Jejich záhadu vyřešil až čáp s oštěpem. Dnes tažní ptáci čelí velké hrozbě

Vlaštovka obecná, čáp bílý, kukačka obecná nebo drozd zpěvný. Druhy ptáků, které - stejně jako mnoho dalších - bychom nyní v listopadu už na českých polích, zahradách či v lesích hledali marně.

Naopak je začínají pozvolna nahrazovat jiné druhy jako například pěnkava jikavec, káně rousná nebo brkoslav severní. První zmíněná skupina je početnější a odletěla jižním směrem, druhá naopak přiletěla ze severu k nám.

Po staletí bylo zmizení ptáků během zimy pro mnoho Evropanů velkou záhadou. Někteří si mysleli, že hibernují pod vodou nebo že se proměňují v jiné druhy, nebo dokonce odlétají na Měsíc.

Nicméně v průběhu 19. století se začaly objevovat důkazy o migraci zvířat, která sice asi není fantastická jako tyto teorie, i tak je ale velmi fascinující. K rozluštění odvěké záhady ostatně pomohl neuvěřitelný příběh. Němečtí lovci v roce 1822 zastřelili čápa bílého, který měl v krku zaseknutý 75 centimetrů dlouhý africký dřevěný oštěp - důkaz, že cestoval mezi kontinenty. Jeho konzervované ostatky jsou mimochodem dodnes vystaveny na univerzitě v Rostocku v Německu.

O 200 let později je ptačí migrace obecně známým a důkladně popsaným jevem. Ptáci podnikají epické cesty po celé planetě, aby se vyhnuli chladným zimám a našli dostatek potravy a úkrytu. Z celkového počtu přibližně deseti tisíc ptačích druhů po celém světě jich takto pravidelně migruje přibližně pětina - každé jaro a podzim to představuje miliardy opeřenců.

Evolučně jde o více než 15 milionů let starý návyk, který pohání změna ročních období, kdy hmyz a rostliny v jedné oblasti mizí a v jiné vzkvétají. Ptáci - navigovaní zejména magnetickým polem Země - mohou cestovat celé týdny a hledat mírnější podnebí a delší denní světlo, které jim dává více času na hledání potravy a krmení mláďat.

Migrační trasy existují díky křehké rovnováze faktorů, jako jsou příznivé větry a příhodná místa k odpočinku bohatá na potravu. Do této rovnováhy, která na moderních trasách funguje již od konce poslední doby ledové, tedy přibližně 12 tisíc let, ovšem vstupuje člověk. Důkazů o tom, že jím zapříčiněná změna klimatu se výrazně dotýká i právě migrujících ptáků, přibývá. Lze namítat, že tyto druhy se dříve přizpůsobily i větším změnám jako právě pravidelně se opakujícím dobám ledovým, nicméně ty nikdy nepřicházely tak prudce a skokově jako současné environmentální změny.

Klimatická změna představuje jenom špičku ledovce, která však na rozdíl od dalších ekologických problémů působí globálně a navíc tyto další problémy, jako je chemické znečištění, degradace půdy a úbytek člověkem nevyužívaných prostor, umocňuje.

Její vliv na ptačí migraci lze nicméně jen obtížně zobecnit, jelikož se v různých oblastech projevuje odlišným způsobem a některé druhy jsou na ni náchylnější než jiné. Přesto se odborníci shodují, že problém se týká všech ptačích migračních tras a naprosté většiny druhů.

Zapadá to do širšího obrazu všech migrujících zvířat, nejen ptáků, která jsou environmentálními změnami posledních let zvlášť dotčená. Ze seznamu takovýchto druhů, který vede Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů účinná od roku 1983, jich přibližně polovina vykazuje pokles populace a 22 % z nich je ohroženo vyhynutím.

Stěhovaví ptáci na svých trasách zažívají řadu problémů. Některá místa, kde se zastavují k odpočinku a doplnění energie podél pobřeží, se mění v důsledku povodní souvisejících se zvyšováním hladiny moří. Řada druhů se na cestách drží mořského pobřeží, kde se živí malými korýši. Jenže zvyšující se koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře se promítá i do okyselování oceánů. V takovém prostředí korýši nedokáží tvořit vápenité schránky a jejich populace prudce klesají, čímž se rozpadají i celé potravní řetězce přímořských oblastí.

Bez dostatečné potravy pak ovšem mají i stěhovaví ptáci menší šanci přežít náročnou cestu nebo se úspěšně rozmnožovat. Vedle toho je ohrožuje také rostoucí intenzita a četnost extrémních povětrnostních jevů, jako jsou silné bouře.

Další z problémů, které si měnící klima na stěhovavé ptáky přichystalo, se odborně nazývá fenologický nesoulad. Spočívá v tom, že ptáci své chování řídí jinými faktory než jejich potrava, a ty se v důsledku změn environmentálních systémů postupně rozcházejí.

Ptáci svou cestu na jaře i na podzim začínají vždy vesměs ve stejnou dobu. Žlázy v jejich tělech začnou uvolňovat hormony v reakci na podněty z okolního prostředí, zejména pak na postupné změny délky dne, kdy se dny na konci léta zkracují a na začátku jara prodlužují. Naopak životní koloběhy jejich potravy - drobných organismů nebo i semen - jsou mnohem více než slunečními jevy ovlivňovány klimatickými cykly.

Pokud ptáci do svých destinací dorazí dříve nebo později, než je období nejvyšší dostupnosti potravy, mohou narazit na vážné potíže při naplňování svých energetických potřeb.

Přizpůsobit se nové časové distribuci zdrojů, které ptáci potřebují, zvládnou jen některé druhy. Tři roky starý výzkum vědců z Cornellovy Univerzity publikovaný v časopise Ecology navíc došel k závěru, že i když se jim to podaří a odloží svůj odlet a tento čas nahradí zrychlením tempa podél svých tras, tato změna má přímý negativní dopad na šanci, že přežijí.

„Ptáci mohou do určité míry odkládat, nebo uspíšit načasování migrace. Problém ale spočívá v tom, že načasování přírodních událostí se nemění jednotně, stejnou rychlostí ani stejným způsobem ve všech regionech,“ vysvětluje Yali Siová z univerzity v nizozemském Leidenu. „V některých oblastech přichází jaro dříve, zatímco v jiných později, nebo vůbec ne. Ptáci cestují přes různé regiony a v každém z nich je posun jiný, což činí velmi náročným dorazit všude ve správný čas.“

Kromě toho existují druhy, které jsou nuceny měnit své migrační cíle. O tom informuje studie 32 druhů ptáků ve východní části Severní Ameriky: analyzovaní ptáci posunuli své destinace v průměru téměř o půl stupně zeměpisné šířky na sever.

Ačkoli to může vést ke konfliktům o potravu s místními zvířaty, je to stále šťastnější řešení. Jiné druhy totiž zdaleka takto přizpůsobivé nejsou. Vědecká komunita nicméně zatím nenašla klíč k pochopení, proč se na nové podmínky některé druhy adaptují lépe než jiné.

„Nedokážeme vysvětlit, proč některé druhy rychle vyvíjejí zcela nové migrační programy a jiné volí konzervativní trasy za cenu obrovských oklik,“ uvádí loňská studie švýcarsko-německého autorského týmu.

Vědci také tvrdí, že ztráta stanovišť způsobená změnou klimatu má na svém kontě již první oběti. V loňském roce byl například za vyhynulého prohlášen středně velký druh bahňáka z čeledi slukovitých, koliha tenkozobá. Ztráta druhů se nicméně projevuje až se značným zpožděním – pro oficiální prohlášení druhu za vyhynulý to platí zvlášť – a není tedy vůbec vyloučeno, že v příštích letech budou přibývat další.

Ostatně nadnárodní ochranářská organizace BirdLife International (dříve Mezinárodní rada pro ochranu ptáků) uvádí, že jen ve státech Evropské unie se stav opeřenců mezi lety 1980 a 2022 snížil o více než půl miliardy kusů, což představuje téměř pětinu referenčního stavu. Asi 220 milionů z toho jsou potom podle jiné zprávy stejné organizace ptáci migrující na dlouhou vzdálenost – tedy ti, kteří při své cestě na jih překonají Středozemní moře. Jenom jejich počet se tak snížil asi o třetinu. Více než polovina afro-palearktických stěhovavých druhů (označení ptáků zimujících v Africe) pak podle ornitologů vykazuje významně negativní populační trendy.

Tato skupina je mnohem ohroženější než ptáci migrující na krátkou vzdálenost, tedy pouze do jižní Evropy nebo ze severní Evropy k nám, ačkoli i v tomto případě vědci oproti roku 1980 uvádějí pokles stavu o více než desetinu.

Není to zase tak překvapivá statistika – delší cesta znamená více překonaných prostředí a tedy větší šanci, že některé z nich bude postiženo klimatickými změnami. Kromě toho se současný trend globálního oteplování mnohem více týká Afriky, kde kvůli dezertifikaci a degradaci půdy výrazně ubývá stanovišť.

Zmíněný úbytek má však další negativní dopady. Celá oblast biologické rozmanitosti se řídí tzv. nýtovou teorií. Ekosystém vědci popisují jako letadlo držící pohromadě díky množství nýtů, tedy díky jednotlivým druhům organismů. Není jisté, co přesně se stane při odstranění toho kterého nýtu, a kdy se celý systém rozpadne.

U většiny tažných ptáků si navíc můžeme být jejich přínosem a nezastupitelnou rolí poměrně jistí – už jen proto, že ptáci obecně jsou jedním z nejviditelnějších a nejlépe prozkoumaných prvků přírody a často slouží jako bioindikátory kvality ostatních součástí.

Ptáci obecně plní ekologické funkce, které jsou nezbytné pro správné fungování ekosystémů. Jejich úlohou je například regulace stavu hmyzu či malých obratlovců, které často přenášejí choroby, a konečné důsledky absence jejich přirozených predátorů tak mohou být velmi vážné.

Tažní ptáci ale nejsou jen další v řadě druhů, jichž se týká ztráta biodiverzity. Jejich význam totiž přesahuje hranici jednoho ekosystému, protože plní nesmírně důležitou roli při přenosu energie a propojování ekosystémů v celoplanetárním měřítku. Zajišťují tak rovnováhu mezi kontinenty a pomáhají propojení zemského života do jednoho celku.

Případné změny v migračních vzorcích druhů ovlivňují predátory, kteří se jimi živí, stejně jako kořist samotných tažných ptáků. Zvlášť klíčová je pak ptačí migrace pro organismy, které se samy pohybovat nemohou, pro podstatnou část rostlinných druhů. Ptáci se totiž živí jejich plody a následně rozšiřují jejich semena.

Ztráta těchto funkcí má navíc řetězový efekt – vede k přemnožení škůdců, zvýšenému tlaku na používání pesticidů a v konečném důsledku i k dalšímu znečišťování a ekologickým dopadům.

Najít řešení problému úbytku migrujících ptáků a změny jejich chování není snadné – vyžaduje totiž odstranění velmi komplexních problémů, jako je změna klimatu nebo znečištění – procesy, které mohou trvat desítky let.

Pomoc tažným ptákům je navíc velmi obtížná, jelikož ochrana přírody a krajiny je různě po světě nerovnoměrná.

O její sjednocení a zvýšení tak usilují některé mezinárodní organizace v čele s výše zmíněnou Úmluvou o ochraně migrujících druhů volně žijících živočichů, též zvanou Bonská úmluva. Česká republika k ní přistoupila v roce 1994. Jejím cílem je kromě podpory výzkumu též podpora uzavírání dohod a memorand, které mají rozvíjet úzkou spolupráci areálových států a zabezpečit ochranu konkrétního druhu či skupiny druhů.

Vůbec nejrozsáhlejší a nejvýznamnější taková dohoda se týká právě tažných ptáků. Její název zní Dohoda o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků a přijata byla v roce 1995. Zahrnuje 119 zemí Evropy (včetně České republiky), Afriky, Středního východu, části Asie a Kanady.

Pravidelná hodnocení její implementace však upozorňují, že pokrok je příliš pomalý a problémy se mezitím prohlubují. „Současné průměrné plnění všech ukazatelů vykazuje celkovou negativní změnu, tj. namísto posunu směrem k dosažení cíle tohoto strategického plánu a zlepšení stavu populací stěhovavých vodních ptáků je zaznamenáno celkové zhoršení,“ uvádí poslední hodnotící dokument z roku 2023.

Vyzývá k výraznému posílení financování, transpozici právních opatření do národních legislativ, dokončení inventarizace významných lokalit, posílení ochrany stanovišť. Jinak – jak varuje zpráva – nás čekají dalekosáhlé následky.