Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Spojené státy soustředily v Karibiku od loňského srpna obrovské množství sil a probíhala řada jednání s cílem dosáhnout vnitřního rozkladu režimu. To se ale nepodařilo. Ve snaze odvrátit blamáž, která by hrozila poté, co by jediným výsledkem armádních manévrů bylo pár potopených lodí údajně pašujících drogy, se Donald Trump rozhodl pro vojenský útok.
Režim ovládající Venezuelu více než čtvrt století byl jeden z nejhorších na západní polokouli, dovedl zemi k ekonomickému úpadku, věznil tisíce lidí a téměř čtvrtina obyvatel odešla do emigrace. Vláda v Caracasu nerespektovala žádné principy mezinárodního práva a sama zlikvidovala právní řád v zemi. Útok na ni mimo rámec mezinárodního práva je proto v principu ospravedlnitelný.
Pro takovou argumentaci je ovšem zároveň nutné, aby jeho cílem byla primárně obnova právního řádu a demokracie v zemi. V této souvislosti nicméně zůstávají dvě zásadní otázky. Zaprvé, jakou motivaci vlastně měla Trumpova administrativa pro zásah ve Venezuele? A dále, jakým způsobem chce řešit celkovou tranzici a stabilizaci země?
Pokud jde o motivaci k útoku, je velmi pravděpodobné, že jí bylo velmocenské postavení USA v rámci amerického kontinentu a ekonomické zájmy s nimi spojené. Místo o obnově demokracie a utrpení milionů občanů Venezuely zaznívaly během Trumpovy tiskové konference a jinde hlavně argumenty o obchodu s drogami - na kterém se ovšem podílí velká část zemí v regionu - a o údajném posílání zločinců do USA.
A také, či především, o ropě. Venezuela má největší zásoby ropy na světě, a ačkoli jde o ropu nižší kvality, představuje ohromné bohatství, díky němuž také v minulém století patřila mezi nejbohatší země nejen v regionu. Těžba ovšem v důsledku nekvalifikovaného vedení a rozkrádání klesla na zlomek objemu v době před nástupem Huga Cháveze, zakladatele a duchovního otce režimu, k moci v roce 1999 (Maduro ho vystřídal v roce 2013, pozn. red.).
Paradoxní je, že alespoň nějaké objemy těžby zajišťuje dohoda s americkou společností Chevron, která část venezuelské ropy zpracovává. Možnosti v případě jiné vlády jsou ovšem násobně větší.
Opozice má své vůdce
Velmocenskou a ekonomickou motivaci Trump nadále posiluje občasnými výhrůžkami na adresu dalších zemí, zejména Kolumbie a Mexika. Otázka obnovy demokracie tak ustupuje dále do pozadí. S tím ovšem souvisí druhá zmíněná otázka, a to je způsob, jakým USA plánují zemi stabilizovat a zahájit přechod k jiné vládě.
Je nutné zdůraznit, že Venezuela legálně zvolenou hlavu státu má: Je jí Edmund González Urrutía, který vyhrál prezidentské volby v červenci 2024 poměrem hlasů zhruba 67 ku 30 procentům v souboji s Madurem. Režim poté výsledky zfalšoval, ale ty jsou ověřitelné, protože opozice měla zastoupení ve volebních komisích a součty čísel z volebních archů, fotograficky předávaných do centrály, jsou jasným důkazem.
Opozice má zároveň nezpochybnitelnou vůdkyni, Marii Corinu Machadovou. Ta proti režimu bojuje téměř od jeho vzniku, dokázala zkoordinovat vítěznou kampaň Edmunda Gonzáleze, který fakticky kandidoval v jejím zastoupení (jí samotné režim kandidaturu pod smyšlenou záminkou zakázal), po volbách strávila rok a půl v ilegalitě a byla oceněna i Nobelovou cenou míru.
Přes všechna tato fakta se Trump o Machadové vyjádřil pohrdlivě s tím, že nemá respekt (!) a tranzici země by nezvládla. Je pravda, že Venezuele i v případě definitivního pádu režimu hrozí nestabilita a násilí a bude nutná dočasná spolupráce s částmi současného režimu, zejména jeho ozbrojených složek. Legitimita dvojice Machadová–González pro vládu ve Venezuele je ale nezpochybnitelná.
Vojenská správa ze strany USA, kterou Trump zmiňoval, je naopak jednak stěží představitelná – vyžadovala by nasazení desítek tisíc vojáků – a navíc by představovala vážný zásah do suverenity Venezuely.
Pravidla neplatí, vítězí právo silnějšího
Zatčení Madura je tedy krokem, který může otevřít cestu ke změně, ale mnohem víc problémů stále zůstává k řešení. Cítí to ostatně i obyvatelé Venezuely, kteří raději nevyšli do ulic oslavovat pád režimu, protože konec ještě zdaleka nenastal. Jeho další představitelé zůstávají a ozbrojené síly zatím nehlásí dezerce. Riziko násilí a situace, kdy část země bude mimo kontrolu možné budoucí vlády, je velké.
Nejlepším řešením situace by byla dohoda části režimu s opozicí ve spolupráci s USA a zahájení postupného předávání moci a stabilizace země. Pokud venezuelský režim odolá, bude to znamenat velkou prohru Bílého domu a posílení pro autoritářské režimy ve světě.
Pokud padne po dalších vojenských akcích a případné správě USA s minimálním podílem domácí opozice, bude posílen trend k novému rozdělování sfér vlivu ve světě. Země jako Čína a Rusko to budou brát jako signál, že mají možnost ve svém okolí postupovat stejně.
Už nyní je ostatně zjevné, že protesty obou zemí jsou spíše symbolické, byť Venezuela byla spojencem Ruska a Číny v regionu. Oběťmi tohoto vývoje by zřejmě byly Kuba a Nikaragua s režimy podobnými venezuelskému, které ale geopoliticky nehrají žádnou roli.
Co to znamená pro Evropu? Měla by se dále poučit, že nové geopolitické rozdělování sfér vlivu je realitou a spojenectví s USA naopak minulostí.
Odpovědí by v logice toho mělo být prohloubení nadnárodní evropské spolupráce. Jednak větší koordinace bezpečností politiky a vyzbrojování a také soustředění se na zóny vlivu, kterou jsou pro Evropu osudové, tedy zejména její východní hranice.
Světový řád, ve kterém alespoň formálně vládly normy a pravidla, se mění v řád s právem toho silnějšího. Jediná možnost je proto stát se silnějším a to pro státy Evropy lze jen ve vzájemné spolupráci a obraně. Také proto ji odpůrci pravidel tolik chtějí oslabit a rozložit.
