Článek
Blíží se Vánoce, takže vzpomeňme nejlepší českou filmovou pohádku S čerty nejsou žerty, kterou jistě pustí během svátků české televizní stanice. Vypravěč ke konci filmu říká: „Ať už peklo bylo, nebo nebylo, vymyšleno bylo dobře. Když se dnes podíváme kolem sebe, vidíme, že některým lidem chybí. Ono není dobře, když si někdo myslí, že zlo zůstane nepotrestáno.“
Dobře to není ani na Ukrajině a v Rusku. Putin se nikdy nedostane na lavici obžalovaných k soudu pro válečné zločiny v Haagu. Není síla, která by ho tam dopravila. Rusko nikdy nebude souhlasit s válečnými reparacemi Ukrajině. Tady ale je pro Evropu šance „trestat“. Dnešní summit v Bruselu rozhoduje o tom, jestli se ruská aktiva zmrazená v Belgii – jde o vyšší desítky miliard eur – dají Ukrajině v rámci takzvané reparační půjčky. Jinými slovy, Rusko by zaplatilo reparace Ukrajině nedobrovolně svými penězi, ke kterým ztratilo přístup.
Právně je to složitá otázka. Belgie váhá, protože bude čelit ruské žalobě a mezinárodní arbitráž může rozhodnout, že částka se musí Rusku vrátit. Belgická vláda proto chce garance, že pokud se tak stane, ostatní země EU se na celkovou částku složí. Některé země mají pochybnosti, zda přesun ruských financí Ukrajině neohrozí důvěru investorů v Evropskou unii. „Belgie se bojí toho, že nastane okamžik, kdy ji Rusko zažaluje za zpronevěru svých peněz. A že Rusku může mezinárodní arbitráž dát za pravdu, protože mezinárodní právo v tomto ohledu nerozlišuje, kdo je nebo není agresor,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy Karel Barták, bývalý zpravodaj agentury ČTK v Bruselu.
Může být nějaká krádež morálně ospravedlnitelná? Může, když vlastně krádeží není. Ukrajina by dostala alespoň část toho, co jí Rusko zničilo. Nazvěme to mimosoudním vyrovnáním. Šlo by o první případ, kdy by neválčící země zabavily aktiva válčící země v probíhající válce, aby pomohly třetí zemi. Nu což, všechno je jednou poprvé, ale jak říká Barták: Soud neposuzuje morální pohnutky, ale skutek.
Vezme na sebe Evropa takové riziko? Upřímně, bylo by spíš překvapením, pokud by se tak stalo. Pravděpodobně zvítězí opatrnost s odkazem na snahu nezkomplikovat jednání o mírové dohodě, která vede Donald Trump a která jsou údajně nadějná. Ale aspoň že Andrej Babiš a Robert Fico nejdou úplně proti myšlence, že Rusko musí za své zločiny a spáchané škody platit.
„Větší logiku by dávalo, kdyby se zmrazená ruská aktiva využila spíše na reparace po ukončení války. (…) Chceme, aby peníze Ukrajina dostala. Belgie upozorňuje na to, že v případě, že by došlo k zabavení zmrazených ruských aktiv, by zabavila Ruská federace veškerá aktiva členských států EU. To je hlavně pozice Belgie,“ řekl Babiš novinářům v předvečer summitu. A Fico připustil, že zmrazená ruská aktiva by měla dostat Ukrajina, ale na ekonomickou obnovu, nikoliv na zbraně a munici. Což je na současného slovenského premiéra celkem ucházející stanovisko.
Největší problém nebo jeden z největších – ale nastane po případném podpisu příměří či dohody. Rusové jsou mistři ve vytváření záminek a důvodů, proč musejí znovu střílet a útočit.
Mezinárodní garance dané Ukrajině sice mají být součástí dohody, ale těžko si představit, že by během Trumpova mandátu Bílý dům poslal vojáky proti Rusům. Evropa by musela překonat svůj strach ze střetu s Ruskem a někteří politici členských zemí EU by doma čelili odporu velké části veřejnosti.
Neměli bychom zapomínat minimálně na dvě události, které ukazují, jak dokáže ruské vedení „pracovat“ na informační mlze, v níž se dá zdůvodnit pokračování války. V roce 2014 vyvolalo v Rusku velké emoce svědectví ženy, která údajně viděla, jak ve Slavjansku na východě Ukrajiny ozbrojenci ukřižovali tříletého chlapce. Mělo jít o ukrajinské nacionalisty.
„Když po hodině a půl zemřel, zahákli matku v bezvědomí za tank a vláčeli ji kolem náměstí,“ uvedla žena ve svědectví, které odvysílal i první kanál ruské televize. Příběh byl smyšlený, ale v Rusku vyvolal pobouření a legitimizoval odtržení části Donbasu od Ukrajiny.
Po začátku ruské intervence v Sýrii v roce 2016 Putin a jeho ministr zahraničí Lavrov neustále mluvili o tom, že tamní válka má jen politické řešení. A přitom ruská letadla bombardovala školy, nemocnice, pekárny. I teď ruští politici opakují, že na Ukrajině jsou terčem jen vojenské cíle.
Tajemná Rjazaň
Stojí za to se také vrátit do roku 1999 k oficiálně nevysvětlenému incidentu v ruském městě Rjazaň, který vedly po nástupu Vladimira Putina do prezidentské funkce k invazi do Čečenska.
Řidič autobusu Alexej Kartofelnikov se vracel večer 22. září 1999 domů do svého bytu na ulici Novoselova v Rjazani, půlmilionovém ruském městě, vzdáleném zhruba 200 kilometrů jižně od Moskvy. Před budovou si všiml zaparkovaného auta, které mělo zčásti zakrytou poznávací značku. Muž a žena z jeho kufru vynášeli pytle a ukládali je do sklepa domu, zatímco další muž seděl za volantem.
Když trojice odjela, Kartofelnikov se šel do sklepa podívat. Okamžitě zavolal policii: z pytlů s nápisem „cukr“ čouhaly dráty a něco, co vypadalo jako časový spínač. Policisté a muži z Federální bezpečnostní služby (FSB) dorazili za půl hodiny a potvrdili, že je zle. Našli rozbušku, nastavenou na půl šestou ráno. V třicetikilových pytlích podle první analýzy nebyl cukr, ale výbušnina hexogen.
Policisté vyzvali obyvatele všech sedmapadesáti bytů, ať rychle odejdou. Pyrotechnici prohledávali dům, jestli někde nejsou další nálože. Rusko mělo v té době za sebou sérii krvavých útoků na obytné domy. Například 4. září 1999 explodoval obytný dům v Bujnaksku blízko Čečenska. Zemřelo 64 lidí. Pět dní poté na okraji Moskvy v noci vybuchlo 400 kilogramů hexogenu. Horní patra domu se sesunula na spodní, v troskách zemřelo nad ránem více než sto lidí. O další čtyři dny později následoval opět v Moskvě totožný výbuch v prakticky stejném paneláku. Masakr byl ještě horší: 124 mrtvých.
Pak ale přišlo zmíněné ráno 22. září v Rjazani. Dva dny po evakuaci domu v Novoselově ulici vystoupil v televizi ministr vnitra Vladimir Rušajlo. Pochválil bdělost místních a také policisty za ukázkový zásah. Potvrdil, že v pytlích byl hexogen a podařilo se odvrátit další krveprolití. Jenže verze, že za sérií zločinů jsou čečenští islamisté, dostala obratem trhlinu.
Nedlouho po Rušajlovi před novináře předstoupil Putinův nástupce v čele Federální bezpečnostní služby Nikolaj Patrušev. Podle něj nešlo o skutečný teroristický útok, ale o cvičení FSB, kterým prověřovala, jakým způsobem bezpečnostní složky reagují na ohrožení. V pytlích nebyl hexogen, ale skutečně jen cukr, jak na nich bylo napsáno. Rjazaňští policejní experti se podle Patruševa spletli, když tvrdili, že jde o výbušninu. Federální a bezpečnostní služba tedy popřela tvrzení policie.
Patruševova slova vyvolala vlnu pochybností. Nespáchala i předchozí útoky sama FSB, aby zdůvodnila ofenzivu proti Čečensku? Nestálo v pozadí rozhodnutí Putina získat na svoji stranu veřejné mínění? Jak je možné, že místní orgány FSB v Rjazani o cvičení nic nevěděly, a nevěděl o něm dokonce ani ministr vnitra? Hrozilo agentům tajné služby, kteří v Rjazani pytle nastražili, dopadení a Patrušev se takto snažil odvrátit blamáž?
Že by za terorem a smrtí více než tří stovek lidí byla FSB, se nikdy neprokázalo. Jedna z teorií říká, že FSB skutečně připravila výbušniny do sklepa v Rjazani, aby je pak naoko odhalila a prezentovala to jako úspěch v boji proti terorismu. Nepočítala však s náhodným svědkem Kartofelnikovem. Tato teorie ale nevysvětluje předchozí exploze v Bujnaksku, Moskvě a Volgodonsku, ke kterým se nikdy nikdo nepřihlásil.
Okolnosti všech zářijových explozí chtěla vyšetřit nezávislá komise, kterou vedl bývalý sovětský disident Sergej Kovaljov. Vláda a vyšetřovatelé s ní ale odmítli spolupracovat a dva členové komise − v obou případech poslanci Státní dumy − zemřeli v roce 2003. Sergeje Jušenkova zastřelil neznámý pachatel před jeho domem a Jurij Ščekočichin podlehl nikdy nevysvětlenému náhlému otoku mozku.
Závěr asi není třeba, nechť si ho udělá každý sám. Nebo možná jen krátce: dosažení příměří a dohody s Putinem neznamená, že válka skončila.
