Hlavní obsah

Komentář: Bizární spektákl? Možná, ale být v Eurovizi znamená patřit k Západu

Foto: Profimedia.cz

Na letošním ročníku Eurovize reprezentovala Izrael zpěvačka Juval Rafael. Skončila na druhém místě. Jak to bude příští rok?

Izrael bere Eurovizi vážně. Nejde pouze o vlastní show, důležitější je politika. A pocit sounáležitosti s Evropou, který se z židovského státu postupně vytrácí.

Článek

Málokterý prezident této planety veřejně oslavuje fakt, že interpret z jeho země bude vystupovat v nablýskané estrádě. „Izrael si zaslouží být zastoupen na každém světovém pódiu, za což osobně bojuji. Těší mě proto, že se naše země opět zúčastní Eurovize,“ uvedl Jicchak Herzog. Státnicky pak vyjádřil naději, že „soutěž bude i nadále sloužit kultuře a přátelství mezi národy“.

Proč takové prohlášení? Několik evropských zemí oznámilo, že se příští rok v květnu akce nezúčastní, pokud dostane šanci izraelský umělec. Důvod? Ničivá izraelská ofenziva v palestinském Pásmu Gazy, kterou nepřežilo přes 70 tisíc lidí.

Minulý čtvrtek (4. prosince) se státy Evropské vysílací unie (EBU), tedy pořadatele klání, usnesly, že zástupce židovského státu přijet může. Odpověď přišla rychle: bojkot zatím vyhlásily Irsko, Island, Nizozemsko, Slovinsko a Španělsko. Ozval se také loňský vítěz - švýcarský zpěvák Nemo oznámil, že na protest proti účasti Izraele vrátí pohár.

Izraelského prezidenta lze sotva podezřívat z náklonnosti k mírně pokleslému, či prostě jen přeleštenému popu, který je na Eurovizi nejčastěji k slyšení. Jeho životopis uvádí, že konzumuje leccos „od vážné hudby po jazz“. Jako zkušený politik ovšem ví, že jde o víc. Eurovize (bez ironie) zůstává jedním z mentálních lan, která židovský stát dosud spojují se starým kontinentem. A tato vazba je - či spíše byla - původně pupeční šňůrou. U zrodu Izraele stáli často židé evropského původu. Ti sice měli k původnímu domovu všelijaký vztah, západní vzdělání, postoje i návyky přesto nezapřeli. Dosud demokratický, zpočátku levicový a vždy nacionalistický charakter vštípili Izraeli právě oni.

Zpochybňování Izraele coby podstatou západního státu - i v případě Eurovize - proto nejvíce bolí ty, kteří chtějí být s okolním světem zadobře. Což jsou typicky stoupenci současné opozice, kteří odmítají silácké antievropské výkřiky krajně pravicového kabinetu Benjamina Netanjahua. „Netrestejte celou zemi za to, že nesouhlasíte s její vládou,“ vzkázala na starý kontinent transsexuální zpěvačka a izraelská vítězka soutěže z roku 1998 Dana International. „Jak se stalo, že jsme jednou z nejnenáviděnějších zemí světa?“ optala se jedním dechem Netanjahua s tím, že „je příliš snadné vysvětlovat odpor k Izraeli výhradně antisemitismem“.

Nabízí se samozřejmě otázka: má být zrovna Eurovize tím fórem, který zabezpečí vzájemnost Izraele s Evropou? Dovolte osobní zkušenost z nepálského Káthmándú. Psal se rok 2014 a já v jednom z mnoha zdejších barů naslouchal místním rockerům. Podle zdejšího zvyku se kapely střídaly se sportovními přenosy. Vtom z plátna zazněl song Rise Like a Phoenix. Thomas Neuwirth i Conchita Wurst - oba v jednom těle, s vousatou tváří a v ženských šatech - s ním vyhráli Eurovizi. Snad to bylo liberálním publikem, ale nikdo se v baru nesmál. Nepoškleboval. Naopak, kromě upřímného překvapení jsem zaznamenal i zájem. A souhlas. Došlo mi, že Eurovize není jen bizarní cirkusové představení, nýbrž také poselství o toleranci. Evropské poselství.

Izrael rozhodně není jediným státem, který festival vnímá jako politický nástroj. Nebo způsob, jak se identifikovat se Západem. Když se v roce 1993 vydali vyslanci Bosny a Hercegoviny, respektive Chorvatska poprvé samostatně na Eurovizi, považovali to jejich spoluobčané za mezinárodní potvrzení nezávislosti na srbském Bělehradu.

V roce 2012 proběhla show v ázerbájdžánském Baku, přičemž upjatí klerici ze sousedního, teokratického Íránu označili událost za nemorální a odporující islámu. Baku se ohradilo, došlo k diplomatické roztržce. Výsledek? Svět vnímá Ázerbájdžán, jakkoli nedemokratický, za kulturní součást evropského prostoru. Zatímco Írán v očích Zápaďanů upadl do ještě temnější tmy. Ostatně, ohnat se umí i organizátor Eurovize, tedy již zmíněná EBU: Rusko a Bělorusko dostaly stopku ihned po plnohodnotné kremelské invazi na Ukrajinu (2022).

Češi dlouhodobě hledají klíč k soutěži těžko, i když u mladší generace už může být situace jiná. Každopádně nejde jen o karnevalovou maškarádu. Eurovize má smysl. Účast v ní je manifestací tolerance k menšinám. K LGBT komunitě. K jiným barvám kůže. Vlastně i jinému hudebnímu a estetickému vkusu. Pro jednoho nudná, pro druhého pohoršující. Další ji má za směšnou, jiný za nabubřelou. Ostatní baví. Budiž, název velkolepé podívané však byl zvolen správně - navzdory všemožným výhradám byla a je evropská.

Doporučované