Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Současnou evropskou situaci plně vystihuje fakt, že se jako mírotvůrce konfliktu mezi Izraelem a Íránem nabídl Vladimir Putin. Je to logický projev toho, že se Kreml vymanil z druhořadé až vyloučené pozice, do které se dostal brutálním válečným devastováním Ukrajiny.
Naproti tomu Evropa se ocitla mezi dvěma eskalujícími válečnými konflikty, které budou zřejmě pokračovat, aniž bychom měli šanci do nich přímo zasáhnout a směrovat je k řešení.
Rusko zřetelně pookřálo a od zahájení izraelské operace zvyšuje intenzitu bombardování Ukrajiny. Navíc s vědomím, že Donald Trump směřuje k ukončení nebo omezení vojenské podpory Ukrajiny. Rusko se vnitřně připravuje na pokračování konfliktu až do vyčerpání ukrajinských sil. Podle některých znalců se navíc chystá na testovací střet s některou zemí NATO. S plným vědomím, že do omezeného nebo nejasného konfliktu, například „zelenými mužíky“ jako na Krymu, nebudou USA zasahovat a článek 5 severoatlantické smlouvy NATO je zřejmě z americké strany zredukován na strategický střet nebo jaderný deštník. Blížíme se k summitu NATO a jeho jednání se bude soustředit na navyšování obranných výdajů s cílem prokázat připravenost Evropanů a uklidnit protievropské nálady v Bílém domě.
Nic z toho ovšem ruské operace na Ukrajině ani přípravy na expanzi války v Evropě neukončí. A je otázka, zda Spojené státy dokážou alespoň přistoupit k utažení sankcí vůči Kremlu. Jistou nadějí je americká vůle začít na Ukrajině těžit nerosty. V zásadě se ale potvrzuje to, co od počátku války odmítaly jak naše zpravodajské služby, tak diplomacie: pokud se nepodlomí vnitřní vůle Ruska a Rusů válčit, Kreml se nezastaví.
Evropa bude muset – chtě nechtě – přistoupit k podlamování vnitřních poměrů v Rusku a oslabování jejich chuti válčit i zevnitř. Zpravodajci si budou muset nejen lámat hlavy nad satelitními snímky a statusy na sociálních sítích, ale začít něco dělat. Jinak Rusko nakonec Ukrajinu vyčerpá, zničí a vyžene zbývající Ukrajince do Evropy. Nelze než opakovat stále dokola: Přestaňme spoléhat na Američany a nevyčerpatelnou vůli Ukrajinců bojovat, můžeme prohrát.
Obdobný závěr patrně udělal Benjamin Netanjahu o Íránu – pokud chce zastavit perský jaderný program, musí se v Teheránu změnit režim. A nechme stranou, že izraelský premiér možná již válčí i proto, aby se udržel u moci, podobně jako Putin. Těsně předběhl Američany v zahájení jednání s Íránem a zaútočil. Jeho snaha vyvolat bombardováním změnu režimu v Íránu je patrná ze všech komunikací izraelských zpravodajských služeb na sociálních sítích.
Záměr nepochybně stojí na zevrubných znalostech vnitřních společenských poměrů v Íránu. V neposlední řadě se Izrael opírá o přesun primární pozornosti Washingtonu z Kyjeva na Blízký východ. A nyní pomůže i Putin, který ovšem nebude ze změny poměrů v Íránu nadšen a bude chtít ajatolláhy udržet u moci.
Každopádně pokud Izrael uspěje a režim v Teheránu padne – nahrazený některou z exilových skupin či rodin – bude Írán v dlouhodobém přechodovém období, jako je dnes Sýrie po Bašáru Asadovi. Ovšem s tím rozdílem, že tady nebudou pomáhat žádné arabské země nebo Turecko. Írán bude nestabilní. Pokud se Spojené státy připojí k bombardování íránských vládních a jaderných zařízení, konflikt může vnitřně rozdělený Írán notně poškodit. Bude to další země v regionu v silné vnitřní nestabilitě.
Jistě, zmizí jeho podpora pro nestátní teroristické aktéry v Libanonu i okolí Perského zálivu. Připomeňme si ale vývoj po americké invazi do zcela zdevastovaného Iráku. Írán je sice v lepší kondici, vnitřní kapacita perské společnosti k regeneraci je jistě vyšší, ale vnitropolitický vývoj nelze jednoznačně předvídat. A jen doplňme, že početné íránské gardy a jejich aktéři nezmizí ani v nových možnostech obchodu a svobody.
Situaci nezjednodušuje ani vývoj íránského jaderného programu. Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii dohoda vyjednaná EU v minulosti skutečně Teherán kontrolovaně omezila ve směřování k nukleární zbrani. Teprve pozdější vypovězení dohody prvou Trumpovou administrativou vrátilo vývoj na nekontrolovanou trajektorii, na kterou se dnes odvolává izraelský útok. Jaderná bomba sice na dosah bezprostředně nebyla, ale kdo bude v Íránu dále vládnout a jak bude takový režim vypadat, nerozhodnou ani Izraelci, ani Američané.
Zatímco Evropa se pomalu dostává do kleští vleklých válečných konfliktů, Česko řeší migraci a bitcoiny. Šovinismem a agresivitou naše dnešní poměry připomínají spíše druhou republiku po mnichovském selhání a ztrátě Sudet a Slovenska. Útoky proti Ukrajincům v Parlamentu se podobají tehdejším útokům proti prchajícím židovským Němcům, diskreditacím masarykovských demokratických aktérů, jako byl Čapek nebo Peroutka, demokratických hodnot a parlamentarismu. Jako bychom nevnímali, co se okolo nás děje. Nevyjímaje kolabující Slovensko pod proruskými vnitřními tlaky, které již explicitně, voláním po neutralitě, posouvají geopolitické rozhraní Evropy k toku Moravy. Opravdu tohoto chtěli někteří čeští aktéři dosáhnout podporou Roberta Fica?
Český provincialismus je drahý a nebezpečný. V naší historické zkušenosti a lokaci se vždy vyplatilo, když jsme vnitřní politiku podřizovali požadavkům vnější bezpečnosti a suverenity. Naopak, prohráli jsme, když jsme vnější politiku podřídili domácím vnitřním zájmům. Dnes jsme na tomto velice nebezpečném směru. Evropa reaguje svou reorganizací k vyšší výkonnosti. My se naopak vnitřně rozkládáme. A zřejmě to nedopadne dobře.
