Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Svátek zvaný nepřesně „Tří králů“, to není jen ta jedna poněkud odrhovačkózní písnička, kreslení magického znamení na futra a používání dětí k získávání peněz na rozličné účely. Hudebně je to například mnohem lepší píseň katolického barokního komponisty Adama Michny z Otradovic „Nové hvězdy, nové světlo“ či šestý, závěrečný díl Bachova Vánočního oratoria. Historicky a duchovně je to pak jeden z nejhlubších svátků, v němž se zrcadlí, o co v křesťanství opravdu jde; a v jehož dějinách sehrály jednu obzvláštní epizodu i české země.
Jen pro připomenutí: Podle druhé kapitoly Matoušova evangelia nebyli tři a nebyli to králové, nýbrž doslovně „magoi apo anatolón“ (verš první), „mágové od východů“ – ano, takto, v množném čísle, z východních zemí. Slovo „mágové“ neznamená čaroděje, ale astrology. Výraz „od východů“ odkazuje k rozlehlé říši perské, toho času pod vládou Parthů, která pro řeckořímský svět znamenala jak kolébku tajemných „východních moudrostí“, tak i neustálé vojenské ohrožení.
Mágové přišli, protože je k tomu dovedla jejich astrologická pozorování, tedy ona pohyblivá hvězda, jež „je předcházela, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě“ (verš devátý). Mágové přišli, našli dítě, poklonili se, provedli návštěvu u Herodesa a zase odešli.
Pak se jejich biblická stopa ztrácí. Nic o tom, že by tam doma v Persii začali šířit zprávu o Ježíšovi coby mesiášském králi. To začali až křesťané v následujících staletích. Podle legend už apoštolové Tomáš či Šimon či Juda Tadeáš. Fakticky spíš až církev zvaná nestoriánská, vyháněná z území římské říše jakožto „heretická“ – poté, co se v Římě křesťanství stalo vládnoucím, a tedy i pronásledujícím.
Mágové coby poutníci do neznáma: V novozákonním příběhu lze vyčíst i ohlas příběhu z knihy Genesis o Abrahamovi, který také odkudsi z východu připutoval do téže země z božského, či zde Božího impulsu. Jak to komentuje novozákonní List Židům: „Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu. Vírou se přistěhoval do zaslíbené země, jakkoliv byla cizí.“ (kapitola 11, verš 9)
A tak i v pozdějších dějinách mnozí putovali do neznáma, vedeni „hvězdou“, tedy buď nadějí na poznání pravdy, nebo nadějí na svobodnější a pokojnější život. To druhé vedlo v 17. a 18. století k pouti i „heretické“ náboženské exulanty z českých zemí. Jedna jejich vlna dorazila z Moravy na panství saského hraběte Zinzendorfa, který se nejen nad nimi ustrnul, ale i pro ně nadchl. I založil pro ně – pár kilometrů od českých hranic – roku 1722 osadu Herrnhut, jejíž název bývá do češtiny překládán jako „Ochranov“, i když úplnější by bylo „Ochranov Páně“.
Herrnhutští čili ochranovští nebo moravští bratři se nestali většinovou, natož vládnoucí církví v Sasku, ani jinde po světě. Do všemožných koutů světa, mimo jiné do Grónska či do města Caricyn (pozdějšího Stalingradu) v ruském impériu, však šířili svoji verzi křesťanství – mírumilovnou, niternou, humanistickou, laskavou, citovou, netoužící vládnout a ovládat. Od roku 1821 pak navíc šířili i „herrnhutskou hvězdu“. V Německu i jinde po světě – žel, málokde v Čechách - svítívají „české“ ochranovské hvězdy z oken od adventu až do svátku Tří králů.
Hvězda paradoxně vznikla nejdřív jako školní pomůcka k výuce geometrie v bratrských školách. Věru, složitá je struktura herrnhutské hvězdy se šestadvaceti paprsky, vyrůstajícími ze čtvercových nebo trojúhelníkových základen. Když si takovou hvězdu z Herrnhutu objednáte, můžete strávit klidně celý den jejím opatrným skládáním do finálního tvaru a rozjímáním nad složitostí světa.
Poselství herrnhutské hvězdy je však jednoduché: Nebát se té složitosti. Nebát se vydat se na cestu do neznáma. Nebát se spojit své dosavadní poznání – tu „astrologii“ novozákonních mágů od východů – s objevením nové, nečekané možnosti. Nečekat rychlý světský úspěch. Nečekat potlesk většiny. Nepoddat se Herodesům.
Svět, ve kterém se ochranovské hvězdy na Tři krále zase skládají do krabice, tak jako se sklízí všechna vánoční výzdoba, se letos na Tři krále jeví obzvláště temný. Temnější, než byl pro ony české exulanty. Ti věděli, že za hranicemi habsburské moci už je pro ně svoboda. Ale kde je dnes jistota, že svoboda v té či oné zemi přetrvá? Kde je „Ochranov“, když světské ochrany padají?
Temnějí naše české země, ve kterých vládní činitelé i jiné mocné síly ukazují „k východu“, ale věru ne k tomu starému, biblickému a antickému. Temní ono kdysi herrnhutskými zúrodněné Sasko a vůbec země německé, ve kterých hrozí vítězit skoro-neonacistická strana. Temní se i nad tím Grónskem, neboť se ho zachtělo jednomu ze současných Herodesů. Temno se šíří po celém světě obzvláště z onoho impéria, jehož původem německá vládkyně (ano, míněna Kateřina II.) si kdysi pozvala herrnhutské do Caricynu, protože to byli dobří řemeslníci a slušní lidé. Tím víc, tomu všemu navzdory, je zapotřebí držet se poselství ochranovské hvězdy – i když se fyzicky sbalí do krabice.
