Kartely staví flotilu ponorek na jedno použití. Jsou drahé, ale vyplatí se

Před několika týdny portugalské námořnictvo potopilo uprostřed Atlantiku plavidlo s téměř dvěma tunami kokainu. Není to ojedinělý případ, ale součást masivního logistického řetězce, který spojuje jihoamerické džungle s evropskými přístavy.

Představa pašerácké ponorky může svádět k filmovým obrazům high-tech plavidel brázdících tiše hlubiny oceánů. Realita, se kterou se střetlo třeba právě portugalské námořnictvo, je však mnohem prozaičtější, špinavější a pragmatičtější.

Na lodi byla jediná podlouhlá „kajuta“, ve které se tísnila mezinárodní posádka spolu s 1,7 tunami kokainu. Plavidlo bylo v tak špatném stavu, že jej nebylo možné odtáhnout do přístavu. Námořnictvo po zajištění nákladu a zatčení posádky loď potopilo na dno Atlantiku.

Úspěšné zachycení lodi není ojedinělé – v posledních letech takových případů přibývá. Ale to je nejspíše dáno jen tím, že pašeráci „ponorky“ (či spíše „poloponorky“, jak uvidíme dále) využívají stále častěji a stále radši. „Plovoucí rakev“, jak plavidlům často přezdívají sami pašeráci, je dobrou ukázkou, jak organizovaný zločin inovuje tam, kde státy naráží na limity svého „podnikání“.

Abychom pochopili, proč je tato flotila tak efektivní, musíme si nejprve ujasnit pojmy. V drtivé většině případů drogy nepřevážejí skutečné ponorky schopné plného ponoření. Jejich stavba je technicky náročná a cena se pohybuje mezi dvěma až čtyřmi miliony dolarů. Stavba takového stroje vyžaduje inženýrské zázemí, které se v džungli těžko maskuje. Přesto existují – například v roce 2022 byla jedna zadržena ve Venezuele, ještě než vyplula na moře.

Atlantik a Pacifik brázdí s náklady drog obvykle tzv. plavidla s nízkým profilem. Technicky vzato jde o čluny, které jsou zkonstruovány tak, aby seděly co nejhlouběji ve vodě. Nad hladinu vyčnívá pouze malý kokpit pro posádku a výfukové potrubí.

Typicky měří kolem 15 metrů. Trup není z oceli, která by „svítila“ na radarech, ale ze dřeva a sklolaminátu. Volba těchto materiálů má dva důvody: jsou levné a pro radarové vlny téměř neviditelné. Vlny se od oblého, nízko posazeného trupu neodrážejí zpět k vysílači, ale kloužou po něm, nebo je plavidlo skryto v „šumu“ vlnobití.

Vývoj těchto plavidel je ukázkou evoluce „pod tlakem“. V 80. a 90. letech začínali pašeráci s vlečnými „torpédy“ plněnými drogami, která táhli za běžnými rybářskými loděmi. První takové zařízení našli surfaři na Floridě už v roce 1988. Pokud se blížila hlídka pobřežní stráže, posádka lano odsekla. Torpédo kleslo ke dnu a v lepším případě vyslalo rádiový signál pro pozdější vyzvednutí.

Dnešní LPV (z anglického termínu low profile vessel - pozn. red.) jsou sofistikovanější, ale stále sázejí na jednoduchost. Kolem roku 2016 nastal zlom, když pašeráci začali hromadně přecházet od vestavěných motorů k běžným přívěsným. Ty jsou snadno dostupné, lehce vyměnitelné a nevyžadují složitou instalaci hřídele, která by mohla do lodi propouštět vodu.

Pašeráci reagují na technologická opatření úřadů s pružností startupu. Když letadla pobřežní stráže začala používat termokamery k odhalování horkých motorů, začaly se na LPV montovat chladicí systémy výfuků, které mísí horké plyny s mořskou vodou, nebo olověné tepelné štíty. Plavidla také natírají barvami odpovídajícími vodám, kterými proplouvají – šedozelenou pro Pacifik, tmavě modrou pro Atlantik.

Dlouhá léta platilo, že narkoponorky jsou doménou tichomořského pobřeží Kolumbie, odkud směřují na sever k Mexiku. Tato trasa je stále nejfrekventovanější – podle dat InSight Crime se 81 % záchytů odehrává v Pacifiku. Důvodem je geografie. Kolumbijské departementy Nariño a Cauca, kde se koncentruje pěstování koky, jsou protkány hustou sítí řek a mangrove.

V těchto nepřístupných estuárech vznikají provizorní loděnice. Nejsou to žádné haly, ale maskovaná stání pod korunami stromů, kde se potkávají dodavatelé pryskyřice, motorů a „námořní inženýři“ kartelů. Jakmile je loď hotová, naloží se a pod rouškou noci vyplouvá.

V posledních letech se však jízdní řády ponorek změnily. Evropský trh s kokainem je sice nasycený, ale stále vysoce lukrativní, a kartely hledají cesty, jak obejít přísné kontroly v kontejnerových přístavech jako Rotterdam či Antverpy. Řešením je cesta přes moře.

Zásah u Azor v březnu 2025, kde bylo zajištěno 6,5 tuny kokainu, ukazuje, že tato plavidla jsou schopna překonat tisíce kilometrů otevřeného oceánu. K tomu ale potřebují zázemí. Nové loděnice vznikají hluboko v brazilském vnitrozemí nebo v deltách řek v Surinamu a Guyaně. V roce 2019 například jedna ponorka urazila 1200 kilometrů jen po řece Amazonce, než vůbec vyplula na oceán směrem ke Španělsku.

Globální ambice kartelů dokládají i nálezy na místech, kde by je nikdo nečekal. Opuštěný vrak narkoponorky byl objeven na pláži v Sierra Leone, což potvrzuje, že jako mezisklad pro cesty do Evropy se využívá i západní Afrika. Ještě odvážnější jsou trasy přes jižní Pacifik. Kolumbijské námořnictvo nedávno zachytilo plavidlo směřující s více než pěti tunami drog směrem k Austrálii.

Tato transoceánská logistika by nebyla možná bez podpůrné sítě. Narkoponorky sice uvezou značné množství paliva (až 5000 litrů), ale pro cesty dlouhé tisíce mil často spoléhají na nenápadné rybářské lodě, které fungují jako plovoucí čerpací stanice uprostřed oceánu. Právě tato schopnost koordinace na otevřeném moři ukazuje, že proti úřadům nestojí jen pašeráci, ale komplexní logistická firma s globálním dosahem.

Zatímco majitelé nákladu počítají zisky v desítkách milionů dolarů, ti, kdo zboží fyzicky přepravují, hrají ruskou ruletu za zlomek této ceny. Posádky těchto plavidel tvoří nejčastěji chudí rybáři z Ekvádoru nebo Kolumbie, najatí s příslibem výdělku, který by doma skládali roky.

Realita na palubě však připomíná spíše vězení než námořnickou romantiku. Prostor pro posádku je stísněný, bez toalety a řádné ventilace. Muži tráví týdny v hluku motorů, dusí se výpary z nafty a bojují s mořskou nemocí v uzavřeném laminátovém tubusu. „Plovoucí rakev“ není jen metafora. V roce 2023 nalezlo kolumbijské námořnictvo v Pacifiku „plavidlo duchů“ – loď bezvládně křižovala oceán a uvnitř ležela těla dvou členů posádky. Zabila je otrava zplodinami z vlastního motoru.

Riziko přitom nehrozí jen od zplodin nebo rozbouřeného oceánu. USA i Kolumbie změnily legislativu tak, že trestným činem je už samotný pobyt na plavidle bez státní vlajky, které se vyhýbá identifikaci. Úřady už nemusí na palubě najít drogy, aby mohly posádku zatknout.

To vede k nebezpečným situacím při zásazích. Pašeráci mají instrukce plavidlo při odhalení okamžitě potopit – otevřením ventilů pošlou ke dnu důkazy i loď. V únoru 2025 se tento manévr stal osudným nejen pašerákům, ale i důstojníkovi pobřežní stráže Trinidadu a Tobaga, který se utopil, když se pokoušel zajistit potápějící se ponorku.

Z pohledu běžného smrtelníka je stavba patnáctimetrové lodi, její vybavení motory a elektronikou jen proto, aby se po jediné cestě potopila, šíleným plýtváním. Z pohledu kartelu jde ovšem o naprosto racionální kalkulaci.

Podívejme se na čísla. Výroba běžného poloponorného člunu vyjde v závislosti na vybavení na 150 tisíc až jeden milion dolarů. Pokud takové plavidlo naložíte dvěma tunami kokainu, hodnota nákladu na evropském černém trhu se pohybuje ve stovkách milionů dolarů.

Cena plavidla tak tvoří méně než jedno procento hodnoty zásilky. V řeči logistiky je ponorka pouhým „obalovým materiálem“ – má sice nenulovou, ale nikoliv významně vysokou cenu. Představuje pro kartely podobný typ nákladu jako kartonové krabice pro e-shop.

Tato asymetrie vysvětluje, proč obchodníky s drogami netrápí ani relativně vysoká míra zadržení. Americké úřady odhadují, že se jim daří zachytit zhruba čtvrtinu všech narkoponorek, v horších podmínkách možná jen pět procent. Ale i kdyby námořnictva pochytala výrazně větší část flotily (a možná dokonce i většinu), byznys bude pro drogové kartely stále ziskový.

Pro státní složky je to frustrující matematika. Zatímco pašerákům stačí, aby projelo pár lodí, pobřežní stráž by měla být úspěšná pokaždé. Generál John Kelly z amerického Jižního velitelství to v Kongresu shrnul lakonicky, když přiznal, že kvůli nedostatku lodí a letadel často jen sledují podezřelé cíle na obrazovkách, aniž by mohli zasáhnout: „Prostě tam sedím a dívám se, jak plují kolem.“ (Přepis ze slyšení v PDF).

Narkoponorky jsou důkazem, že organizovaný zločin funguje jako mimořádně efektivní systémový integrátor. Kartely nevynalézají nové technologie – nemají výzkumná centra ani laboratoře na aerodynamiku. Místo toho pružně pracují s tím, co je na trhu dostupné.

Vezmou levné přívěsné motory Yamaha určené pro rekreační čluny, navigační systémy Garmin pro jachtaře, satelitní internet Starlink od SpaceX pro komunikaci a trupy ze sklolaminátu používaného v bazénovém průmyslu. Výsledkem je stroj, který sice nesplňuje žádné bezpečnostní normy, ale svůj úkol splní lépe než vojenská technika za miliardy.

Tlak ze strany úřadů navíc funguje jako evoluční urychlovač. Čím lepší jsou radary, tím nižší profil lodě mají. Čím lépe hlídáme přístavy, tím více se zboží přesouvá pod hladinu. Odborníci tomu říkají „efekt balónku“ – když zmáčknete trasu na jednom místě, nafoukne se jinde.

Budoucnost této podmořské hry na kočku a myš už se rýsuje a je plně digitální. Španělská policie nedávno zajistila podvodní drony schopné převážet až 200 kilogramů drog bez posádky. Odstraněním lidské posádky zmizí „nejslabší článek“ řetězce – nikdo nebude moci svědčit, nikdo nebude potřebovat jídlo ani vzduch.

Technologie je prostě jen nástroj. A zatímco státy jsou svázány rozpočty, předpisy a hranicemi, zločin má v adopci inovací jedinou bariéru: návratnost investice. A ta, jak dokládají stále nové případy plavidel zachycených ve vlnách, či možná spíše pod vlnami oceánů, vychází pro pašeráky stále příznivě.