti se pravděpodobně dostaví ty největší změny (viz sloupce v pravé části grafu). To navíc bude platit, i kdybychom už teď přestali vypouštět emise oxidu uhličitého, protože setrvačnost klimatických procesů je v tomto ohledu obrovská.

„Pravděpodobně už nemůžeme zamezit tomu, aby hladina stoupla o více než jeden metr, a to i když se díváme na ty nejoptimističtější scénáře. Pořád ale můžeme rozhodnout o tom, jak rychle se do tohoto stavu dostaneme. To je přitom klíčové pro schopnost lidstva přizpůsobit se. Čím bude nárůst rychlejší, tím bude těžší se mu přizpůsobit,“ řekl pro dřívější článek SZ Dirk Notz, šéf Institutu oceánografie na Hamburské univerzitě a spoluautor kapitoly o zvyšování hladiny oceánů v poslední zprávě IPCC.