Článek
Krok první: Po tomto titulku a jménu autora článku mnoho lidí přestane číst. Pfuj, zas ten starý sionista! Ten, co si každý den po obědě místo moučníku dopřeje jednu fotografii mrtvého arabského dítěte!
Krok druhý: Ale právě jakožto sionista ve staré, masarykovské a havlovské tradici a jako (velmi špatný) křesťan, velmi inspirovaný judaismem, cítím bolest. Bolest z toho, že současné kroky Netanjahuovy, Smotričovy a Ben Gvirovy vlády přinášejí bolest arabskému obyvatelstvu Gazy, a přitom nepřinášejí ani bezpečnost Izraeli, ani zničení Hamásu. Bolest z toho, že izraelská společnost je tak radikalizovaná „pro a proti“ a tak bolestně rozpolcená.
Koncem loňského roku o Chanuce a o Vánocích měl jsem v Izraeli pocit, že Jeruzalém a Tel Aviv jsou hlavními městy dvou různých států (jen rakety z Jemenu občas v noci mířily tam i onam). Ovšem, izraelská společnost je podobně radikalizovaná a rozpolcená, jako společnost česká a slovenská a americká a vůbec jako každá společnost západní čili stále ještě svobodná.
Krok třetí: O naši, západní společnost jde v tomto komentáři. O její víry a víry, tedy víření a věření. Jedna (zhruba) půle (znovu) uvěřila v národ a (zpravidla zjednodušovanou a nechápanou) tradici a v pevné vůdce, ohánějíc se Pánem Bohem coby národním fetišem. Druhá (zhruba) půle dále věří v otevřenost a dobrou vůli a v jednotu skrze mnohost všeho možného. Problém však je v tom, že také část této druhé půle rovněž propadá různým podivným věrám.
Krok čtvrtý: Jednou z nejpodivnějších věr, které víří v mysli části Západu, je palestinismus. Víra, že existuje odvěký palestinský národ; že tento národ je nevinnou obětí nespravedlivého západně-koloniálního útlaku; že tento národ trpí víc než kterýkoli jiný národ na světě a že tomuto národu je tudíž dovoleno cokoliv. Ano: Víra v Palestinu je prapodivnou, nerceme-li diabolickou nápodobou víry ve vyvolený národ v původním, tedy židovském a křesťanském smyslu.
Počínání Netanjahuovy, Smotričovy a Ben Gvirovy vlády vdechlo palestinismu nový život. Palestinismus je pro část společnosti, speciálně pak pro mladou levicovou generaci, součástí její kolektivní identity. Něčím, o čem se nediskutuje. Něčím, co se vyznává. Něčím, co se křičí. Něčím, co je – ano, řekněme to! – módní. Někdy i doslovně. Jedna zahraniční studentka naší fakulty si na promoci ušila šaty z palestinských šátků a zdravila promotory „Free Palestine“.
Do českých zemí však jen okrajkem proniklo to, co vládne „starému“ Západu. Pozoroval jsem to loni o sabbaticalu v Itálii. Celý Řím je pomalovaný propalestinskými hesly. Do všech veřejných akcí, vycházejících z levicového a/nebo liberálního prostředí, se bez ohledu na téma vlomily propalestinské skupiny a akci si přisvojily. Na dotaz, jak souvisí Palestina s výročím konce druhé světové války nebo s právy menšin, se odpovídá: Palestina souvisí se vším! Hlavně ovšem – vysloveně či nevysloveně, vědomě či nevědomě – Palestina a palestinismus souvisí s „větší tolerancí“ vůči terorismu, se zničením Izraele, s nenávistí k Západu a Americe a kapitalismu a ovšem s antisemitismem. „Sionismo, cancro del mondo“, hlásá veliký nápis na zdi poblíž římské baziliky svatého Pavla. „Sionismus je rakovina lidstva“.
Ano, počínání Netanjahuovy, Smotričovy a Ben Gvirovy vlády (a také mnoha osadníků) vdechlo palestinismu nový život. Avšak palestinismus má už dlouhou tradici. Palestinismus vznikl jako jedna z mnoha odnoží ruské, tehdy sovětské propagandy, jako pomsta za „zradu“ Izraele, který byl Sovětským svazem (a Československem) původně při svém vzniku podporován. I Praha byla jedním z center „akademického“ palestinismu. Zde, na Univerzitě 17. listopadu, byli přece od roku 1961 školení palestinští nejen teroristé, ale také propagandisté. Vyjádřeno epigramatickou zkratkou:
Proč evropská levice
podporuje Palestince?
Inu, je to tradice
žel, po lince – po stalince.
Bolševici chtěli mít
z Izraele satelit,
když však přilnul k Americe,
vyhlášena víra jiná:
Izrael je škodná mšice,
rudá růže Palestina.
Stalin kydá peklo nosem,
myšlení však zadrhlo se.
Palestinismus má ovšem i subtilnější a intelektuálně vytříbenější polohy. Každý akademik z humanitní sféry četl (či předstírá, že četl) knihu Edwarda Saida Orientalismus (česky vyšla v roce 2008). Kniha se tváří jako objektivní kritická analýza toho, co podtitul nazývá „západní koncepce Orientu“. Vyřčenou pointou knihy jest, že „západní koncepce Orientu“ vždycky jsou a vždycky byly kolonialistické a rasistické, zlé a urážlivé. Nevyřčenou pointou jest, že tento mentální kolonialismus Západu vytvořil předpolí pro vznik Izraele a podrobení Palestiny. Profesor Edward Said byl totiž členem vedení palestinského boje proti Izraeli (ale ovšem násilný boj odmítal). Mnohem méně lidí četlo akademické polemiky se Saidem, například ty z pera indologa Wilhelma Halbfasse, které Saida usvědčují ze zaujatosti a zkreslování a z protizápadních stereotypů, stejně jednostranných jako stereotypy západních kolonialistů.
Více k tématu:
Jinak rafinovanou, v českých zemích málo známou podobu nabyl palestinismus skrze palestinskou teologii osvobození, kterou rozvíjí například anglikánský arabský kněz Naim Ateek. Ta na jednu stranu srozumitelně volá po duchovním uchopení zkušenosti národa, kterému se opravdu stala do velké míry křivda, a „malé křivdy“ jsou součástí každodenní zkušenosti jeho příslušníků. Na druhou stranu však z těchto křivd vyvozuje mesianistickou koncepci Palestinců coby vyvoleného národa. Navíc pak tito nemnozí teologové a vůbec nemnozí palestinští křesťané dělají svým vlivem na křesťanskou část západní veřejnosti užitečné idioty pro islamistické vedení a muslimskou většinu, kvůli které už skoro všichni arabští křesťané Palestinu radši opustili a žijí na tom „zlém“ Západě.
Krok pátý a poslední: Co s tím? Ne, nepodporovat slepě, co koná vláda Netanjahuova, Smotričova a Ben Gvirova. Ale nepodporovat slepě ani palestinismus. Podporovat Izrael proti těm, kdo ho nenávidí a chtějí ho zničit a kdo si tak občas po Evropě zapálí nějakou tu synagogu (což ovšem palestinistům nijak nevadí), a kdo jakkoli podporují Hamás a vůbec islamismus. Podporovat nějaké rozumné a mírové a důstojné řešení pro arabské obyvatelstvo této oblasti. Ne, nevím konkrétně jaké. Nevím, kudy vede „cesta středem“ – „královská cesta“, jak se říká hebrejsky (derech ha-melech), či „úzká cesta“, o níž mluví evangelium. Vím jen, že skrze pokřik „from the river to the sea“ a skrze blouznění o vyvoleném palestinském národu to opravdu nejde a nepůjde.
