Hlavní obsah

Komentář: Íránský režim stojí na ženském šátku. A s ním také padne

Foto: Profimedia.cz

Poprava prvního íránského demonstranta vyvolala další vlnu protestů po celém světě. Snímek z 10. prosince pochází z Istanbulu.

Reklama

Povinnost zahalování skončí jedině se zásadní změnou politického uspořádání. Revolucí, anebo změnou, která ji bude připomínat.

Článek

Jeho slova méně zodpovědná média zveličila k nepoznání. Titulky potom zkraje prosince oznamovaly, že se íránský náboženský režim pod tlakem demonstrací fakticky rozhodl pro sebevraždu. Což tedy v úmyslu jistě nemá.

Nicméně vystoupení generálního prokurátora opravdu znamená zásadní průlom, ba snad i malou revoluci. Klíčový vykladač íránského práva totiž naznačil, že nenáviděná mravnostní policie přestane existovat. Aby pak hodil do západních médií informační granát, když prohlásil, že experti také přezkoumají zákon o povinném nošení šátků.

Co se ale reálně stalo? Generální prokurátor Mohammad Džafar Montazerí dorazil na náboženskou konferenci, kde čelil také dotazům. Odpovídal vyhýbavě a nejasně. Nicméně konstatoval, že mravnostní policie nikdy neměla nic společného s justicí (což je fakt) a ve své nynější podobě zanikne. A dodal, že znalci práva přezkoumají, zda norma o zahalování žen vyžaduje změny či úpravy.

Skutečností je, že íránská mravnostní policie suverénně vítězí v tamní soutěži neoblíbenosti. Konkurovat jí dokážou snad jen podobně svatouškovští příslušníci všemocné milice Basídž. Obě formace bezostyšně šikanují běžné Íránce přímo v ulicích, k čemuž od režimu dostaly volnou ruku. Jejich členové prosluli svévolí, krutostí i zpupností, a to nejen při posuzování toho, zda je žena dostatečně zahalená nebo zda není účes kolemjdoucího mladíka příliš výstřední.

Pro představu: podobně disponovaní jedinci nastupovali v někdejším Československu k Lidovým milicím či pomocným strážím komunistické policie, kde si zhusta hojili vlastní komplexy. Když pak takoví lidé letos v září způsobili smrt 22leté Mahsy Amíníové, prý pro špatně nasazený šátek, ucho příslovečného džbánu se utrhlo. Íránci vyšli do ulic, kde začali členy mravnostní policie fyzicky napadat. Na řadě míst se demonstruje dodnes.

Formální zrušení nenáviděných hlídek lze proto ze strany režimu chápat také jako úspěšný PR manévr, který měl rezonovat hlavně v zahraničí. Což se také stalo. Sami Íránci ale dobře vědí, že režim své nejoddanější bijce neopustí – pošle je prostě tlouct jinam. Poslanci nyní silně konzervativního sněmu navíc pošilhávají po Číně a koketují s modernějšími metodami útlaku. Méně drastickými, ale o to cílenějšími. Do sledování Íránek chtějí například zapojit kamerový systém, který by dívky s poodhalenými vlasy nejprve dvakrát skrze SMS varoval, aby jim pak stát napotřetí zablokoval účet.

Jinými slovy, povinnost zahalování skončí jedině se zásadní změnou politického uspořádání. Revolucí, anebo změnou, která ji bude připomínat. Ano, možná dojde ke zmírnění pravidel zahalování. Úřady napříště mohou vymáhat příkazy s menší vervou a okrajové části země s jinou než perskou populací získají v tomto ohledu neformální autonomii.

Povinný šátek je ale v genech režimu zakódován do té míry, že jej nelze opustit bez utržení hlubokých šrámů. Náboženští vládci vědí, že ústup od fundamentů jen povzbudí opozičně naladěné Íránce, kteří dnes žádají zánik, nikoli pouhou změnu systému.

Každá projevená slabost je krokem ke konci mocenského monopolu, který díky tvrdosti a nesmlouvavosti radikální duchovní během ukradené revoluce v roce 1979 získali. Proto jsou slova generálního prokurátora tak překvapivá.

Už jen představa, že o klíčovém příkazu islámské revoluce vůbec lze diskutovat na pozemských fórech, vážně poškodila reputaci těch duchovních, kteří si uzurpují moc na základě náboženské legitimace, jež jim čouhá z kapsy.

Je zřejmé, že íránská společnost je rozervaná. Její významná, obvykle vzdělanější část zlomila nad vlastní zemí hůl a chce z ní odejít. Další seznali, že v boji s vládou konzervativních duchovních mohou ztratit nejvýše život, což považují za přijatelnou cenu. Íránci jako celek přestávají slyšet na režimní zkazky o západních, izraelských a jiných agentech, protože vidí protestovat své děti a příbuzné.

Režim je v defenzivě a prvními popravami demonstrantů sáhl – jako mnohokrát předtím – k nejtvrdšímu násilí. Brzy ale může narazit na jeho limity. Poté se oblíbená zábava íránských teenagerů, kteří duchovním na ulicích z legrace srážejí náboženské pokrývky hlavy, bude zdát jen jako skutečně nevinná hra.

Reklama

Doporučované