Článek
Dá se to chápat jako příběh o tom, jak se velmocenská politika potkala s rozmary dětinského ega.
V květnu letošního roku se rozhořel ostrý konflikt mezi Indií a Pákistánem, dvěma jadernými mocnostmi, ve kterých dohromady žije asi pětina populace homo sapiens.
Výměnu vojenských úderů se podařilo po čtyřech dnech ukončit. O vavříny mírotvorce se přihlásil Donald Trump.
V tu chvíli se indičtí politici dopustili strategické chyby. Několikrát bezelstně prohlásili, že o Trumpových zásluhách o mír jaksi nic nevědí.
To Pákistán naopak zavětřil šanci. Ano, byl to Donald Trump, kdo zabránil otevřené válce, ba možné i jaderné apokalypse, znělo v různých obměnách z Islámábádu. Cokoliv menšího než Nobelova cena míru by bylo urážkou prezidentova diplomatického génia. Orgie lichocení dospěly vrcholu v okamžiku, když Donald Trump oznamoval svůj mírový plán pro Gazu. Na ceremoniálu v Egyptě vystoupil pákistánský premiér. Pronesl pětiminutový projev. Většinu věnoval vzývání kultu Donalda Trumpa. A slibu, že když to s Nobelovou cenou nevyšlo napoprvé, Pákistán na ni Trumpa navrhne znovu.
Začátek nové éry
Volání, které nezůstalo oslyšeno. Po desetiletí Spojené státy sice pěstovaly spojenectví s nejlidnatější zemí světa a pákistánským hlavním rivalem. Indie hrála v americké strategii roli protiváhy proti sílící Číně.
Jenže Donald Trump desetiletí trpělivé práce republikánských i demokratických vlád hodil za hlavu. Indii potrestal padesátiprocentními dovozními cly. Prý za to, že dováží ruskou ropu. V tom má nepochybně pravdu, stejně jako v tom, že tato ropa živí ruskou válečnou mašinérii a že i z hlediska pragmatických indických zájmů je tato politika krátkozraká a škodlivá. Otázkou ale je, proč za ní má Indie platit v podobě americké celní odvety vyšší cenu než Čína, která ruské ropy odebírá více a na oplátku posílá Rusku součástky do vražedných dronů.
Naopak Pákistán, dříve pro Američany zejména rodiště Tálibánu a bydliště Usámy bin Ládina, je najednou Trumpovou oblíbenou hračkou. Zatímco na indické exportéry dopadla padesátiprocentní cla, ti pákistánští musí platit jen devatenáct procent. Pákistánského velitele Asíma Muníra označil americký prezident za svého „oblíbeného maršála“. Neobvyklé prohlášení ohledně vojáka cizí země. Tím spíš, že ve stejné době Trumpův ministr obrany Pete Hegseth veřejně pucoval vlastní generály za to, že se „tlustí producírují po chodbách Pentagonu“.
Ve svém nadšení způsobil Trump představitelům nového spojence i horké chvilky, když oznámil velkolepé společné investice do pákistánských ropných nalezišť. Pákistánští diplomaté museli opatrně připustit, že o těchto ropných polích ve vlastní zemi nic nevědí, a zároveň nevzbudit ani náznak dojmu, že by se snad geniální americký prezident mohl splést.
Konec legrace
Média převážně tento příběh pochopila jako důvod k povyražení. Nejen ona. I tak zkušená diplomatka, jako je bývalá indická ministryně zahraničí Nirupama Rao, tvrdí, že rozhodující prvek v genezi strategické revoluce v Asii bylo lichocení ze strany Pákistánu a neochota Indie podkuřovat Trumpově samolibosti.
Jenže americké přilnutí k Pákistánu není jen otázkou Trumpova ega. Nejde ani o vybájenou ropu. Ta ostatně už dlouho není strategickou surovinou číslo jedna, s jejíž pomocí dokážou producenti držet západní svět pod krkem a po libosti vypínat nebo zapínat jeho ekonomiku.
Přesně tuhle roli ale v dnešním světě hrají vzácné zeminy, živá míza moderních technologií i obranného průmyslu. A také zbraň, kterou téměř úplně ovládá jedna země: Čína. A jak se i Evropa v minulých měsících bolestně přesvědčila, Peking ji neváhá využít.
Přesvědčil se o tom ostatně i Washington, který právě kvůli vzácným zeminám prohrál na jaře tohoto roku první kolo obchodní války s komunistickou velmocí. V reakci Američané ještě vystupňovali svou agresivní strategii, která má podlomit čínský monopol na vzácné zeminy.
Tím se dostáváme zpátky k Pákistánu. Hodnota tamních zásob vzácných zemin a dalších strategicky významných surovin se odhaduje na šest bilionů dolarů. Ano, odhady mohou být přehnané. Dostat pákistánské nerostné bohatství na trh navíc bude trvat léta. Tím spíš, že se nachází, jako naschvál, převážně v regionu jménem Balúčistán, dějišti dlouholeté etnické války. Jenže dlouhodobá strategie je pořád lepší než strategie žádná.
Evropa a USA: analýzy proti penězům
Ne, že by Evropa žádnou strategii neměla. Evropská komise vypracovala seznam „strategických projektů“, které mají Evropě zajistit mimo jiné přístup k důležitým surovinám. Obstarat se je snaží i Čech Jozef Síkela, který má v Komisi na starosti oblast mezinárodního partnerství.
Problém je, že o tato místa soupeří třeba právě s asertivní administrativou Donalda Trumpa. A jak to může dopadnout, to ukazuje osud jednoho z klenotů mezi plánovanými zdroji budoucí evropské suverenity a prosperity.
Hemerdon je naleziště ve Velké Británii. Odhaduje se, že by mohlo pokrýt zhruba pětinu mimočínské celosvětové produkce wolframu, bez kterého se neobejde například moderní obranný průmysl. Evropa věnovala měsíce analýze projektu. Pak ale přišla státní Exportní a importní banka Spojených států a nabídla těžařům na prahu Evropské unie 95 milionů dolarů - s podmínkou, že velká část vytěžené suroviny bude směřovat do USA. „Etiketa strategického projektu nemá žádnou hodnotu. Zvlášť, když nám ho někdo vyfoukne před nosem,“ cituje magazín Spiegel německého bankéře Stefana Müllera.
Americká nabídka je zatím nezávazná a nedá se vyloučit, že tento příběh bude mít nakonec pro Evropu šťastný konec. Bylo by navíc laciné vinit z nečinnosti Evropskou komisi nebo osobně eurokomisaře Josefa Síkelu. On i komise mají svázané ruce. Evropa čelí institucionální rozbředlosti a pomalosti rozhodovacích mechanismů. Má to své dobré důvody, třeba když jde o to ochránit na evropské scéně slabé hráče před svévolí těch silných. V celosvětové aréně, v konkurenci takových dravců, jako jsou současné Spojené státy, je to ale handicap, který dobré úmysly a promyšlené analýzy nevyváží.
Sám Donald Trump sice možná promyšleností svých analýz nevyniká. Posměšky vůči jeho přešlapům nás ale v době, kdy se rodí nová ekonomická i mocenská realita světa, rozhodně nespasí.
