Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ve své inaugurační řeči v lednu 2025 oznámil Donald Trump, že pro Spojené státy pod jeho vedením právě začala zlatá éra. Uplynul už ale téměř rok a brána do pozemského ráje zůstává velké většině amerických občanů zavřená. Pan prezident se proto pokusil vysvětlit, proč jsou pro střední třídu stále těžko dostupné i tak základní služby jako například zdravotní pojištění.
Svůj rok v Bílém domě zmapoval v bilančním projevu, který pronesl před dvěma týdny. Koncipoval ho jako studii kontrastu mezi tím, jak to bylo před Trumpem a jak je to teď. „Zdědil jsem svinčík a teď ho uklízím,“ řekl na úvod. Vstup do zlatého věku se zatím neuskutečnil, naznačil, protože musel ztrácet čas napravováním chyb svých předchůdců a protože mu do cesty ještě i dnes kladou překážky různí levičáci, nelegálové, transsexuálové, přistěhovalci ze Somálska a muži, kteří soutěží v ženských sportech. A také jeho demokratičtí kritici, kteří prý pracují pro dobro zločinců a teroristů, ne ve prospěch Spojených států.
Než převzal úřad, řekl Trump, „byla naše země mrtvá. Byli jsme absolutně mrtví“. Pak ale přišel on, řekl prezident, aby „bojoval za spořádaný pracující lid naší země, za ty, kteří tuto zemi řídí a udržují v chodu. A během jen jednoho roku jsme dosáhli více, než si kdokoli dokázal představit“. Ve stejně optimistickém duchu pan prezident svůj projev též ukončil: „Čeká nás ekonomický růst, jaký svět dosud nezažil.“
Trumpovo tvrzení, že bojuje s ideologickými škůdci pro dobro pracujícího lidu, mi připomnělo husákovské prověrky v sedmdesátých letech. V nich posrpnová elita, kterou k moci přivezly ruské tanky, čistila společnost od těch, kdo během Pražského jara 1968 zradili, jak se tehdy říkalo, věc socialismu a Sovětský svaz. Husák tvrdil, že musel společnost zbavit nepřátelských elementů, aby se pracující mohli nerušeně věnovat budování zářných zítřků.
Dnes se komentátoři většinou soustředili na to, že Trumpův projev obsahoval dlouhou řadu nepravdivých tvrzení o výši inflace nebo cenách benzinu a různých typů potravin. Mnozí se zasmáli jeho tvrzení, že prý osobně zařídil snížení cen léků o 400 nebo 600 procent, což je matematicky nemožné. Každý z nás si ale může jednoduše ověřit, kolik stojí v obchodě vajíčka nebo kolik si připlácí za inzulin. To všechno jsou detaily, smutné symptomy naší postfaktické doby.
Rozhodně bychom ale neměli přehlédnout mnohem závažnější poučení z Trumpova posledního vystoupení. Myslím tím jeho hrubý útok na politické protivníky. Prezident jen potvrdil, že v rozporu s ústavou neuznává žádná omezení svých pravomocí. Je přesvědčen, že svou agendu – Project 2025 – během následujících tří let v Bílém domě prosadí. Přivítá, pokud mu Kongres a soudy jako dosud všechno dovolí. Pokud se mu ale odváží protivit, bude je ignorovat s tím, že k tomu má „mandát voličů“.
Elena Kaganová, členka Nejvyššího soudu, upozornila, že Trump pro sebe už teď uzurpoval „obrovskou, neomezenou a nekontrolovanou moc“. Její kolegyně Sonia Sotomayorová šla ještě dál a varovala, že prezident má za cíl „zničení struktury vlády“.
Obava, že prezident poruší zákony a tradice a začne vládnout autokraticky, není nová. Alexander Hamilton, jeden ze zakladatelů Spojených států, patřil v diskuzích o americké ústavě v druhé polovině 18. století k těm, kdo si přáli, aby prezident měl robustní pravomoci. Věřil, že jedině silná exekutiva může rodící se americký národ sjednotit a inspirovat.
V roce 1792 si už Hamilton nebyl jist. Trápila ho představa, že ústava dává prezidentovi příliš široké pravomoci. Co když na scénu vtrhne člověk bezzásadový, ptal se Hamilton, jehož jediným cílem bude získat neomezenou moc? Co když pomocí prázdných slibů a demagogie získá obdiv davu a na vlně popularity se dostane do Bílého domu? Ne proto, aby zemi řídil ve prospěch státu a občanů, ale aby získal moc a majetek. Takový člověk, píše Hamilton, by mohl úmyslně na politické scéně vytvořit chaos a využít následné bouře k prosazení svých sobeckých cílů.
Hamilton a jeho kolegové se ještě mohli utěšovat, že americkou demokracii před autoritářským demagogem v Bílém domě dostatečně ochrání Kongres a soudy, bez jejichž souhlasu nebude žádný uzurpátor schopen vládnout.
Dnes ale vidíme, že Hamiltonovy obavy o nový politický systém byly oprávněné. Ani on si tehdy nedokázal představit, jak s americkou demokracií naloží Donald Trump. Z Kongresu si udělal poslušného psíčka, kde mu ustrašená republikánská většina dosud všechno téměř jednohlasně odkývala. V Nejvyšším soudu má nepřekonatelnou většinu šesti ku třem. Média – nejnověji CBS a BBC – si postupně podřizuje kombinací hrozeb a nákladných soudních pří. Už teď mu kdysi mocné televizní společnosti po mimosoudní dohodě raději vyplatí desítky milionů dolarů, než aby s ním zabředly do otevřeného konfliktu.
Trump je v úřadě teprve rok, ale jeho CHAOKRACIE, abych si vypůjčil výraz od politologů, změnila americkou politickou scénu na mnoho let dopředu. Prezident tvrdí, že po svých předchůdcích musí uklízet. Opak je pravdou: Trump rozbíjí stát, který od Bidena jako plně fungující převzal. Na podzim roku 2024 byly Spojené státy politicky rozdělené, ale naprosto stabilní, Washington byl mezinárodně respektován jako pivot západních demokracií a americkou ekonomiku záviděl celý svět, viz The Economist, 14. října 2024.
Pomocí dovozních cel Trump vyhlásil všem – kromě Ruska – obchodní válku. Hrozil (a dosud hrozí) použít vojenskou sílu proti Panamě, Mexiku, Kanadě, Grónsku a Venezuele. Na domácí scéně si podmanil Republikánskou stranu a soudy. Ministerstva a další úřady obsadil lidmi, jejichž jedinou kvalifikací je ochota se veřejně ponižovat pochlebováním vůdci. Amerika mívala sebevědomé politiky. Dnes se nejvyšší státní úředníci chovají, jako by Spojeným státům nevládl demokraticky zvolený prezident, ale turecký sultán.
Mohlo by se zdát, že lidé jako Trump přijdou a odejdou a rány, které způsobili, se časem zacelí. Nejsem si tím jist. Stačí se podívat na současný stav transatlantického spojenectví.
Už čtyři roky Putin vraždí ukrajinské občany, jejichž jediným proviněním je to, že chtějí zůstat sami sebou a nechtějí se stát Rusy. Finsko, Švédsko, baltské státy a Polsko žijí v napětí nebo strachu před ruskou invazí. Ruské lodě a bojová letadla testují hranice západní aliance a její připravenost se bránit. Letiště v západní Evropě musí rušit lety, protože nad nimi manévrují ruské drony. V Baltském moři Rusové ruší signály GPS. Nemocnice, elektrárny, banky, pojišťovny a státní úřady v západní Evropě denně s vypětím a ne vždy úspěšně brání své počítačové sítě před ruskými hackery.
Šéfka britské zpravodajské služby MI 6, Blaise Metreweliová, mezinárodní situaci nedávno zhodnotila a řekla biblicky jasnou řečí, že příčinou krize a rostoucího napětí je Moskva. Varovala, že Putinovo Rusko je agresivní, expanzivní a revizionistické a kvůli tomu dnes žijeme „těsně pod hranicí války“. Nakonec Metreweliová slíbila, že Británie bude Ukrajinu nadále podporovat. Veřejný projev ukončila slibem, že se Západ nesníží k ruským metodám, ale dodala to hlavní: „Musíme vyhrát.“
Západní odborníci na Rusko se shodují, že Putin vede proti státům NATO hybridní válku. V ostrém protikladu s jejich názory je poslední americká strategická studie (NSS 2025). Kdyby ji nevydali ve Washingtonu, mohli bychom si myslet, že ji napsali Putinovi lidé v Budapešti nebo Bratislavě. O Rusku se tam téměř nemluví. Zato Evropa dostává na frak. NSS 2025 dokonce předvídá její „civilizační zánik“. Příčinou dnešní krize je prý Evropská unie, nedostatek politické svobody, cenzura a útlak opozice, čímž se asi myslí extrémní pravicové strany. Kdo může za pokračující válku na Ukrajině? Podle Washingtonu jsou na vině evropské vlády, které „podkopávají demokratické procesy“.
Neuvěřitelná je zpráva, že Washington bude v budoucnu pro sebe mezi členy EU hledat spojence, čímž se asi myslí německá AfD a pofidérní politici ve střední Evropě a na Balkánu. Evidentním cílem takových operaci je Evropskou unii oslabit, čímž se ovšem Washington staví na stranu Moskvy. Kdo si NSS 2025 přečte, vidí, že nepřítelem Donalda Trumpa není vraždící Putinovo Rusko, ale demokratická Evropa.
V roce 1963 přijel do rozděleného Berlína John F. Kennedy. Nedaleko stály ruské tanky, ale k nadšení celého světa americký prezident sám sebe prohlásil za jednoho z Berlíňanů (Ich bin ein Berliner). Touto větou západní demokracie spojil a jejich sílu si žádný kremelský mocipán netroufl vyzkoušet, protože útok na Západní Berlín by znamenal agresi proti Spojeným státům a NATO.
Dnes je tomu jinak. Kdo ví, jak by prezident Trump reagoval na případný vstup ruské armády do Lotyšska nebo Estonska. Možná by Steve Witkoff a Jared Kushner v Ženevě vybídli ke klidu zbraní a tlačili na napadené oběti, aby přijaly realitu a vzdaly se území, které ruský útočník žádá. Dnes už nelze popřít, že Donald Trump pro Severoatlantickou alianci představuje vážně nebezpečí.
V existenční krizi je ale i samotná americká demokracie. Kdy nevěří, ať si domyslí důsledky Trumpova prohlášení z 15. února 2025. Po způsobu autokratů tehdy prohlásil, že kdo zemi zachraňuje, neporušuje zákon. Tohle nevěstí nic dobrého.
