Článek
Tu sugestivní otázku si klade celá řada českých novinářů. Musím říct, že mě až překvapilo množství reportérských návštěv. Za dobu mého půlročního působení se jich mezi sovětské paneláky převážně ruskojazyčného města vypravilo něco kolem deseti.
Do velké míry to chápu. Estonské město Narva, ležící na stejnojmenné řece na východní hranici EU a NATO, je fotogenické. Záběry hraniční řeky s tyčícím se hradem Ivangorodem a ruskými vlajkami v pozadí spolehlivě přitahují pozornost.
Stejně fascinující jsou i scénáře, které se s Narvou pojí. Není těžké uvěřit, že vývoj je v zásadě předem daný: rusky mluvící obyvatelé Narvy povstanou a na pomoc jim přispěchají Putinovy ozbrojené kolony, které město hladce obsadí.
Spojenci v NATO se odmítnou pustit kvůli chátrajícímu a de facto ruskému městu do války s jadernou supervelmocí. Aliance tak ztratí svou důvěryhodnost a ruský vliv dosedne na Evropu s veškerou dusivou tíhou. Nedávno odhalená dezinformační kampaň o vzniku „Narvské lidové republiky“ do těchto předpovědí skvěle zapadla.
Od prvních dní pobytu v nejsevernější z pobaltských zemí jsem zaznamenal, že Estonci výše naznačené scénáře neposlouchají rádi. Ne, že by podceňovali možná rizika; vadí jim, že jsou v katastrofických predikcích jen pasivními a bezmocnými diváky.
Ve skutečnosti se totiž snaží dělat vše pro to, aby v Kremlu jakékoli „narvské scénáře“ vůbec nezvažovali. Samozřejmě nejsou natolik naivní, aby věřili, že se mohou případnému ruskému útoku ubránit sami. Proto sází na dva hlavní pilíře bezpečnosti - pevná spojenectví a co nejrobustnější vlastní obranu.
Profesionální armáda nestačí
První pilíř spočívá zejména v Severoatlantické alianci, jejíž jednotky, včetně amerických, jsou v zemi trvale rozmístěné. Estonsko však sází i na další spojence, zejména na baltské a severské země.
Prominentní postavení mezi nimi má v tomto ohledu Finsko, které disponuje podstatnou vojenskou silou, včetně letectva. Zároveň je pro jazykově příbuzné Estonce zdrojem inspirace. V roce 1939, když se Estonci ve stínu paktu Ribbentrop-Molotov pokoušeli najít smír se Sovětským svazem, rozhodli se Finové bránit silou. A zatímco Finům se podařilo za cenu těžkých ztrát i ústupků uhájit nezávislost, Estonci skončili na dlouhé dekády v područí Sovětů.
Je zjevné, že tuto historickou chybu nechtějí opakovat. Po finském vzoru tak budují co nejefektivnější obranu, aby se stali pro nepřítele tak nepříjemným „soustem“ a ten od agresivních plánů raději upustil.
Země buduje pohraniční opevnění, výhledově včetně nášlapných min. Připravuje protidronovou obranu a nemalé prostředky investuje do strategické protivzdušné obrany. Také si pořizuje množství dalekonosných systémů – od dělostřelectva po raketomety HIMARS. Jak mi vysvětlil vrchní velitel estonské armády, „v boji na blízko je těžké Rusy porazit, vysoké ztráty jsou jim lhostejné. To, čeho se obávají, jsou přesné údery v týlu proti základnám, skladům či velitelským centrům“.
Pro malou zemi jako Estonsko nestačí spoléhat se na profesionální armádu. Proto podobně jako Finové počítají i Estonci s důležitou rolí společnosti. Ti, kteří prošli povinnou vojenskou službou - týká se mužů a dosud byla 11 měsíců -, se účastní pravidelných cvičení.
Desítky tisíc Estonců jsou členy takzvané Obranné ligy, která v případě konfliktu přejde pod velení armády. Ta by již v řádu hodin dokázala zmobilizovat přes čtyřicet tisíc lidí.
Estonští civilisté se také cvičí v obsluze dronů a pro středoškoláky jsou vydávány kurzy obrany. Estonské ozbrojené síly se těší vysoké důvěře obyvatel – u etnických Estonců je to téměř 90 %, ale i u rusky mluvících obyvatel je podpora armády výrazně nadpoloviční.
Právě rusky mluvící menšina je často, zejména ze strany zahraničních pozorovatelů, viděna jako potenciální zdroj problémů či dokonce rozkolu, jež bude zorchestrován či využít Kremlem. Situace je složitější.
Na jednu stranu Estonci přiznávají, že mezi místními etnickými Rusy je a vždy bude část takových, kteří by nadšeně vítali ruské tanky. Ovšem na druhou stranu roste počet těch, kteří se učí estonsky a integrují se do místní společnosti.
Podle nedávných průzkumů se zhruba 60 % estonských Rusů cítí být součástí místní společnosti. Ještě o něco více jich podporuje probíhající zavedení estonštiny coby jediného vyučovacího jazyka na školách.
Situace v Narvě je horší s ohledem na nižší životní úroveň a demografické složení obyvatel, žije tu větší podíl starších a méně kvalifikovaných lidí. Mladí mají tendenci z Narvy odcházet, příznačně však spíš do Tallinnu či Helsinek než do Petrohradu a jiných ruských měst.
Poté, co se v polovině března objevila v médiích zpráva o dezinformační kampani vyzývající k vytvoření „Narvské lidové republiky“, obyvatelé města o ní podle bleskového průzkumu buď nevěděli, nebo ji považovali za absurdní. Kampaň byla podle všeho velmi amatérská a téměř neviditelná do chvíle, než ji preventivně zveřejnila jedna dobrovolnická skupina. Zpráva vzbudila větší zájem u zahraničních médií a diplomatů než u Estonců.
Kas Narva on järgmine?
V nedávné době jsem estonským partnerům otázku „Kas Narva on järgmine? – Je Narva další na řadě?“ položil dvakrát. V obou případech byla odpověď kladná.
V prvním se jednalo o vyjádření šéfa Estonských drah. Potvrdil, že plánuje elektrifikaci železničního spojení směrem na východ a nové dálkové vlaky, mimochodem české výroby, budou moci zajíždět až do Narvy.
Ve druhém případě šlo o odpověď šéfa zdejší hospodářské komory, který chystá velkou podnikatelskou misi v souvislosti s nedávno otevřenou první továrnou na magnety ze vzácných kovů v Evropě. Stojí právě na okraji Narvy.
Estonci rozhodně ruskou hrozbu nepodceňují. Už teď vyvíjejí značné úsilí, aby se nestali bezbranným objektem dějin. Když je pozorujete, představa ruských vojáků pochodujících narvskými bulváry se rozhodně nejeví jako něco snadno dosažitelného. Naopak.
